PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2021Volume: 2021
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 7. února 2023Published: Feb 7th, 2023
Krištofíková, Julie - Potměšilová, Petra. Kriminalita mládeže z pohledu sociálního pedagoga se zaměřením na Moravskoslezský kraj – literární přehled. Paidagogos, [Aktualizováno: 2023-02-07], [Citováno: 2024-03-03], 2021, 2, #2. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2021/2/article.php?id=2>

#2

Zpět na obsah / Back to content

Kriminalita mládeže z pohledu sociálního pedagoga se zaměřením na Moravskoslezský kraj – literární přehled

Juvenile Delinquency from Social Pedagogue's Point of View Focused on Moravian-Silesian Region - Overview of Selected Publications

Julie Krištofíková - Petra Potměšilová

Abstrakt: Článek pojednává o kriminalitě mládeže. Předkládá analýzu vybraných odborných textů ze sociologie, psychologie a etopedie, které se zaměřují na prevenci a intervenci u dětí a mladistvých potýkajících se s problémovým chováním nebo s poruchami chování. Cílem analýzy je zachytit vývoj problematiky za posledních 25 let. Z celkových 23 odborných textů bylo následně 9 vybráno a rozebráno podrobně.

Klíčová slova: Mládež, kriminalita, poruchy chování, etopedie, prevence, intervence.

Abstract: The article discusses a juvenile delinquency. It puts forward an analysis of selected scientific texts concerning sociology, psychology and ethopedy focusing on prevention and intervention in youth with problem behaviour or with behavioural disorders. The aim of the analysis is to assess the progress in this field in the last 25 years. From a total of 23 expert texts, 9 were selected and thoroughly analysed.

Keywords: Youth, delinquency, behavioural disorder, ethopedy, prevention, intervention.




Uvedení do problematiky

V dnešní době se čím dál tím více rozevírají nůžky ve společnosti. Objevují se nové sociálně-patologické jevy a s tím spojené rizikové chování jako projev u jedinců. Od změny režimu uteklo více než 30 let, v demokratickém režimu vyrostla celá generace a v některých ohledech se změnily výchovné přístupy, resp. se pluralizovaly.

Také se v některých aspektech mění chování mládeže. Přibývá případů trestné činnosti páchané nezletilými (Večerka, 2020, s. 51). Pedagogové, kteří pracují s touto cílovou skupinou, by si měli klást otázky typu: „Jak vychovávat a formovat tuto cílovou skupinu? Jak předcházet nežádoucímu chování a případně jak pracovat s těmi, kterých se již kriminalita bezprostředně týká? Jaké nástroje k tomu pedagogům nabízí současný systém? A v neposlední řadě bychom si my, budoucí sociální pedagogové, měli klást otázku: „jak se můžeme v této oblasti angažovat?“

Kriminalita mládeže a s ní spojená prevence a intervence na všech úrovních je v naší společnosti téma marginální a spojováno s mnoha předsudky (Konrádová, 2015). Osvětu a ani práci v této oblasti neusnadňuje fakt, že je péče o tyto osoby značně roztříštěna. Roztříštěnost je patrná na nejvyšší úrovni, kdy jednotlivé organizační složky zabývající se práci s cílovou skupinou spadají pod různá ministerstva, a to pod Ministerstvo školství (MŠMT), Ministerstvo spravedlnosti (MS), Ministerstvo zdravotnictví (MZ), Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a Ministerstvo vnitra (MV). Pro ilustraci výše zmíněné situace předkládáme stručný přehled náplně práce jednotlivých ministerstev.

Pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spadá mimo jiné i ústavní a ochranná výchova a preventivně výchovná péče vykonávaná v diagnostických ústavech, dětských domovech, dětských domovech se školou, výchovných ústavech a střediscích výchovné péče, které se řídí zákonem č. 109/2002 Sb.

Mladiství odsouzení zase vykonávají trest nepodmíněného odnětí svobody ve specializovaných věznicích nebo odděleních spadajících pod Ministerstvo spravedlnosti (169/1999 Sb., § 60–65). V gesci stejného ministerstva je i Probační a mediační služba, jejíž význam skrze uplatňování principů restorativní justice postupně narůstá.

