#8

Zpět na obsah / Back to content

Spiritualita a studium religionistiky: Sekulární akademické studium náboženství jakožto prostředek k vlastnímu spirituálnímu rozvoji studentů

Spirituality and the Study of Religions: Secular academic study of religions as a means of personal spiritual developments of students

Miroslav Vrzal

Abstrakt: Podle dat získaných v rámci vlastního výzkumu v prostředí Ústavu religionistiky Filozofické fakulty v Brně někteří studenti religionistiky spojují studium tohoto oboru s duchovním hledáním. Pro část studentů se tedy sekulární (nenáboženské) akademické studium náboženství stává prostředkem osobního spirituálního rozvoje. Text si klade otázku, jakou roli v tom vlastně hraje jeho sekulárně-vědecká povaha. K uchopení problematiky vztahu osobní spirituality a sekulárního studia religionistiky je v příspěvku použit koncept reflexivní spirituality. S jeho pomocí se článek snaží ukázat, že religionistika zprostředkovává pro reflexivní spiritualitu klíčová témata v podobě náboženského pluralismu a reflexivity. Vlastní spirituální světonázor je zde utvářen nejen z transcendentních významů různých náboženství, ale i z racionalizovaného odborného vědění. Sekulárně-vědecký charakter religionistiky pak poskytuje odstup od jednotlivých náboženských perspektiv, což umožnuje jejich kritické srovnávání. Získávání nových poznatků (vědění) o náboženství pak souvisí s osobním posunem/rozvojema v některých případech slouží i k vyjasňováním si vlastní víry jakožto sebereflexivního projektu duchovního hledání.

Klíčová slová: religionistika, studenti religionistiky, spiritualita, duchovní hledání, reflexivita, náboženský pluralismus, vzdělávání

Abstract: According to data obtained during my own internal research in the environment of the Department for the Study of Religions, Faculty of Arts in Brno, some students of the Study of Religions directly link this field of study with their own spiritual seeking. It can be supposed that for a part of the students, secular (non-religious) academic study of religions becomes a means of personal spiritual development. The contribution tries to answer the question of what is then the role of secular-scientific nature of Study of Religions. To grasp the problem of the relationship of personal spirituality and secular study of religions the concept of reflexive spirituality is used. With its help, the aim of the text is to show that the Study of Religions provides for reflexive spirituality key themes in the form of religious pluralism and reflexivity. Individual spiritual worldview is shaped not only with transcendent meanings of religions, but also with expert knowledge. Secular-scientific nature of the Study of Religions then provides distance from various religious perspectives, which enables their critical comparison. Acquiring new knowledge about religions is related to the personal shift / development and in some cases serves for the clarification of their own faith as a self-reflexive project of the spiritual seeking.

Keywords: study of religions, students of the study of religions, spirituality, spiritual seeking, reflexivity, religious pluralism, education

Úvod ¹

Religionistika je oborem, který se zabývá vědeckým studiem náboženství. Pojem náboženství je však v tomto případě zapotřebí chápat v plurálu. Jak uvádí Břetislav Horyna, religionistika činí svým předmětem náboženství jako jev člověka a lidských dějin ve vší mnohosti náboženských forem, náboženských skutečností a náboženských symbolizací skutečnosti, s níž se setkáváme od prehistorie po současnost (Horyna 1994, s. 9). Při svém bádání se religionistika snaží vůči všem náboženstvím setrvávat na neutrální pozici, což například znamená, že konkrétní náboženství odmítá propagovat, nebo naopak potírat. Religionistika je svou povahou multidisciplinarní. Využívá tedy při zkoumání náboženství přístupů různých věd.

Studijní obor religionistika je akreditován na několika fakultách veřejných vysokých škol. ² I když je možné religionistiku studovat i na teologických fakultách, předmětem pozornosti tohoto článku je primárně religionistika na fakultách, které budu pro potřeby této práce označovat jako sekulární. V rámci širšího tématu spiritualita ve vzdělávání se pak zaměřím na religionistiku, respektive její studenty, Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (dále jen FF MU) ³ . Podle dat, získaných v rámci vlastního výzkumu v prostředí brněnské religionistiky, totiž někteří studenti studium religionistiky – akreditované v rámci sekulárního vzdělávacího systému – spojují explicitně s vlastním duchovním hledáním, chceme-li s rozvojem osobní spirituality. Kladl jsem si pak otázku, jak vlastně sekulární studium religionistiky může umožňovat vlastní spirituální rozvoj, když je deklarativně nenáboženské. Jakou roli v tom pak sehrává jeho sekulární a vědecká povaha? ⁴

V následujícím textu se budu snažit ukázat, jakým způsobem akademické studium náboženství umožnuje (jako vedlejší produkt) rozvoj individuální spirituality studentů a že sekulární charakter religionistiky může – možná zdánlivě paradoxně – ve vlastním duchovním hledání sehrávat důležitou roli. K tématu spiritualita v sekulárním vzdělávání tak vlastně přistupuji z druhé strany než autoři, kteří se zabývají možnostmi institucionalizace spirituality ve vzdělávání (viz např. Blake 1996; Carr 1995). Zajímám se vlastně o to, proč může být religionistika, jakožto sekulárně-vědecké studium náboženství, přitažlivá pro spirituálně orientované jedince. Tím se pak snažím také o bližší poznání role vědy a vědeckých poznatků (odborného vědění) při konstrukci pozdně moderních spirituálních identit jakožto význačného fenoménu současného západního života.

