Recenze: Sebevýchova: teorie a praxe pedagogického ovlivňování sebe sama

Review: Sebevýchova: teorie a praxe pedagogického ovlivňování sebe sama

Marcela Fojtíková Roubalová

V první kapitole se autor snaží o přesné vymezení pojmu, zamýšlí se nad celkovou problematikou terminologie a nad postavením pedagogiky mezi ostatními vědami a jejím stálém podceňováním mezi ostatními disciplínami. Zajímavá je autorova úvaha a srovnání pedagogiky s medicínou. Je to trochu odvážné, nicméně lze s autorem souhlasit, že se k ní lidé často upínají až nekriticky a prevence je stále opomíjena. Konstatuje, že i v pedagogice jsou spíše váženy ty obory, které přímo řeší nějaké obtíže než ty, které se jim snaží předcházet, a tímto se dostává autor k důležitosti sebevýchovy a jejímu postavení „Popelky“ mezi ostatními pedagogickými disciplínami.

Sebevýchova vnímá spíše jako (sebe)řízení, ale mezi tím je rozdíl, na který autor poukazuje. Přes historický exkurz ve druhé kapitole, kde se snaží popasovat s historií seberozvoje, propojení s filozofií, Platónovu Péči o duši nebo Sokratem se postupně dostane k současnému pojetí. I když je to krátká kapitola, poměrně výstižně se autorovi podařilo vybrat to podstatné. Pro základní přehled to stačí a může to inspirovat k dalšímu hlubšímu studiu.

Třetí kapitola je exkurz do antropologie. Sebevýchovu představuje také na základě antropologických konstant, popisuje 7 z nich, které jsou pro sebevýchovu důležité:

• Nekonečné potřeby a touhy
• Sebevztah
• Sebepřekračování
• Otevřenost člověka ke světu
• Zdraví
• Smysl pro humor
• Jazyk a řeč

Ve čtvrté kapitole popisuje ukázku jedné z technik, která může pomoci jedinci při hledání sebe sama. Autor si uvědomuje, že už to není ten řád, který měl lidský život dříve a díky kterému lidé dokázali některé problémy řešit a nabízí několik různých přístupů, jak lze pomoci seberozvoji, jedním z nich je velmi nekonvenční autogenní trénink, který nemusí být pro každého čtenáře tím „pravým ořechovým“ čehož si je autor vědom. V dnešní době, kdy se mluví o rozvoji celistvé osobnosti, je ale celkem logickým vyústěním osobního rozvoje zaměření na rozvíjení duchovní složky osobnosti, respektive jeho spirituality.

Další metodou, kterou autor nabízí, vychází ze vztahovosti člověka, je kladení otázek. Nabízí několik publikací, ze kterých je možné čerpat. Směřuje k něčemu, co bychom mohli nazvat každodenní sebereflexe, nebo také zpytování svědomí. Další náměty vychází z analýzy životních příběhů, ze kterých je možné vzít si poučení. Seberegulace myšlenek, emocí a představ.

Poslední kapitolu autor věnuje devíti osobnostem z pedagogiky a filozofie a na základě jich myšlenek vede k zamyšlení. Ukázky z jejich děl doplňuje téma celé knihy.

Tato publikace může velmi dobře posloužit pedagogům ve vlastním seberozvoji, opětovném uvědomění si podstatného, ale také pro práci se svěřenými malými či velkými osobnostmi. Knihu bych doporučila všem pedagogům, kterým záleží na celkovém rozvoji osobnosti člověka a studentům pedagogických oborů, aby se zamysleli nad podstatou pedagogického působení.

Literatura

[1] ZVÍROTSKÝ, M.  Sebevýchova: teorie a praxe pedagogického ovlivňování sebe sama. Praha: Grada, 2020. ISBN 978-80-271-2425-1. 

Kontaktní informace / Contact information

Mgr. Marcela Fojtíková Roubalová, PhD.

Katedra křesťanské výchovy, Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého Olomouc

Univerzitní 22

771 11 Olomouc

Česká republika

marcela.fojtikova@upol.cz