Na zajišťování výchovy se podílí i Ministerstvo zdravotnictví, neměli bychom jej tedy opomenout, protože dětská centra (dětské domovy pro děti do 3 let věku) spadají do jeho pole působnosti. (372/2011 Sb., § 43–44)

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) se svou rozsáhlou agendou pak situaci ještě více zamotává. Z našeho hlediska se jeví jako nejdůležitější se zmínit o tom, že pod něj spadá i Orgán sociálně právní ochrany dětí, který významně promlouvá do výchovy na celospolečenské úrovni. Jeho postavení, cíle a pravomoci jsou pak ukotveny v zákoně č. 359/1999 Sb. (MPSV, 2021). Ministerstvo zaštiťuje i Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, tzv. ZDVOP (MPSV, 2021). V neposlední řadě usměrňuje poskytování sociálních služeb, kde je hlavním normativním dokumentem zákon č. 108/2006 Sb., ve kterém nalezneme taxativně vyjmenovány základní druhy, formy a zařízení sociálních služeb (§ 32–34). Příkladem mohou být nízkoprahová zařízení pro děti a mládež.

Ministerstvo vnitra pak dohlíží na dodržování zákonů ve společnosti, ale také se podílí na prevenci sociálně patologických jevů. Určuje totiž bezpečnostní strategie, vede statistiky kriminality a vytváří potřebné podklady pro další odbornou práci. (MV ČR, 2021)

Témata výchovy a společenské odpovědnosti za ní, rizikového chování, porušování norem a kriminality přesahují stejným způsobem i jednotlivé vědní disciplíny, a tím se nabízí široká nabídka odborných publikací. Pro obsáhlost problematiky jsme si dovolili vytvořit stručný přehled literatury, v níž se autoři tématu věnují. Jednotlivé příspěvky jsou řazeny chronologicky.

Analýza textů

Celkově bylo analyzováno 23 odborných textů, z nichž 9 bylo vybráno pro podrobnější rozbor. Texty byly seřazeny na základě časového klíče tak, aby autenticky zachytily vývoj problematiky v průběhu 25 let a zároveň pokryly vybraná témata spojená s delikvencí a sociálně-výchovnou činností s cílovou skupinou. Při výběru byl také brán zřetel na různorodost úhlu pohledů a odborného zaměření jednotlivých autorů. Pro analýzu byla zvolena metoda komparace jednotlivých odborných publikací.

Tabulka 1: Komparace jednotlivých odborných publikací

Vocilka se v publikaci Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež (1996) věnuje zařízením, která začala vznikat od roku 1991. Základním předpokladem pro vznik Středisek výchovné péče (SVP) bylo přijetí Úmluvy o právech dítěte v roce 1989 a z ní vyplývající závazky (tamtéž, s. 6). Autor upozorňuje na hlavní funkci – naplňovat prevenci jako takovou, ale místo užití represivních nástrojů preferuje netradiční formy práce s mládeží. Střediska vnímá jako pomyslný most mezi školou, odbornými výchovnými pracovišti a rodinou, která si mnohdy s výchovou neví rady. Nepřehlédnutelný je autorův optimismus. V době vydání knihy se střediska teprve začínala etablovat a autor v nich spatřoval neotřelý nástroj, jak pracovat s výchovnými problémy u dětí, jež zatím není potřeba umístit do přísnějších etopedických zařízení (fungují tedy jako předvoj běžné ústavní výchovy). Zároveň vyzdvihuje práci s rodinou, kterou se SVP odlišují od jiných forem prevence a intervence. Navíc by si autor přál, aby se zvýšila četnost a kvalita depistáže v terénu – „nečekat, až klient přijde, ale aktivně jej vyhledat“ (tamtéž, s. 53). Při vymezování pracovní náplně je viditelný značný průnik s dnešními nízkoprahovými zařízeními pro děti a mládež, která vznikala s menším časovým zpožděním a jsou ukotvena zákonem č. 108/2006. Významný klad pak spatřuje v tom, že uživatelé středisek spolupracují dobrovolně (tedy nejsou zde za „trest“) a spolupráce může být kdykoli oboustranně ukončena. Autor dále upozorňuje na možnou výhodu SVP jako detašovaných pracovišť jiných speciálně výchovných zařízeních (např. diagnostických nebo výchovných ústavů). Pozitiva shledává zejména v tom, že se služby jednotlivých zařízení mohou vzájemně doplňovat (tamtéž, s. 48). Zde musíme podotknout, že je to stále běžná praxe, ale mnozí odborníci (srov. Hutyrová, 2019, 163–169) dnes poukazují na to, že se tímto spojením stírá rozdíl mezi nařízenou (nedobrovolnou) a nenařízenou (dobrovolnou) péčí. Dále přimknutí SVP k jiným zařízením zapříčinilo nerovnoměrné rozložení v jednotlivých regionech a částečné ustrnutí služeb – střediska původně vznikala v lokalitách, kde se kumuloval počet osob s psychosociálním ohrožením nebo postižením a nabídka konkrétního SVP byla tudíž uzpůsobena tamní situaci. Navzdory tomu se nic nemění na tom, že ve střediscích třímá nevyužitý potenciál a jejich vliv by do budoucna mohl opět vzrůstat.

