| Ročník: 2023 | Volume: 2023 |
| Číslo: 1-2 | Issue: 1-2 |
| Vyšlo: 31. ledna 2024 | Published: Jan 31st, 2024 |
| Hyánek, Petr - Fojtíková Roubalová, Marcela.
Příprava dětí k 1. svatému přijímání podle konceptu Katecheze Dobrého pastýře – zpráva z výzkumu.
Paidagogos, [Aktualizováno |
#6
Zpět na obsah / Back to content
Příprava dětí k 1. svatému přijímání podle konceptu Katecheze Dobrého pastýře – zpráva z výzkumu
Preparing for the celebration of First Communion about the concept of The Catechesis of the Good Shepherd – research protocol
Abstrakt: Příprava na první svaté přijímání je nedílnou součástí náboženské výchovy dětí. Předkládaný článek se zabývá programem Katecheze Dobrého pastýře, respektive její jednou částí, a to přípravou na 1. svaté přijímání. Příspěvek popisuje fáze přípravy a přibližuje výzkumné šetření o aplikace tohoto konceptu přípravy v našem prostředí, které probíhá v rámci diplomové práce.
Klíčová slova: Katecheze, Katecheze Dobrého pastýře, příprava k 1. svatému přijímání.
Abstract: Preparation for the celebration of first communion is an integral part of children's religious education. The presented article deals with the Catechesis of the Good Shepherd program, or rather one of its parts, namely the preparation for the celebration of the First Holy Communion. The paper describes the stages of preparation and approaches the research investigation of the application of this concept of preparation in our environment, which is carried out as part of the diploma thesis.
Keywords: Catechesisi, The catechesis of the Good Shepherd, preparing for the celebration of First Communion.
Úvod
Katecheze je už od počátku důležitou součástí života církve, protože „ke křesťanské víře patří zcela bytostně, že se chce sdělovat: víra je zniternění poselství, které se týká všech, protože je pravdou a nemůžeme dojít spásy bez pravdy (srov. 1 Tim 2, 4)“ (Ratzinger 2019, s. 219).
Úkol křesťanských rodičů vychovávat děti ve víře staví je i všechny vychovatele před mnoho náročných otázek (srov. Rahner 1992). Existují různé přístupy, jak připravit děti ke svátostem. Fons et culmen (pramen a vrchol) života církve je slavení svátosti eucharistie (srov. Sacrosanctum concilium 10), která je také nejintenzivnější oslavou vztahu člověka s Bohem, a proto je velmi důležitým úkolem připravovat děti na hlubší prožívání právě této svátosti.
Nahlédneme-li na současné pojetí přípravy ke svátostem, zjistíme, že ve většině případů je postavena spíše na výuce než na formaci. Přitom její intelektuální část by neměla být tou nejpodstatnější částí, ale měla by jít ruku v ruce s budováním vztahu mezi dítětem a Bohem (srov. Jorio 1929). Tento příspěvek je zaměřen na představení jednoho možného přístupu přípravy ke svátostem, zejména ke svátosti smíření a přijetí eucharistie.
1. Podstata Katecheze Dobrého pastýře
Katecheze Dobrého pastýře vznikla v 50. letech 20. století v Itálii na základě pedagogiky Marie Montessori. Následně ji rozvinula teoložka Sofie Cavalletti a žákyně M. Montessori Gianna Gobbi. Základními pilíři jsou Písmo a liturgie. Tento program je vytvořen pro děti od 3 do 12 let, přičemž v prvních letech je zaměřen na vytvoření vztahu a zakoušení Boží lásky, kterou Bůh projevuje každému člověku. Jelikož se snažíme respektovat mentální vývoj dítěte, je třeba později prohlubovat vytvořený vztah také rozvíjením kognitivní složky a pokračovat tak v rozvoji dítěte i po intelektuální stránce.
1.1 Pohled na dítě očima Marie Montessori
M. Montessori začala katechezi vytvářet v kontextu doby, ve které žila, přesto její inovativní přístup a myšlenky do značné míry svou dobu předběhly. Montessori ukazovala jiný pohled na dítě. Nevnímala dětství jako pouhou přípravu na dospělost, ale jako svébytnou vývojovou etapu. Dítě má podle ní své vlastní prožívání víry, a proto mu nemůžeme vnucovat naši představu. I ve víře mají děti jiné potřeby než dospělí. Malé děti přemýšlí a objevují svět tím, že si jej osahají, proto Montessori vytvářela pro děti v rámci náboženské výchovy materiál, který jim připomínal předměty v kostele a díky kterému mohla dětem lepé přiblížit, co se při liturgii odehrává a jaký mají jednotlivé předměty a gesta význam.
