| Ročník: 2023 | Volume: 2023 |
| Číslo: 1-2 | Issue: 1-2 |
| Vyšlo: 31. ledna 2024 | Published: Jan 31st, 2024 |
| Hanáková, Adéla - Hrudová, Tereza - Hudcová, Bianka - Kroupová, Kateřina - Potměšil, Miloň - Růžičková, Veronika - Šimůnková, Kristina - Špinarová, Gabriela - Urbanovská, Eva - Vachalová, Veronika .
Pocit bezpečí jako jedna z důležitých hodnot nejen lidí se specifickými potřebami .
Paidagogos, [Aktualizováno |
#3
Zpět na obsah / Back to content
Pocit bezpečí jako jedna z důležitých hodnot nejen lidí se specifickými potřebami
The Feeling of Safety as one of the Important Values not only of People with Specific needs
Abstrakt: Bezpečnost a pocit bezpečí vnímáme jako stav minimálního ohrožení okolními vlivy. Ať se jedná o bezpečnost vojenskou, ekonomickou, energetickou, environmentální, informační, technickou, dopravní, genetickou (a další), pocit bezpečí nám dodává potřebný klid a přispívá k vnitřní pohodě každého z nás. Toto vnímání vnější reality včetně zasazení sebe sama do okolního dění má proto nesporný dopad na náš osobní, společenský i pracovní život a reálné fungování v životní realitě. S přihlédnutím k výše uvedenému není překvapivý fakt, že právě bezpečnost vystoupila jako jeden z důležitých faktorů ovlivňujících přístupnost prostředí a její význam zmiňovaly také osoby se specifickými potřebami. V rámci příspěvku představíme dílčí výsledky výzkumu zaměřeného právě na bezpečnost v kontextu osob se specifickými potřebami, úžeji pak pohled osob s omezením hybnosti.
Klíčová slova: Bezpečnost, pocit bezpečí, přístupnost prostředí, omezení hybnosti, specifické potřeby.
Abstract: We perceive safety and the feeling of safety as a state of minimal threat from environmental influences. Whether it is military, economic, energy, environmental, informational, technical, transport, genetic (and other) safety, the feeling of safety gives us the necessary peace of mind and contributes to the inner well-being of each of us. This perception of external reality, including the placement of oneself in the surrounding events, therefore has an indisputable impact on our personal, social and work life and real functioning in life's reality. Taking into account the above, it is not surprising that safety emerged as one of the important factors affecting the accessibility of the environment, and its importance was also mentioned by people with specific needs. As part of the contribution, we will present partial results of research focused specifically on safety in the context of people with specific needs, and more narrowly, the view of people with limited mobility.
Keywords: Safety, feeling of safety, accessibility of the environment, limitation of mobility, specific needs.
1. Úvod a teoretická východiska
S pojmem bezpečnost, pocit bezpečí se setkáváme v průběhu života poměrně běžně a instinktivně rozumíme významu, který se za daným pojmem skrývá. Jedná se o jev provázející život každého z nás, bez ohledu na národnost, náboženství nebo zdravotní stav. Přesto se jedná o nesnadno změřitelný, či exaktně vyjádřený jev. Míra pocitu bezpečí ovlivňuje náš osobní, pracovní i společenský život, přestože ji často vnímáme velmi subjektivně a jaksi podprahově. (www.vlada.cz)
Bezpečnost tak můžeme vnímat jako stav pokoje a jistoty, kdy se necítíme ohroženi vážnými hrozbami. Naopak vnímáme objektivní či subjektivní pocit ochrany před jakýmkoliv nebezpečím, jehož hrozba je eliminována na minimum. (www.cr2030.cz) Také Mareš (2002) charakterizuje bezpečnost snížením vnější či vnitřní hrozby na nejnižší možnou míru a také schopností spolupráce a fungování v takto nastavených podmínkách. „Bezpečnost je tak společenskou kategorií, která se týká téměř bez výhrad každého jednotlivce a celých společenství, jakož i společnosti jako celku. Bezpečnost transformovaná do osobnosti jedince se jeví jako pociťování určité míry bezpečnosti. Právě stav pociťované míry bezpečnosti se vědomě i podvědomě, více či méně promítá do lidské každodennosti. Je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že pocit míry bezpečnosti nás ovlivňuje v osobním, soukromém životě, jakož i v pracovních či jiných společenských činnostech. Bezpečnost je výsledkem vnímání reality subjektem, včetně vnímání sebe sama v této realitě. Bezpečnost může být vnitřní, vojenská, technologická, ekonomická, surovinová, energetická, environmentální, informační, kybernetická, jaderná, požární, dopravní, genetická atd.“ (www.cr2030.cz)
Otázka bezpečnosti osob se specifickými potřebami se dostala do hledáčku a výzkumných záměrů různých autorů. Robinson a Graham (2021) se zaměřili na osoby primárně s mentálním postižením, a to konkrétně na jejich pocit bezpečí. Silnou determinantou v této oblasti byla sociální opora při budování vztahů i získávání schopností a dovedností.