Černíková se v článku Ochranná výchova u mladistvých pachatelů trestných činů (2002) zaměřuje na porušování společenských norem s akcentem na závažné deviantní jednání a trestnou činnost mládeže, kdy není s ohledem na jejich vývoj možné uplatňovat stejné (pře)výchovné nástroje jako u dospělých jedinců. Poukazuje na fakt, že se nejedná pouze o individuální problém, ale i o problém celospolečenský, kdy hlavní roli sehrává rodina a kumulací rizikových faktorů a jejich vzájemnou podmíněností dochází k aktivaci sociálně deviantního chování. Autorka dále upozorňuje, že včasná odborná intervence a širší nabídka alternativ zohledňující specifika vývoje jedince by vedla k účinnějším změnám v chování. Nedílnou součástí těchto změn se pak stává pojetí trestu od holé represe k regulativně-korektivní funkci trestu, tedy přemýšlet nejenom o tom, jak jedince potrestat, ale jak nastartovat pozitivní změny v chování, aby se již nežádoucí jednání neopakovalo. S tímto přístupem se pojí sociálně-výchovné, léčebně terapeutické a sociálně-psychologické prostředky působení a individualizace trestního postihu. Černíková se dále zaměřuje na restorativní pojetí justice. Základním principem je obnovování pozitivních vztahů, které byly narušeny v důsledku konfliktu se zákonem. Tento přístup také v mnohem větší míře pracuje s obětí trestného činu, zohledňuje její práva a potřeby a vytváří předpoklady pro urovnání konfliktu mezí obětí a pachatelem za pomoci sociálního učení. Právě v tomto přístupu k trestným činům mladistvých je shledáván silný nástroj pro změnu potřebnou pro jejich budoucí vývoj. S ohledem na uplynulých téměř 20 let od vydání článku musíme konstatovat, že tento přístup je uplatňován stále častěji, odborně jej pak zaštiťuje Probační a mediační služba (vznik v r. 2001).