1.2 Katecheta není učitel, ale průvodce
Také katechetu začala Montessori vnímat ne jako dospělého, který všechno ví a ukazuje dítěti správný směr, ale jako průvodce, který dítě na cestě doprovází. Jeho úkolem není nařizovat, řídit, opravovat, kontrolovat, ale jeho práce je doprovázet, pomáhat a radit. A v náboženské výchově to platí ještě o to víc. Úkolem katechety také není dítě nadměrně chválit, ale má být „sluhou“ jeho vnitřního růstu. Jeho hlavním úkolem tedy není proniknout do tajemství dítěte, ale dát dítěti svobodu, aby se mohlo rozvinout ve svobodného člověka (srov. Berg 1994, s. 94).
1.3 Rozvoj dítěte a jeho potřeby po šestém roce podle Sofie Cavalletti
Kolem šestého roku se u dítěte objevuje nový způsob myšlení. V intelektuální oblasti má jiné potřeby, a proto se mu v tomto období snažíme rozšiřovat témata v katechezi také o historickou, dějinnou dimenzi, jelikož „dějiny jsou místem, kam Bůh přitahuje své stvoření“ (Cavalletti 2022, s. 106). V dějinách se mezi Bohem a člověkem rodí smlouva – tedy vztah, ke kterému se snažíme vést i děti (srov. Cavalletti 2022).
Dítě se v tomto věku začíná rozhlížet po širším okolí, není již zaměřeno pouze na svou primárná rodinu. V oblasti mentálního vývoje se objevuje abstraktní myšlení a rozvíjí se také cit pro spravedlnost. Začíná být intenzivně zaměřeno na vztahy, současně však touží i po určité míře nezávislosti. Je to období, kdy se formují etické hodnoty a kdy děti mají rády samostatné úkoly, které mohou plnit.
V době, kdy dítě získává svou nezávislost se začíná věnovat činnostem, při kterých nepotřebuje pomoc dospělého. Zajímá se o druhé lidi, o starší a o nemocné a rozvíjí se u něj zájem o otázky dobra a zla. Od tohoto okamžiku můžeme cíleně formovat jeho svědomí. Díky tomu, že vstupuje do abstraktního světa, je pro něj důležitější vztah než nějaké hmotné věci. Přemýšlí nejen o tom, jak se věci dějí, ale hlavně proč se dějí a začíná si uvědomovat otázku příčiny a následku (srov. Montessori 2012, s. 24).
Děti vyhledávají úkoly, při kterých mají plnit určitý cíl. V tomto období se také začínají projevovat velké tělesné i psychické změny. Úkolem dospělého je poskytnout dětem volnost a nezávislost, aby v nich byl vzbuzen zájem o činnost, jejímž prostřednictvím mohou objevovat realitu. Pokud necháme dítě v uzavřeném prostoru, respektive ohraničeném – i když je sebevětší – nedokáže si ještě uvědomit svou plnou hodnotu a nepodaří se mu přizpůsobit vnějšímu světu tak, aby se mohlo vyvíjet. Je nutné, aby byl jeho život spojen také s kulturním prostředím a aby mu byl umožněn kontakt s okolním světem.
Podstatné je, že dítě v tomto období života žije souběžně dva životy – jeden doma a druhý ve společnosti, a i reálné lidské vztahy si potřebuje samo vyzkoušet – musí si vytvořit osobní praktickou zkušenost. Když bylo malé, stačilo jej oslovit jménem a otočilo se. Nyní se však musíme obracet k jeho „duši,“ protože už nestačí na něj pouze mluvit, je nutné jej zaujmout jiným způsobem (srov. Montessori 2012).
1.4 Formace svědomí u dětí
M. Montessori se zabývá také tím, kdy a jak se začíná formovat svědomí u dětí, což je velmi důležité proto, abychom dokázali správně uchopit nejen přípravu dětí ke svátosti smíření, ale i jejich předchozí výchovu.