Gianotti, Kahl, Harper, Luiselli (2021) poté zmiňují důležitost ochrany prostřednictvím zaměření se na vnější prostředí (přístup k nebezpečným předmětům a manipulaci s nimi, pády a zranění způsobené materiálními podmínkami, např. mokré podlahy, nestabilní struktury apod.). Přes původní zacílení zmíněného výzkumu na osoby s mentálním postižením lze předpokládat, že obdobné faktory budou hrát svoji roli i u osob dalších, včetně osob s omezením hybnosti.
Zajímavou je otázka kybernetické bezpečnosti v kontextu pečovatelských robotů, na kterou upozornili Saetra, Fosch-Villaronga (2021). Otázkou je zde zejména technická bezpečnost. Pečovatelský robot je v přímé interakci s osobou se specifickou potřebou a jakékoli selhání kybernetické bezpečnosti přímo ohrožuje zdraví a pohodu této cílové skupiny.
Nejen v souvislosti s kybertechnikou můžeme osoby se specifickými potřebami vnímat jako osoby s vyšší zranitelností. „K tomu přispívá zejména nedostatečné povědomí o specifických potřebách osob s dílčími typy zdravotního postižení, neexistence odpovídajících inkluzivních politik, strategií a programů pro snížení či odvrácení rizika, nedostatečný přístup k informacím či nepřístupná zařízení a služby. Pro zvýšení bezpečnosti osob se zdravotním postižením je proto nezbytné zvyšovat jejich povědomí o možnostech získání informací, řešení a chování při nastalých mimořádných událostech, ale zejména vhodně upravit plány pro řešení krizových situací tak, aby obsahovaly i opatření týkající se osob se zdravotním postižením, a realizovat školení pro všechny složky integrovaného záchranného systému týkající se specifických potřeb při komunikaci a pomoci osobám se zdravotním postižením.“ (www.vlada.cz)
Nejen v souvislosti s kybertechnikou můžeme osoby se specifickými potřebami vnímat jako osoby s vyšší zranitelností. „K tomu přispívá zejména nedostatečné povědomí o specifických potřebách osob s dílčími typy zdravotního postižení, neexistence odpovídajících inkluzivních politik, strategií a programů pro snížení či odvrácení rizika, nedostatečný přístup k informacím či nepřístupná zařízení a služby. Pro zvýšení bezpečnosti osob se zdravotním postižením je proto nezbytné zvyšovat jejich povědomí o možnostech získání informací, řešení a chování při nastalých mimořádných událostech, ale zejména vhodně upravit plány pro řešení krizových situací tak, aby obsahovaly i opatření týkající se osob se zdravotním postižením, a realizovat školení pro všechny složky integrovaného záchranného systému týkající se specifických potřeb při komunikaci a pomoci osobám se zdravotním postižením.“ (www.vlada.cz)
Zejména u osob s omezením hybnosti, ale i s dalšími specifickými potřebami mají na bezpečnost vliv také vnitřní podmínky, například narušená posturální stabilita. Ta je odpovědná za vzpřímené držení těla a schopnost reagovat na okolní podněty tak, aby nedošlo k pádu. Díky posturální stabilitě tak získáváme jistotu v pohybu i stabilní poloze. (Véle, 2006) „Posturální kontrola vyžaduje centrální zpracování a integraci senzorických impulzů především ze zrakového, vestibulárního a somatosenzorického systému“ (Kolář et al., 2012 in Vacková, 2020, s. 76) Proto je reflektování této determinanty bezpečnosti významné nejen u celé široké skupiny osob se specifickými potřebami, ale de facto u každého.