Večerka se ve své publikaci Ohrožená mládež mezi prevencí a represí (2011) věnuje zákonu č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Přijetím tohoto zákona navázala česká justice na prvorepublikovou úpravu, která byla v té době velmi progresivní a upřednostňovala výchovný aspekt trestu před represí. Autor dále posuzuje klady a zápory této zákonné normy i v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku (40/2009 Sb.). Aplikační praxe pak byla zkoumána dotazníkem, který byl rozeslán jak na všechna okresní/obvodní státní zastupitelství (86), tak na stejný počet soudních obvodů/okresů. Výzkum se skládal ze 6 základních okruhů (Specializace státních zástupců a soudců, vzdělávání a kumulace agend, Posuzování trestní odpovědnosti – vyšetření duševního stavu mladistvého, Opatření ukládaná mladistvým, Další otázky k problematice, Řízení ve věcech dětí mladších 15 let, Názory respondentů na naplňování cílů zákona). Návratnost byla překvapivě velmi vysoká (u odpovědí ze státních zastupitelství 98 %, u soudů 84 %). Vysoká návratnost svědčí o promyšleném načasování výzkumu, aktuálnosti problematiky a zejména o ochotě odborníků provázat teorii s praxí (tamtéž, s. 21–24). Z výzkumu vyplývá, že náš systém tíží neexistence systematického specializovaného dovzdělávání odborníků, kteří se práci s mládeží v této sféře věnují. Z výzkumu dále vyplynulo, že respondenti kritizují při uložení výchovných opatření (dohled probačního úředníka, probační program, výchovná omezení aj.) jejich malou variabilitu, neexistenci akreditovaných probačních programů, nedostatečné personální obsazení, vzdálenost středisek PMS od místa bydliště (zpravidla sídlí v krajských a okresních městech), špatná spolupráce s OSPOD a nerovnoměrné rozložení středisek výchovné péče. Tímto se mnohdy plnění opatření stává pro osoby ze sociálně slabších poměrů těžce zvládnutelné, i kdyby je splnit chtěli. (tamtéž, s. 30)

Kaleja se věnuje v části publikace Etopedická propedeutika v inkluzivní speciální pedagogice (2013) prostředí obecně, kdy začíná rodinou, přibližuje sociální vyloučení a následně navazuje rezidenčními zařízeními či školou. Tímto také pootevřel téma páté kapitoly, která se zaměřuje na etopedickou prevenci a intervenci. Hned v úvodu zdůrazňuje známý fakt, který bývá někdy opomíjen – dobře zacílená a provedená prevence je sice finančně nákladná, ale vždy je ekonomicky výhodnější a zejména efektivnější než pozdější intervence. K diagnostice a intervenci pak dodává, že čím dříve budou provedeny, tím je zpravidla vyšší úspěšnost. Autor dále upozorňuje, že jakákoli prevence zaměřená na mládež se netýká jen pedagogických pracovníků, ale i rodičů a veřejnosti, a ti by se jako jedni z nositelů výchovy na ní měli rovněž podílet (tamtéž, s. 155). U diagnostiky pak nabízí přehledný materiál užívaný při šetření a stanovování diagnózy. Věnuje se také jednotlivým metodám a technikám a uvádí konkrétní příklady z praxe.

Nielsen Sobotková prezentuje v publikaci Rizikové a antisociální chování v adolescenci (2014) výzkum z let 2003/2004, přinášející poznatky o sociálním a zdravotním vývoji mládeže v České republice. Česká část výzkumu SAHA se zaměřuje na osoby ve věku 12 a 14 let z důvodu minimálního počtu výzkumů zaměřených na ranou adolescenci (převažuje zájem o osoby s nabytou trestní odpovědností, tedy 15 let a výše). Ze studie vyplývá, že období rané adolescence je kritické pro rozvoj antisociálního chování, a proto by měly být preventivní a intervenční programy směřovány již k dětem mladším 11 let a zejména k chlapcům (s. 446–449, e-pub).

Myšková a kol. v příspěvku Vzdělání u osob se zkušeností s náhradní formou péče v dětství (2015) přibližuje výsledky svého výzkumu, ve kterém bylo porovnáváno dosažené vzdělání ve výzkumné skupině u osob s alespoň dvouletou zkušeností s náhradní rodinnou péčí a v kontrolní skupině osob bez této zkušenosti. Z výsledků jasně vyplývá, že kontrolní skupina dosáhla průměrně vyššího vzdělání (nejčastěji odborného vzdělání s maturitou), kdežto skupina výzkumná dosáhla vzdělání učebního oboru bez výučního listu (modus skupiny pak odpovídá učebnímu oboru s výučním listem). 30 % respondentů výzkumné skupiny pak dokončilo pouze základní vzdělání (zejména základní školu praktickou). V porovnání absolventů gymnázií se jedná o 1 % ku 10 %. Obory s maturitou pak vychází na 4 % ku 11 % ve prospěch osob bez zkušenosti s náhradní rodinnou péčí. Celkově pak ve výzkumné skupině 78 % respondentů nedosáhlo na maturitní vzdělání, v kontrolní 38 %. Výzkum také prokázal zvýšení vzdělanostní struktury v porovnání s generací rodičů respondentů z výzkumné skupiny, zejména v dosaženém vzdělání s maturitou (u rodičů 7 % a u respondentů 15 %).