Utváření morálky začíná v nejútlejším věku – již hned od narození. Ačkoli ne ve formě přímé morální výzvy (pareneze), ale orientací na vztahy v realitě. Přestože jsou děti malé, hledají v ní své místo. Morální dimenze je obsažena už v podobenstvích o Božím království. Ta nás vybízí k tomu, abychom objevili, že jsme součástí života v celém vesmíru. Předtím, než se s dětmi dostaneme k pravidlům a normám morálky z evangelií, pracujeme s těmito podobenstvími. Pomáhají nám pronikat do tajemství života jako tajemství růstu a proměny, probouzejí v nás smysl vesmírné solidarity – smysl společný všemu stvoření. Další podobenství, které dětem představujeme je podobenství o dobrém pastýři. To v nás probouzí hlas toho, jenž nás zná a volá jménem. Zve nás k tomu, abychom ho pozorně poslouchali a následovali tam, kam nás povede. Naučit se poslouchat znamená naučit se být pozorný k ostatním; je to výuka ke vztahům (srov. Cavalletti 2022, s. 105).
Formace svědomí je úzce spojena s vnímáním dobra a zla, což je období kolem 6–7 roku (srov. Montessori 2001, s. 182). Svědomí je možné formovat v okamžiku, kdy si dítě začíná uvědomovat sebe ve vztahu k Bohu a k druhým.
Svátost smíření je způsob, jak zůstávat s Bohem. Předpokladem pro přípravu ke svátosti smíření je formace svědomí člověka. Montessori mluvila o morální formaci, která začíná výrazně dříve než samotná příprava ke svátosti smíření, nejlépe už ve třech letech. Již v tomto věku můžeme u dítěte položit základy charakteru. Nejedná se o nějaké memorování, příkazy a zákazy, ale o to, aby se stávalo vnímavější k Boží lásce a k jejím účinkům na náš život. Tato svátost je svátostí smlouvy, kde je velmi dobře vidět, že se jedná o vztah dvou osob (srov. Cavalletti 2022, 12. kap). V rámci katechezí děti objevují tuto smlouvu postupně v biblických podobenstvích a následně v metafoře o vinné révě.
2. Příprava na první svaté přijímání
Příprava dětí na první svaté přijímání v programu Katecheze Dobrého pastýře není žádnou krátkodobou či dokonce jednorázovou záležitostí. Naopak je to záležitost dlouhodobá, mnohaletá a můžeme ji rozdělit do dvou etap – vzdálená příprava a bezprostřední příprava. Následující text, není-li uvedeno jinak, vychází z poznámek M. Zimmermannové a M. F. Roubalové 1 z kurzů vedených Barbarou Surma v letech 2012-2015.
2.1 Vzdálená příprava
Vzdálená příprava dětí k přijetí eucharistie začíná již v rodině, a to ve velmi raném věku. Vztah dítěte k Bohu se navazuje nejsnadněji do šesti let. Tato věková hranice není samozřejmě striktním limitem, Bůh nás volá a hledá po celý náš život, každý den a každou hodinu, ale faktem je, že ve věku do šesti let je na to dítě po mnoha stránkách nejlépe nastaveno, a proto je navázání vztahu s Bohem v tomto období zpravidla nejsnazší. Je tedy velmi důležité věnovat se výchově dítěte, a to i jeho duchovnímu životu od útlého dětství.
Podobenství o Dobrém pastýři
Obecně lze říci, že základními dvěma pilíři této výchovy dítěte k duchovnímu životu, tj. životu s Kristem, jsou v Katechezi Dobrého pastýře kérygma a jednání, přičemž je velmi důležité pořadí. Vycházíme přitom z podobenství o dobrém pastýři (Jan 10, 1-16), což je poté i základní předpoklad pro zpytování svědomí dětí. Dobrý pastýř, kterým je pro nás Ježíš, každého z nás volá jménem (v podobenství volá jménem každou ovci), a očekává, že nasloucháme a jeho volání uslyšíme. Až poté následuje jednání – ovce se vydají za ním.
Katecheze Dobrého pastýře spočívá na empirické zkušenosti, kterou dítě získává především díky naslouchání a individuální práci. Tyto dva rysy jsou pro ni naprosto stěžejní. Nasloucháním poznáváme, kým Bůh skutečně je. Dítě potřebuje nejprve mnoho let naslouchat a až teprve pak se ptá, co dělat, jak jednat, aby bylo s Dobrým pastýřem. Proč by mělo chtít být s někým, koho vůbec nebo tak málo zná? My dospělí jsme v tomto ohledu často netrpěliví a příliš brzy ukazujeme dítěti, co má dělat, aniž bychom mu ponechali dostatek prostoru, aby k tomuto samo dorostlo (srov. Cavalletti 2022, s. 104-105).