Vacková (2020) se na otázku bezpečnosti zaměřuje také z pohledu vztahu poradce-klient a vyzdvihuje zejména důvěru, pocit přijetí a respektu, otevřenou komunikaci a dodržování pravidel a řádu.
Z výše uvedených možných charakteristik a přiblížení je patrné, že otázka bezpečnosti může být velmi široce a zároveň rozmanitě uchopená oblast determinována subjektivními faktory, ale i vnějším prostředím a interakcí s okolím. Stejnou šíři a rozmanitost pohledu umožňovalo i naše výzkumné šetření, realizované v průběhu jara/podzimu 2022.
2. Výzkumný záměr
Cílem je hloubkově analyzovat a komplexně popsat postoje, názory a mínění cílové skupiny na oblast bezpečnosti, identifikovat témata, jež jsou pro ně v konsekvencích bezpečnosti významná.
Hlavní záměr:
Výzkumné otázky:
Pro naplnění výše uvedených cílů a záměrů jsme realizovali polostrukturované rozhovory s osobami se specifickými potřebami, odbornými pracovníky a rodiči. Zaměříme se nyní na dílčí výsledky, a to z úhlu pohledu problematiky osob s omezením hybnosti. Rozhovory probíhaly osobně nebo na online platformě, podle preference a možností probanda. Délka rozhovoru se pohybovala v rozmezí 30–60 minut. Probandům byla zajištěna anonymita a možnost kdykoli od účasti na výzkumu odstoupit. V dané dílčí oblasti se výzkumu zúčastnili tito respondenti:
Pro účely tohoto textu nebude zmiňován životní příběh sourozenců se svalovou dystrofií, neboť bude součástí samostatného článku.
Otázky pro rozhovor:
Představíme nyní pouze některé dílčí výsledky týkající se osob s omezením hybnosti. Pro komplexní pohled, a tedy celkové vyhodnocení získaných dat odkážeme na chystanou monografii (Bezpečnost v kontextu osob se specifickými potřebami).