Ve sborníku Prevence v kontextu ústavní a ochranné výchovy (2017) se Peterková ve svém příspěvku Prevence rizikového chování mladých lidí v období opouštění náhradních forem výchovy zaměřuje na problematiku mladých dospělých, kteří se začínají osamostatňovat, a kromě symbolické materiální podpory ze strany státu nemají přistup zejména k následné péči a schází jim doprovázející osoba, která by je podpořila a byla jim nablízku. Autorka také upozorňuje na fakt, že se tito lidé osamostatňují obvykle dříve než jejich vrstevníci bez zkušenosti s náhradní rodinnou péčí a bývají do života hůře vybavení. Když už se objeví v hledáčku některých služeb, bývá zpravidla pozdě a jejich životní situace bývá velmi komplikovaná a hůře řešitelná. Peterková následně popisuje příklad dobré praxe ze Salesiánského klubu mládeže v Pardubicích, který se na tuto cílovou skupinu zaměřuje. (s. 71–79)

V monografii Děti a problémy v chování – etopedie v praxi (2019) se Hutyrová zaobírá nejmladší speciálně-pedagogickou disciplínou obecně a využívá aplikaci dílčích poznatků na vybraných kazuistikách. V kapitole věnované střediskům výchovné péče pak objasňuje výhody ambulantního a pobytového zařízení, dále pak srovnává uzavřenou a otevřenou skupinu. Velmi přínosná je pak pasáž, kde shrnuje silné a slabé stránky SVP a vyzdvihává dobrovolnou participaci uživatele na poskytování služeb. Na druhou stranu kritizuje sloučení s dalšími institucemi výchovné péče, kvůli kterému služby ustrnuly, dobrovolnost není tolik znatelná, a navíc nejsou služby rovnoměrně dostupné v jednotlivých regionech. Zde je znatelný posun názorů odborníků od vzniku středisek do dnešní doby (vizte výše Vocilka, 1996). V poslední kapitole pak autorka věnuje pozornost dynamickému přístupu v diagnostice. Seznamuje čtenáře s východisky programu instrumentálního obohacení Reuvena Feuesteina (FIE), a to jak s verzí Standard obsahující 14 instrumentů, tak i s verzí Basic zahrnujících 12 instrumentů. Dalšími programy jsou pak PATHS na rozvoj alternativních myšlenkových pochodů či 8 kroků k lepšímu chování.

Nejnovější data pak nabízí analýza zpracovaná Ministerstvem vnitra pro Republikový výbor pro prevenci kriminality (2020). Kromě jednotlivých statistik nabízí i jiný úhel pohledu – trestná činnost namířená proti mládeži. Přestože se nadále nejčastěji vyskytuje trestný čin zanedbání povinné výživy, objevují se i závažné trestné činy. Zejména poukazuje na prohloubení vlivu internetu v souvislosti s trestnými činy znásilnění a sexuálního nátlaku. V analýze se také objevuje výtka v souvislosti s nízkou nabídkou probačních programů (srov. Večerkův výzkum z. r. 2011) nebo nedostatečnou depistáží (srov. Vocilka, 1996). V analýze je tako doporučeno rozpracování postupu včasné intervence.

Shrnutí analýzy textu

Na základě komparace publikací je možné vysledovat několik dílčích poznatků:

Článek byl podpořen z grantu CMTF_2021_001

Literatura

[1] ČERNÍKOVÁ, Vratislava. Ochranná výchova u mladistvých pachatelů trestných činů. Pedagogická orientace.  [online], [Citováno 22. 11. 2020] 2002, 12, 1. 99–112 s. ISSN 1211-4669. Dostupné na www: <https://journals.muni.cz/pedor/article/view/8271>.