Podobenství o Božím království
V předškolním věku (tj. od tří do šesti let) se s dětmi bavíme také o tajemství Božího království. Ježíšovo učení o Božím království dětem přibližujeme pomocí pěti podobenství, a to podobenství o hořčičném semeni (Mk 4, 26.27), pšeničném zrnu, které roste s plevelem (Mt 13, 24-30), podobenství o kvasu (Mt 13, 33), podobenství o perle (Mt 13, 45.46) a o pokladu ukrytém v poli (Mt 13, 44). Skrze tato podobenství pomáháme dítěti objevovat tajemství Božího království, žasnout a vytvořit si vztah k Bohu a životu jako k daru, který od něj dostáváme. Dostáváme život, který náleží nám a který nám může dát i odejmout jedině Bůh. On sám je Dárce života (srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry).
Proroctví o světle
Ve stejném období objevují děti Boha jako světlo. V době adventní čteme Izaiášovo proroctví o lidu, který chodí v temnotách a uvidí veliké světlo (srov. Iz 9, 1). Později světlo přichází jako Ježíš položený v jesličkách, poté ukazujeme Ježíše jako světlo, které vítězí nad temnotou svým zmrtvýchvstáním a konečně i ve křtu samotném, kdy Kristus zapaluje plamen Ducha svatého i v nás, kdy získáváme podíl na jeho smrti i zmrtvýchvstání a kdy vítězí On sám jako světlo i nad našimi temnotami. Děti křest ve svém životě již zažily, a proto na něm stavíme.
Práce s Písmem svatým
Další fází vzdálené přípravy je práce s Písmem svatým, které dětem představujeme po šestém roce. V předškolním věku je jim představeno jako posvátná kniha, ze které se dovídáme o Ježíši. V období vzdálené přípravy do něj začínají děti postupně pronikat hlouběji. V průběhu katechezí se dítě seznámí s tím, jak moc je pro nás Písmo svaté důležité, v čem je výjimečné a odlišné od ostatních knih a později také z jakých částí se skládá. Před prvním svatým přijímáním je žádoucí, aby každé dítě dostalo své vlastní Písmo svaté. V katechezích se zaměřujeme na dva naukové body. Jsou jimi: „Bible obsahuje Boží slovo“ a „Bible je zvláštní kniha.“
V prvním naukovém bodě vysvětlujeme, že Písmo obsahuje dějiny spásy, které začínají okamžikem, kdy Bůh stvořil svět a pokračují tím, že nám dal svého Syna – Kristus přichází na svět. Vrcholným bodem dějin spásy jsou velikonoční události. Závěrem pak Kristův druhý příchod – parusie. Ve druhém naukovém bodě dětem vysvětlujeme, že autorem Písma je sám Bůh, který tyto dějiny nechává zapsat skrze člověka, a že nám vypráví o tom, co Bůh udělal pro člověka.
2.2 Bezprostřední příprava
Je velmi důležité, aby rozhodnutí zůstat v Ježíšově lásce skrze přijímání Jeho samotného ve svátosti eucharistie, tak jak o tom dítě slyšelo v metafoře o vinném keři (Jan 15, 1-11), vyšlo ze srdce dítěte, aby to bylo jeho svobodné rozhodnutí. Proto na začátku roku při mši svaté, které jsou děti účastny, říká kněz, že by v tomto roce mohly některé děti, budou-li chtít, přijmout Pána Ježíše. V atriu, což je místo, kde Katecheze Dobrého pastýře probíhá, se připraví zlatá tabule, na které je napsáno: „Blahoslavení ti, kteří byli pozváni na hostinu.“ Každé dítě, které vnímá, že je připravené, může napsat své jméno na kartičku a připnout ji na zlatou tabuli.
Mentální připravenost dítěte posuzujeme na základě těchto kritérií:
Je třeba poznamenat, že odpovědnost za přípravu dítěte nese vždy rodina. My jí pouze pomáháme, ale ona je ta, která se s dítětem modlí, chodí do kostela a mluví s ním o Bohu. V případě, že takto rodina nefunguje, nemá příliš smysl, aby přistoupilo dítě ke svátostem dříve.