Jedna z respondentek, oslovená za skupinu osob s omezením hybnosti, byla 23letá žena s mukopolysacharidózou. Tato vrozená porucha metabolismu mukopolysacharidů (Kašáková, Vokurka, Hugo, 2015) má své důsledky právě v omezení schopnosti pohybu a respondentka je konkretizovala do potřeby užívání mechanického vozíku a ovlivnění oblasti soběstačnosti: „Nejsem samostatná v sebeobsluze, nenachystám si jídlo, neumyju se, neobleču se. Potřebuji 24hodinovou péči, kterou mi poskytují rodiče.“ (KŽ23) Tyto aspekty se poté promítají do vnímání bezpečí především s přístupností architektonickou, technickou a postojem okolí: „Je potřeba bezbariérovost chodníků, bez patníků. Těch se bojím. Mám strach, když se jede moc při kraji. Ale rodiče už se naučili, že nemají u kraje jezdit. Také by byly dobré rekonstrukce muzeí apod., spousta míst není bezbariérových.“ (KŽ23) Významným faktorem je také komfort a přístupnost během cestování vlakem, zejména při nutnosti využít toaletu: „Raději při cestování nejím a nepiju. Nevadí mi ani tak stísněnost prostoru, ale pohyb vlaku. Také nastupování do vlaků, které nejsou bezbariérové.“ (KŽ23) Důležitost bezbariérového prostředí pro pocit bezpečnosti zmiňují i oslovení rodiče: „Bezpečné prostředí by mělo být prostě bez bariér.“
(RM2) „Bezpečné prostředí musí mít bezbariérový přístup, je tam soběstačný a má kolem sebe lidi, které zná a má je rád.“ (RO1) Jako významná je označeny i situace související s pády (matka syna s Duchenovou formou svalové dystrofie, pro kterou jsou pády charakteristickou součástí života). Podobu okolního prostředí, možnost samostatného pohybu, samostatnost a soběstačnost jako důležité faktory v pojetí bezpečného prostředí potvrzují i oslovení odborníci – např. poradkyně rané péče. (OŽ1, OŽ8)
Mimo architektonické podmínky a úpravu prostředí byla jako potřebná zmiňována otázka sociálního kontaktu a mezilidského přístupu: „Pomohla by také změna přístupu lidí (třeba ochota vyndání plošiny při nástupu do autobusu apod.). Vadí mi také lidé, kteří zírají. To by se mohlo změnit.“ (KŽ23) Do vzájemné interakce se tak mohou dostat omezení hybnosti, přímá reakce okolí a zpětné vnímání klientem, podpořeno například i labilnějším nastavením osobnosti (deprese, úzkostné stavy): „Ohrožená se cítím, když někdo zvýší hlas nebo je z jeho mimiky znát, že se zlobí. Když je mi něco vyčítáno, tak to pro mě není bezpečné prostředí. Pak už se nemůžu soustředit, už nic kloudného nevymyslím a musím si vzít medikaci. Nevadí mi cizí prostředí, ale nesmí tam být moc lidí.“ (KŽ24)
Úzkostné stavy, strach a obavy se objevují u více respondentů a vnímáme je jako poměrně důležitou okolnost spojenou s problematikou bezpečí: „Necítím se bezpečně, když mě někdo rázně odmítne nebo prostě zarazí. To se ve mně všechno sevře a nastoupí úzkost. Rozumově vím, že se to občas stane, ale emočně už to neovládám. Jak se někdo kousne do rtu, štípne se a rozdýchá to, tak to já neumím. Mám tendenci plakat a utéct. Vidíte, už pláču i teď.“ (KŽ24) Další participantka (KŽ23) uvádí: „Bojím se při nošení po schodech a také při nastupování v metru. Je tam ta mezera mezi peronem a vagonem, toho se bojím. A bojím se u lékaře, když čekám na zprávu. Nebojím se prostor nemocnice, ani samotného vyšetření, ale toho výsledku. Vnímám to tak od 15 let. Mám onemocnění, kde je to nějakou dobu dobré a pak je najednou zhoršení. Toho se bojím.