Použitá data

Příspěvek vznikl jako dílčí část širšího výzkumu vlivu studia religionistiky na náboženskou identitu studentů, který v prostředí brněnské religionistiky od září 2011 realizuji pro disertační práci. Jeho cílem je zaměřit se za pomoci kvalitativních výzkumných metod na důsledky (vědecké) socializace do akademického studia náboženství na vlastní náboženskou identitu studentů a zachytit způsoby, jak se s tímto formováním ve svých životech sami studenti vyrovnávají. ⁵ Tato stať se pak zaměřuje na dílčí část tohoto problému. A to na interakci studia religionistiky s vlastní spirituální orientací studentů.

Zdrojem dat pro tento text byly zejména polostrukturované rozhovory se samotnými studenty religionistiky FF MU bakalářského a magisterského stupně. ⁶ Důležité zde byly zejména ty části rozhovorů, kde studenti hovořili o svých motivacích ke studiu religionistiky, o postojích k tomuto studiu, o vztahu k religionistice jakožto vědě, o vztahu k náboženství(m), o vlastní náboženské víře a o tom, jestli a jak je akademické studium náboženství v souvislosti s jejich náboženskou/spirituální identitou ovlivnilo. Celkově jsem se tedy v rozhovorech zajímal zejména o to, jakou roli v rámci studia religionistiky, jakožto vědeckého studia náboženství, hraje u studentů vlastní náboženské/spirituální založení a jakým způsobem ho s ním případně spojují. Mimo rozhovory jsem také prováděl zúčastněné pozorování při různých neformálních setkání studentů, kde jsem se například zaměřoval na to, zda a jak studenti diskutují o svém vlastním náboženském/duchovním přesvědčení či hovoří o své aktivní účasti na různých náboženských akcích a podobně.

V rámci této statě však budu odkazovat i na starší data z výzkumu s názvem Religiozita religionistů, který jsem zde v roce 2007 a 2008 prováděl již ve svém bakalářském studiu (Vrzal 2008a; 2008b). Tento studentský výzkum se snažil prostřednictvím anonymního webového dotazníku (ankety) postihnout spektrum religiózních identit studentů religionistiky FF MU, přičemž se zaměřoval také na motivace studentů ke studiu tohoto oboru, na jejich očekávání a v neposlední řadě také na formování vlastních postojů k náboženství během studia. ⁷

Spiritualita a duchovní hledání

To co bývá dnes označováno jako spiritualita, respektive soukromé neinstitucionalizované formy víry a náboženské praxe (Partridge 2006, 16-17), zažívá v dnešní západní kultuře značný rozmach (viz např. Heelas 2008). ⁸ Tuto skutečnost lze dát do souvislosti s širšími procesy individualizace, globalizace a detradicionalizace v současné fázi modernizace západních společností. Tu například Zygmunt Bauman (2002) označuje jako tekutou, přičemž metafora její tekutosti spočívá v neustálých změnách, se kterými se dnešní člověk musí individuálně vyrovnávat. Spiritualitu tak můžeme chápat jako jeden z produktů současné tekuté modernity, kde jedinec neustále reflexivně rekonstruuje svoji náboženskou identitu, která se stává fragmentární a zároveň se v čase proměňuje (viz Lužný 2010, s. 33). Jejím obrazem je pak člověk na cestě duchovního hledání snažící se o vlastní vývoj, (sebe)poznání a spirituální posun, z čehož pak také pramení označení „duchovní hledač“. ⁹

Spiritualita bývá často vymezována v opozici vůči organizovanému, zejména církevnímu, („tradičnímu“) náboženství. Podle Paula Heelase a Lindy Woodhead se totiž spiritualita oproti náboženství, které vytváří vnější zdroj autority, obrací k autoritě subjektivního Já člověka. Spiritualita vlastního Já pak namísto požadavku náboženských institucí na konformitu se stanovenými normami a rolemi (uvedení autoři proto užívají termín life-as religion) zdůrazňuje kultivaci a sakralizaci osobního života (subjective-life spirituality). (Heelas – Woodhead 2005, s. 5-11)

Pozdně moderní spiritualita je tedy charakteristická vysokým stupněm náboženského individualismu. Jedinec zde kombinuje podle svého uvážení a preferencí prvky různých náboženských tradic do vlastní osobní náboženské skládačky. Individuálně tedy manipuluje s náboženskými symbolickými systémy, které kreativně interpretuje (Hanegraaff 2000, s. 296-297), a vytváří si svůj vlastní privatizovaný synkretismus (viz Luckmann 1967). ¹⁰

Spirituálně orientovaní lidé se pak z pravidla nechtějí výhradně identifikovat s organizovaným (institucionalizovaným) náboženstvím, ale zároveň ani ne s ateismem (viz např. Nešpor 2004, s. 28). Nechybí jim tedy víra v různé formy „transcendentna“ ¹¹ . Tato víra má však často poněkud odlišnou podobu než u oficiálního „tradičního“ náboženství. Například namísto víry v Boha v křesťanském pojetí inklinují spíše k víře v různé síly a energie. Božství je často hledáno v přírodě a v člověku samém. Populární je pak také přijímání věr z mimokřesťanských kontextů, jako je reinkarnace a podobně. (Viz např. Václavík 2010).