Bezprostřední příprava zahrnuje pět šedesátiminutových setkání, při kterých společně s dětmi rozjímáme nad Písmem svatým. Příprava probíhá současně pro děti i rodiče, ale v oddělených místnostech.
Na začátku bezprostřední přípravy, nebo nějakou dobu před, jsou děti představeny farnosti a dávají na připravenou tabuli svoje jméno, což je viditelné znamení toho, že se děti připravují na velkou událost.
První setkání
Chceme-li přijmout Ježíše v eucharistii, je pro nás klíčová otázka: „Kdo je Ježíš?“ A musíme se ptát přímo jej: „Ježíši, kdo jsi?“ Odrážíme se přitom od podobenství o dobrém pastýři (Jan 10, 1-5; 7-11), který zná svoje ovce a volá je jménem. Na tomto podobenství si dítě uvědomuje, jak jej má Ježíš – Dobrý pastýř – rád, což je velmi důležité proto, aby mohlo pochopit, již zmíněnou otázku, kým Ježíš pro něj je. Tomuto uvědomění napomáhá dětem rozjímání úryvku patnácté kapitoly Janova evangelia – metafora o vinném keři (Jan 15, 1-11). 2
S dětmi si nejdříve ujasníme jednotlivé role v tomto podobenství: vinař je Otec, vinný kmen je Ježíš a my jsme ratolesti. Poté si všímáme například i toho, na co je kladen největší důraz – sloveso „zůstat“ je v této perikopě zmíněno desetkrát a jasně poukazuje na to, co od nás Ježíš očekává „v první řadě“ – zůstávat v Jeho lásce. Jelikož je pro děti tento pojem, podobně jako například pojem Boží milost, příliš abstraktní, vysvětlujeme jim to na příkladu mízy, která v kmeni i v ratolestech proudí: míza je ona Boží láska. Až když zůstáváme spojeni s Ježíšem jako ratolesti v tomto podobenství, můžeme nést dobré ovoce. Naše „zůstávání“ má konkrétní začátek a tím je křest. Jím jsme byli naroubováni na Krista a od tohoto okamžiku jsme s Kristem jedno – jsme součástí vinného keře, skrze něž plyne tentýž život, který je v Ježíši i v nás – Duch Svatý.
Druhé setkání
Na dalším setkání pomáháme dětem objevit, co brání rostlině, aby nesla plody. Ptáme se, co může překážet tomu, aby míza plynula bez zábran. Po připomenutí hlavních myšlenek z předchozího setkání si všímáme, že ne všechny větvičky jsou stejné. Některé jsou slabé, nažloutlé anebo nemají sílu nést ovoce. Příčinou může být překážka (Cavalletti mluví o kamínku) v „kanálku“ rostliny. Co je tím kamínkem?
Je to situace, kdy chybí v mém jednání, smýšlení či slovech láska. (V této katechezi nepoužíváme slovo „hřích.“ Vysvětlujeme tento pojem pomocí obrazu.) Kamínek je možné odstranit „zvláštní“ modlitbou, přesněji prosbou o odpuštění ve svátosti smíření. Ta je pro nás velkým darem, protože se v ní můžeme setkat s Ježíšem, který může tento „kamínek“ odstranit a vyplnit sám sebou – svojí láskou – okamžiky, kdy jsem slabý (srov. Cavalletti 2022, s. 124).
Ke zpytování svědomí před svátosti smíření děti používají Ježíšovy výroky z Písma, tzv. „maximy.“ Maximou může být například verš: „Ale vaše řeč, ať je: ano, ano – ne, ne.“ (Mt 5, 37). Je to tedy jakýsi Ježíšův obecný (mravní) nárok, podle kterého bychom se měli ve svém životě řídit a na základě kterého můžeme svůj život i reflektovat. Všechny maximy, které dětem nabízíme, vychází vždy určitým způsobem ze dvou největších přikázání (viz Mt 22, 37.39). Časem si děti mohou vytvářet i své vlastní maximy na základě jejich četby a rozjímání Písma.
Třetí setkání
Na třetím setkání věnujeme největší pozornost tomu, co koná Ježíš, když „zjistí,“ že je jedna z větviček „zablokovaná.“ Co dělá proto, abychom se navrátili zpět do jeho blízkosti.