“ Mladý muž (25 let) s roztroušenou sklerózou proslovuje strach z budoucnosti: „Kvůli povaze i čerstvosti diagnózy mívám strach z budoucnosti, že nenaplním očekávání, která mám sám od sebe, i která mají druzí. Proto najednou očekávám nebezpečí i z jinak irelevantních zdrojů. Pokud musím provádět činnost, kterou jsem dříve zvládl, ale s vypětím sil a nyní nevím, zda na ni budu stačit. Pak se cítím ohrožen a více myslím na to, že postupně nebudu schopen stačit na jednodušší a jednodušší věci.“ (KM,27) Setkat se můžeme i se strachem ze společnosti: „Když jsem na veřejnosti, tak vyhledávám společnost lidí, kteří jsou příjemní. Bojím se alkoholiků. I manžela se bojím. On se snaží nepít. Ale je despota a manipulátor. A ten strach tam zůstává. Já se doma necítím dobře a bezpečně… Nechci, aby to vypadalo rasisticky, ale bojím se cizinců a lidí, kteří vypadají agresivně. Nemusí mi nic dělat, nemusí na mě mluvit. Ale když vypadají agresivně, už se jich bojím.“ (KŽ24) Ojedinělý není ani strach ze změny, budoucnosti a neznáma: „Nebyla jsem taky nikdy v zahraničí, protože se bojím, co bych dělala, kdybych tam potřebovala pomoct. Možná, kdybych s sebou měla někoho jako oporu, šlo by to. Ale já se třeba bojím, i když je v zahraničí někdo jiný. Musím to postupně zvládnout. Vyjet aspoň za hranice kousek. A pak bezpečné nejsou ani změny. Ale ani pozitivní změny. Třeba když jsem dokončila SŠ, já byla smutná, co budu dělat. Chápete? Já bych třeba i propadla, abych mohla dál studovat a nebyla ta změna. Je to hrozné, já vím. Já neměla tyto problémy. Nevím, kde se to vzalo. Ale je to tak.“ (KŽ,24) „Pro mě je zase hrozně důležitá diskrétnost, protože diagnóza je pro mě čerstvá. Zatím na mně nejde moc pozorovat vnější projevy onemocnění, takže chci, aby o nemoci věděly jen blízké a důvěryhodné osoby.“ (KM27)
V některých případech se primární diagnóza omezení hybnosti neprojeví v počátku v oblasti pohybu, ale například obtížemi s pamětí. Jak uvádí žena s roztroušenou sklerózou: „Často jsem hodně unavená, špatně si pamatuji pojmy nebo třeba i jména kolegů. Těžko se mi popisují některé věci, pak to vypadá, jako bych to nevěděla nebo neuměla.“ (KŽ25) Jako první asociace na slovo bezpečnost v kontextu s jejími specifickými potřebami uvádí, „… jsem sanitářka na interním oddělení a potřebuji splnit úkol hned, jak ho dostanu. Když jich dostanu více najednou, mám v tom zmatek a něco z toho zapomenu. Já nemůžu říct, že bych se někde cítila nebezpečně. Jen mi ty obtíže s pamětí nejsou příjemné. Právě když si mám něco zapamatovat a je toho více najednou. To jsem potom nervózní. Když jsem byla na onkologickém oddělení, bylo to hektické, tam jsem nemohla zůstat.“ (KŽ25)
Mladá slečna s epilepsií a vrozeným hydrocefalem nabízí svůj pohled na pojetí bezpečnosti. Kašáková, Vokurka, Hugo (2015, s. 158) charakterizují hydrocefalus jako „patologicky zvýšené množství mozkomíšního moku (likvoru) v centrálním nervovém systému. Na tomto zmnožení se podílí porucha tvorby moku, jeho vstřebávání či oběhu v mozku a míše. V dětství, kdy ještě nejsou uzavřeny lebeční švy, vede ke zvětšení celé lebky.“ Epilepsii potom vnímáme jako „skupinu poruch mozku projevujících se opakovanými záchvaty různého charakteru. Záchvaty jsou způsobeny výbojem v elektrické činnosti části nervových buněk a mohou se projevovat poruchy vědomí a vnímání, křečemi, vegetativními projevy a psychickými příznaky.