[2] HUTYROVÁ, Miluše. Děti a problémy v chování: etopedie v praxi. Praha: Portál, 2019. 207 s. ISBN 978-80-262-1523-3. 

[3] KALEJA, Martin. Etopedická propedeutika v inkluzivní speciální pedagogice. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2013. 264 s. ISBN 978-80-7464-396-5. 

[4] KONRÁDOVÁ, Tereza. Ústavka, průšvih, nebo příležitost ke změně?. Deník Referendum.  [online], [Citováno 22. 11. 2021] 2015. Dostupné na www: <https://denikreferendum.cz/clanek/19559-ustavka-prusvih-nebo-prilezitost-ke-zmene>.

[5] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pověřené osoby. . Působnost MPSV.  [online], [Citováno 25. 11. 2021] 2021. Dostupné na www: <https://www.mpsv.cz/web/cz/zarizeni-pro-deti-vyzadujici-okamzitou-pomoc-zdvop->.

[6] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Sociálně-právní ochrana dětí. Působnost MPSV.  [online], [Citováno 25. 11. 2021] 2021. Dostupné na www: <https://www.mpsv.cz/web/cz/legislativa-a-system-socialne-pravni-ochrany>.

[7] Ministerstvo vnitra. Informace pro Republikový výbor pro prevenci kriminality o naplňování doporučení vyplývajících z materiálu „Rozbor situace dětí a mladistvých ohrožených kriminalitou a kriminálně rizikovými jevy“ v letech 2018–2020.  [online], [Citováno 25. 11. 2021] 2020. 42 s. Dostupné na www: <https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:Sn1xL4yAWVkJ:https://www.mvcr.cz/soubor/1-informace-pro-rvppk-2020-final-pdf.aspx+&cd=2&hl=cs&ct=clnk&gl=cz>.

[8] Ministerstvo vnitra. Prevence kriminality. O nás.  [online], [Citováno 25. 11. 2021] 2021. Dostupné na www: <https://www.mvcr.cz/o-nas-prevence-kriminality.aspx>.

[9] MYŠKOVÁ, Lucie et al. Vzdělání u osob se zkušeností s náhradní formou péče v dětství. Pedagogická orientace.  [online], [Citováno 22. 11. 2020] 2015, 25, 1. 63–83 s. Dostupné na www: <http://dx.doi.org/10.5817/PedOr2015-1-63>.

[10] PETERKOVÁ, Monika. Prevence rizikového chování mladých lidí v období opouštění náhradních forem výchovy. In Prevence v kontextu ústavní a ochranné výchovy. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, 2017. 71–77 s. ISBN 978-80-7481-202-6. 

[11] SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada, 2014. 147 s. ISBN 978-80-247-4042-2. 

[12] VEČERKA, Kazimír Ohrožená mládež mezí prevencí a represí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci), 2011. ISBN 978-80-7338-118-9. 

[13] VEČERKA, Kazimír Kriminalita mládeže ve světle statistik Policie ČR. In Analýza trendů kriminality v České republice v roce 2019. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2020. 51–65 s. ISBN 978-80-7338-187-5. 

[14] VOCILKA, Miroslav. Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež. Praha: Tech-market, 1996. 105 s. ISBN 8090213456. 

[15] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

[16] Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže

[17] Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

[18] Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů

[19] Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

[20] Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody

[21] Zákon č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě

[22] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

Kontaktní informace / Contact information

Bc. Julie Krištofíková

Katedra křesťanské výchovy, Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého Olomouc

Univerzitní 22

771 11 Olomouc

Česká republika

doc. PhDr. Mgr. Petra Potměšilová, PhD.

Katedra křesťanské výchovy, Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého Olomouc

Univerzitní 22

771 11 Olomouc

Česká republika

petra.potmesilova@upol.cz

Zpět na obsah / Back to content