Odpověď dětem zprostředkováváme pomocí dvou podobenství, které ostatně znají již z dřívějška. Je to podobenství o nalezené ovci (Lk 15, 4-6) a podobenství o ztracené minci (Lk 15, 8-9). V případě prvního zmíněného podobenství se zamýšlíme nad tím, jak mohla ovce od pastýře odejít a nad tím, co dělá dobrý pastýř: nechává všechny ostatní ovečky a jde hledat tu jednu jedinou zatoulanou a hledá ji tak dlouho, dokud ji nenajde – nevzdává to. Ve druhé perikopě evangelia, skrze kterou dětem přibližujeme osobnost a charakter Ježíše – Dobrého pastýře –, vysvětlujeme, jak moc byla ona ztracená mince pro ženu důležitá, co to vlastně znamenalo, když ji ztratila a jak obtížné pro ni mohlo hledání mince být. Velmi důležitá je radost, kterou prožívají obě postavy z našich podobenství, když najdou to, co hledají.
Podobnou radost zakoušíme i my při svátosti smíření, ve které nám jde On sám naproti, a dokonce nás obdarovává. Těmito dary jsou Duch svatý, skrze kterého nám jsou odpuštěny hříchy, (ve zpovědnici nám tento okamžik symbolizuje vztažená ruka kněze) a znamení kříže, které je taktéž určitým „darem“ – je symbolem obrany v boji se zlem, je „jako štít“ (srov. Cavalletti 2022, s. 125).
Čtvrté setkání
Tématem čtvrtého setkání je podobenství o milosrdném otci/ marnotratném synu (Lk 15, 11-24), pomocí něhož se zamýšlíme nad tím, co dělá Bůh Otec, když se ztratí jeho dítě. Naše pozornost se v tomto případě zaměřuje pouze na prvního syna, druhého necháváme stranou a zabýváme se jím později.
Po přečtení evangelijního úryvku spolu s dětmi rozjímáme nad smyslem tohoto podobenství, přičemž nejpodstatnější je, v jakém okamžiku začíná syn promýšlet svoji situaci a co dělá otec: aktivně čeká, vyhlíží svého syna a hned, jakmile ho spatří, mu vychází naproti, políbí ho a dává mu dary: oděv a prsten – oděv jako symbol důstojnosti a prsten symbol synovství.
Nakonec přemýšlíme s dětmi o tom, v čem jsou si podobná podobenství o milosrdném otci, ztracené ovci a ztracené minci. Je to radost, kterou postavy prožívají, a hostina. „Naše hostina“ začíná v okamžiku, kdy vstoupíme do zpovědnice. Také my dostáváme krásný oděv. To se dětem asociuje s křestní rouškou, která symbolizuje milost, jež přijímáním Božího milosrdenství znovu získáváme.
Páté setkání
Poslední katecheze je zaměřena na Ježíšovo pozvání k jeho stolu, které slýcháme při každém slavení eucharistie: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Dětem zdůrazňujeme, že i my jsme tímto pozváni, ačkoli se vždycky necítíme „blahoslavení,“ „šťastní,“ hodní tohoto Kristova daru. Slova odpovědi na tuto výzvu nalezneme v Mt 8, 5-10. Text si s dětmi přečteme a objasníme jim jeho význam. Díky těmto setníkovým slovům, můžeme odpovědět Ježíši i my – můžeme přijmout jeho pozvání a přistoupit k „hostině,“ ve které se nám dává On sám.
Slavností v kostele příprava nekončí, ale bezprostředně po ní se děti přesunou do atria, aby si to, co prožily, mohly ještě v klidu zpracovat – to, že se připojují k těm, kteří přijímají Krista (srov. Cavalletti 2022, s. 127).
3. Realizace katecheze v našem prostředí
Tato metoda přípravy dětí k prvnímu svatému přijímání a svátosti smíření je jednou z několika možností, které jsou u nás nabízeny.
Toto výzkumné šetření si klade za cíl popsat použití metody Katecheze Dobrého pastýře v prostředí moravské farnosti. Cílem je zjistit, jak tato metoda může ovlivnit prožívání víry u dětí, které poprvé přistoupí ke svátosti smíření a poprvé přijmou eucharistii. Dalším cílem je popsat, jak může tento způsob přípravy ovlivnit prožívání víry celé rodiny.