“ (Kašáková, Vokurka, Hugo, 2015, s. 103) To vše se promítá do představy bezpečného prostředí, ať už z technického a materiálního pohledu, tak i z pohledu sociálního prostředí. Potřeby nebo nároky na bezpečné sociální prostředí mohou být v některých dílčích aspektech i protichůdné, jak vyplývá z výpovědi respondentky: „Napadají mě asi problémy s motorikou, protože já se dokážu zabít jen tak i na rovině někdy. Taky jsem hodně roztržitá, když třeba přecházím silnici, a tak se musím několikrát rozhlídnout, aby mě něco nesejmulo. Rozhodně se necítím bezpečně ve výškách a ve stísněných prostorech. Nemám taky ráda blikající věci a světýlka, co mají jako vysokou frekvenci. To mám vždycky pocit, že tam sebou někde švihnu. Taky mi dělá hrozně problém vysoká frekvence nějakého tónu, např. když někde hodně nahlas a dlouho křičí dítě. Ještě mě napadá, že se necítím bezpečně, když jsem někde dlouho sama... i na bytě třeba, protože mám celkem strach. Ta epilepsie nebo jako ten záchvat může přijít kdykoli. Nechci si to přivolávat, ale prostě mám strach, že kdyby se to stalo, a nikdo tam nebude, kdo by mi zavolal záchranku … takže je to takové nepříjemné, když jsem někde dlouho sama. Na druhou stranu, jedno z míst, kde se necítím bezpečně, je moje trvalé bydliště. Tam se fakt necítím dobře. Panuje tam hodně napjatá atmosféra, furt se tam něco řeší, někdo se tam s někým hádá. No, a to je důvod, proč nejezdím moc k mámě domů. Nemám ani potřebu tam jezdit, protože mi tam furt někdo něco vyčítá.“ (KŽ26)
Bezpečnost a pocit bezpečí se dle očekávání pojily s prostředím domova, blízkými lidmi (rodiči, asistenty apod.), ale také školním prostředím, přírodou nebo přítomností psa. Jednalo se vždy o prostředí, které disponovalo předvídatelností, známostí, jistotou a možnou oporou v lidech, které klienti s omezením hybnosti znají: „Bezpečně se cítím doma, u sebe v pokoji, na zahradě, v práci s asistentkou, na škole (ZŠ, SŠ, VŠ), s rodiči a sestrou, u babičky. Vlastně kdekoli, kde jsou rodiče.“ (KŽ23) To potvrzují i oslovení rodiče – například otec (RO1) syna s mozkovou obrnou uvádí: „Nejvíc bezpečně se cítí doma s přáteli, kamarády, s lidmi, které zná a je mu s nimi dobře.“ Respondentka s řady rodičů dodává: „Můj syn musí věřit osobě, která se o něj stará a nejvíc v bezpečí se cítí doma.“ (RM2)
„Pomáhá mi hudba (Justin Bieber — mám ho všude v pokoji, mám ho moc ráda) nebo četba (mám ráda romány, červenou knihovnu a utíkám k příběhům v nich; představuji si, že jsem hlavní hrdinka). Největší útěcha byl pes. Ten vždycky naslouchal a byl u mě, když mi nebylo dobře. Když jsem zjistila, že mám ztrátu sluchu, když jsem v pubertě byla smutná, že nemám kamarády, nemám kluka, nejsem hezká. Pes byl pro mě nejvíc.“ (KŽ23, 23 let)
„Budete se smát, ale v lese. Přitom tam na mě taky může vyskočit nějaké zvíře nebo někdo, ale tam se cítím dobře. A potom pod peřinou. Potřebuji se zabalit a udělat si hnízdečko. A taky miluji školní budovy. Jen vejdu, tak si říkám, tady je doma, tady je mi hezky. Já, kdybych se nedostala na VŠ, tak bych šla studovat klidně jinou SŠ.“ (KŽ24)
Patrná je také úzkost, pokud toto zázemí a pocit bezpečí doma chybí: „Manžel mi nevěří, on se mi vysmívá, že jsem stará a hloupá, že tu školu nedodělám. On čeká na nějaký můj neúspěch. Doma se ani s dětmi nemůžu o škole bavit, jen tajně. U nás je škola sprosté slovo. Já se i v nemocnici cítila lépe než doma. Moje máma mě nikdy neobjala. Víte, kdy jen mě pohladila? Když mi rukou měřila teplotu. Já bych jen chtěla, aby mě někdo obejmul bez toho, abych si o to řekla. Když si třeba manželovi řeknu, on mě teda nakonec obejme, ale to je, jako by Vás obejmul strom. To je k ničemu. “ (KŽ24)
„Já se cítím bezpečně mezi lidmi, mezi rodinou, mezi přáteli, takže pomůže podpora od rodiny, od přátel, prostě něco, že to bude jako dobrý, že to zvládnu, když jsem třeba v situaci, kterou úplně neznám. Nějaké ujištění od blízkých prostě, od někoho, koho znám. Vědomí, že na to nejsem sama, že mi ta rodina nebo kamarádi pomůžou, že to spolu můžeme sdílet, nějaké ujištění, že tam pro mě ten člověk je.“ (KŽ26)
Bezpečí a jistotu nemusí přinášet pouze známe místo a osoba, ale například i známé a oblíbené aktivity: „Bezpečně se cítím při mých oblíbených aktivitách, jejichž průběh znám důvěrně z dřívějška. Například při opékání s přáteli, vaření, mazlení s kočkou nebo králíkem, čtení knihy. Na jakýsi pocit bezpečí mívá často i vliv teplota v místě, kde se nacházím. Opora v podobě důvěryhodné osoby. Mám na mysli osobu blízkou, ale i důvěryhodného lékaře, který dělá příjemný dojem.“ (KM27)
Důležitou otázkou v rozhovoru byla představa bezpečného prostředí, tedy „Co by mělo mít bezpečné prostředí?“ V odpovědích se nám promítá mnohé z již dříve nastíněného.
„Prostředí, kde budou lidé vyznávat desatero. Ale i s výměnou názorů, kdy nás to posouvá dál. Prostředí bez nenávisti a zloby. Uznat i názor druhého.“ (KŽ25) Pocit bezpečí v rámci profese u ní vzbuzuje, když může být „nápomocná, poradit, pomodlit se a dát druhému možnost se svěřit.“ (KŽ25)
„Vyčarovala bych si zdraví. A co se týká bezpečí, tak místo takové, kde jsou rodiče. Chtěla bych proletět svět a vrátit se do svého pokoje. Tady jsem v bezpečí a mám tu vše, co potřebuji. Mám to tu uspořádané tak, abych se všude dostala.“ (KŽ23)
„Přeji si domov, kde mi nic nehrozí. Manžel s láskou a obejmutím. V těžkosti by obejmul a vyslechnul a dal oporu, nevysmál se mi. Prostředí beze strachu a bez křiku. Klid a porozumění. Aby mě lidi brali takovou, jaká jsem. A nekoukali na mě jako na blázna a kripla.“ (KŽ24)
Výpovědi klientů potvrzuje i respondentka z řady pracovníků: „Dle mého názoru hraje u klientů největší roli to, zda cítí lásku, přijetí, když mají pocit, že se s nimi jedná jako s rovnými, bez jakýchkoliv předsudků, když jsou podporováni jen tak, jak potřebují a mohou rozhodovat o tom, co, kde a s kým budou dělat, když mají možnost volby a zároveň cítí podporu svého okolí.“ (OŽ8)
Jako závěrečnou výpověď uvádíme vyjádření mladého muže: „Popsat bezpečné místo je dosti těžké, protože při myšlence na pokoj jako bezpečné místo mě napadají jiné věci než při myšlence na bezpečný prostor v podobě planety. Ale jako malý princ měl svou planetu o velikosti pokoje, tak i tato kritéria jde vztáhnout na místo bez ohledu na velikost (nejsou seřazena podle důležitosti). Přítomnost živých rostlin. Stálá a příjemná teplota. Měly by být přítomny oblíbené předměty a prostor decentně vyzdoben třeba obrazy nebo plakáty. V místě by měl být čerstvý vzduch. Ve svém pokoji mám krbová kamna a oheň v nich mi vždy zvedne náladu. Rovněž by měly být přítomny předměty připomínající blízké osoby, které evokují pozitivní vzpomínky na tyto osoby. Velký význam vidím i v přítomnosti domácího mazlíčka. A nakonec sama přítomnost milovaných osob.“ (KM27)
Na základě výpovědí participantů s omezením hybnosti je možné podtrhnout tyto atributy bezpečnosti:
3. Závěr
Jak je patrné z výše uvedených výpovědí vztahujících se k vnímání bezpečnosti a pocitu bezpečí, naše dílčí výsledky upozorňují na obdobné konsekvence jako již dříve realizované výzkumné záměry. Jedná se nejen o vliv technické a materiální podoby vnějšího prostředí (bezbariérovost, technická přístupnost), tak především faktory sociální (mezilidská komunikace, vzájemná tolerance, pocit přijetí a důležitosti pro okolní svět). Přestože jsme se v rámci dílčích výsledků soustředili na skupinu osob s omezením hybnosti, nebyla tolik patrná převaha pouze materiálních determinant. Potřeba a důležitost kvalitních mezilidských vztahů, pocit sounáležitosti a otevřené komunikace je také u osob s omezením hybnosti výrazná a odráží se v pocitu vnitřního klidu a bezpečí.