Analýza využití tohoto konceptu v našem prostředí probíhala kvalitativní metodou, a to zejména pozorováním dětí, rozborem jejich práce a rozhovory s dětmi a rodiči v rámci vzdálené i bezprostřední přípravy.
Oblasti, které byly posuzovány:
Pro vlastní šetření byl zvolen etnografický přístup, respektive mikroetnografie (srov. Hendl 2005). Data byla získávána dlouhodobým sledováním vybrané skupiny v prostředí, kde Katecheze Dobrého pastýře pravidelně probíhá. Rozhovory se odehrávaly v přátelské atmosféře, tak jak jsou děti běžně zvyklé. Získané informace byly bezprostředně zapisovány. Rozhovory s rodiči byly vedeny přirozenou formou a následně zapisovány. Poté byly rozhovory kódovány podle vytyčených témat.
4. Průběžné výsledky
Děti i rodiče vnímají tento způsob přípravy ke svátostem velmi pozitivně. U dětí je vidět zaujetí a angažovanost na přípravě zejména díky jejich aktivnímu zapojení. Díky způsobu komunikace, kdy jsou děti účastníky spolurozhodování o průběhu přípravy, je patrné jejich nasazení a aktivita. Rodiče vnímají snahu katechetky o jejich aktivní zapojení velmi pozitivně, chápou to i jako pomoc pro prožívání víry v rodině. Současně si ale uvědomují, že jejich angažovanost směřuje ke konkrétnímu cíli, tj. k prvnímu svatému přijímaní jejich dítěte, a dlouhodobou změnou, například v rodinné modlitbě, si nejsou jisti.
Závěr
Na základě několikaleté zkušenosti z několika farností lze říci, že je tento způsob přípravy ke svátostem velmi dobře realizovatelný v našem prostředí. Lze jej přizpůsobit místním podmínkám a možnostem každé farnosti. Jeho nespornou výhodou je možnost zapojení rodičů do celého procesu přípravy a spíše než na výkon jsou děti směřovány k prožitku, na kterém mohou dále stavět svůj vztah s Bohem.
Koncept přípravy založené na metodě Katecheze Dobrého pastýře může pomoci při práci s dětmi rozvíjet jejich víru a prohlubovat vztah k Bohu. Katecheté a učitelé náboženství, kteří děti na cestě k Bohu doprovází, se mohou tímto konceptem inspirovat.
Příprava článku byla podpořena z projektu IGA_CMTF_ 2023_007.
Poznámky
1. Marie Zimmermannová a Marcela Fojtíková Roubalová se Katechezí Dobrého pastýře zabývají jako lektorky pro celou ČR. Podrobněji také na webu katechezedobrehopastyre.cz
2. „1Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. 3Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. 4Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. 7Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. 8Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. 9Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ (Jan 15, 1-5; 7-11)
Literatura
[1] BERG, Horst K. Montessori für Religions-pädagogen. Stuttgart: Verlag, 1994. ISBN 3-460-11020-1.
[2] CAVALLETTI, Sofia. Náboženský potenciál dieťaťa vo veku 6-12 rokov. Bratislava: Átrium Dobrého pastiera, 2022. ISBN 978-80-973814-2-4.
[3] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 978-80-7367-485-4.
[4] JORIO, Domenico. Dekret "Quam singulari": o věku, jehož se u dětí požaduje k prvnímu sv. přijímání, vydaný na rozkaz papeže Pia X. (blahé paměti). Kongregace svátostí dne 8. srpna 1910. 2. vyd. Brno: nákladem vlastním, 1929.
[5] MONTESSORI, Maria. Objevování dítěte. Praha: SPS, 2001. ISBN 80-86189-01-5.
[6] MONTESSORI, Maria. Od dětství k dospívání. Praha: Triton, 2012. ISBN 978-80-7387-478-0.
[7] RAHNER, Karl. Gravissimum educationis: deklarace o křesťanské výchově. Praha: Scriptum, 1992. ISBN 8085528061.
[8] RATZINGER, Joseph Předávání víry a zdroje víry. Communio. Mezinárodní katolická revue. 2019, 92, 3. S. 219-235. ISSN 1211-7668.
[9] SACROSANCTUM CONCILIUM Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 8071924679.
Zpět na obsah / Back to content