Literatura
[1] Česká republika 2030 - Udržitelná ČR 2030. [online], [Citováno 11.01.2022] 2022. Dostupné na www: <https://www.cr2030.cz/strategie/wp-content/uploads/sites/2/2018/05/11_Bezpe%C4%8Dnost.pdf>.
[2] GIANOTTI, Julian - KAHL, Tyler - HARPER, Jill M. - LUISELLI, James K. Behavioral Safety Assessment and Intervention among Residential Care Providers of Students with Intellectual and Developmental Disabilities. Journal of Developmental and Physical Disabilities. [online], [Citováno 2022-01-14] 2021, 33, 5. S. 789-798. Dostupné na www: <doi:10.1007/s10882-020-09773-7>.
[3] KAŠÁKOVÁ, Eva - VOKURKA, Martin - HUGO, Jan. Výkladový slovník pro zdravotní sestry. Praha: Maxdorf, 2015.
[4] MAREŠ, Miroslav. Bezpečnost in Perspektivy vývoje bezpečnostní situace, vojenství a obranných systémů do roku 2015 s výhledem do roku 2025. [online], [Citováno 2022-01-17] 2012. Dostupné na www: <https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/11277/course/section/3043/%C4%8Cesk%C3%A1%20bezpe%C4%8Dnostn%C3% AD%20terminologie.pdf>.
[5] ROBINSON, Sally - GRAHAM, Anne. Feeling safe, avoiding harm: Safety priorities of children and young people with disability and high support needs. Journal of Intellectual Disabilities. [online], [Citováno 2022-01-14] 2021, 25, 4. S. 583-602. Dostupné na www: <doi:10.1177/1744629520917496>.
[6] SÆTRA, Henrik Skaug - FOSCH-VILLARONGA, Eduard. Healthcare Digitalisation and the Changing Nature of Work and Society. Healthcare. [online], [Citováno 2022-01-14] 2021, 9, 8. S. 2227-9032. Dostupné na www: <doi:10.3390/healthcare9081007>.
[7] Úvodní stránka | Vláda ČR. [online], [Citováno 11.01.2022] 2022. Dostupné na www: <https://www.vlada.cz/assets/ppov/udrzitelny-rozvoj/projekt-OPZ/Kvalita-zivota---shrnuti.pdf>.
[8] VACKOVÁ, Jitka. Sociální práce v systému koordinované rehabilitace: u klientů po získaném poškození mozku (zejména (CMP) se zvláštním zřetelem na intervenci z hlediska sociální práce, fyzioterapie, ergoterapie a dalších vybraných profesí. Praha: Grada Publishing, 2020.
[9] VÉLE, František. Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Vyd. 2., (V Tritonu 1.). Praha: Triton, 2006.
Zpět na obsah / Back to content