Spiritualita studentů religionistiky

Individuální spirituální orientaci části brněnských studentů religionistiky lze ilustrovat například na odpovědích na dotaz ohledně vlastní religiozity ze zmiňované ankety Religiozita religionistů 2007, ve kterých někteří z nich buď přímo popisují cílený výběr různých aspektů náboženství a duchovních tradic (např. „sympatizuji s mnohými, spíše si z nich vybírám jednotlivé názory“; „"svoje" (něco z buddhismu, něco z křesťanství....trocha esoteriky a spousta jiného)“ nebo „jde o určitý eklekticismus z globálních forem náboženství - tedy religiozita bez příslušnosti ke konkrétní tradici“) či přímo v různých obměnách deklarovali vlastní osobní spirituální/religiózní cestu (Vrzal 2008a). ¹²

Deklarace vlastní duchovní cesty zahrnuje často neurčitost v popisu kam se vlastně zařadit, jak to například v naší konverzaci vyjádřil v odpovědi na dotaz ohledně vlastního duchovního přesvědčení jeden student religionistiky.

… to sám neumím pojmenovat. Dejme tomu, že mám za sebou několikaleté období spojené se zájmem o magii a to moje myšlenky formuje do jisté míry ještě dnes. Řekl bych, že jsem post-moderní individualista. Je to v podstatě směska filozofických teorií a věcí, které mám ověřené mimosmyslově

Důraz na individuální duchovní cestu byl v rámci kvalitativního výzkumu pak přítomný i u studentů, kteří se přímo identifikovali s nějakou konkrétní formou alternativní/netradiční religiozity, jak lze vidět například v následujícím úryvku z rozhovoru se studentem, který se hlásí k pohanství ¹³.

Začal jsem se zajímat řekněme o takové ty pohanské věci a takové ty organizovanější … jako wicca, okultistické věci. Ale pak jsem nějak rozpoznal, že ty organizované věci nejsou pro mě a tak nějak jsem začal praktikovat, co jsem potřeboval …

Právě (novo)pohanství je v oblasti alternativní religiozity/spirituality mezi studenty brněnské religionistiky v současnosti poměrně populární, přičemž někteří z nich mají vazby i na různé (novo)pohanské (i jiné) skupiny a aktivně se účastní jejich akcí a rituální praxe.

Spirituální orientaci ve spojitosti s cíleným provozováním praktik z různých tradic je pak možné nalézt i u některých studentů hlásících se ke křesťanství ¹⁴. Zde mohu uvést příklad jedné studentky, jež je praktikující křesťankou (dříve se přímo identifikovala s katolictvím), přičemž se zároveň zajímá o feng-šuej, podle kterého si rozmisťuje v bytě nábytek, vykládá si karty, zabývá se astrologií a magií. V současnosti jí pak oslovuje šamanismus, přičemž podstoupila i několik šamanských cest ve změněném stavu vědomí. Účastní se také aktivně různých kolektivních rituálů pohanského či jiného magického ražení.

Lze tedy říci, že na brněnském ústavu religionistiky studovala a studuje (možná i nemalá ¹⁵) část studentů, které bychom mohli zařadit pod výše uvedenou spirituální orientaci. Je možné si pak klást otázku, nemá-li jejich „duchovní hledačství“ nějakou spojitost i s jejich motivacemi ke studiu právě religionistiky.

Motivace ke studiu religionistiky a vlastní duchovní rozvoj

Když jsem v roce 2007 distribuoval mezi studenty brněnské religionistiky webovou anketu Religiozita religionistů, kterou vyplnilo 120 z nich ¹⁶ , téměř 23 % zaškrtlo možnost, že očekávalo od studia religionistiky prohloubení vlastní religiozity a 11 % z nich dokonce očekávalo od studia religionistiky nalezení vhodného náboženství pro sebe (Vrzal 2008a). O rok později v dalším webovém dotazníku, na který odpovědělo 70 studentů brněnské religionistiky, z nich prohloubení vlastní religiozity označilo 14 (20 %) a 38 (54 %) zaškrtlo nabízenou možnost, že očekávali od studia religionistiky nalezení osobně obohacujících prvků v náboženstvích (Vrzal 2008b).

Tato data bychom pak mohli interpretovat tak, že někteří studenti explicitně od studia religionistiky také očekávají vlastní duchovní rozvoj (či posun) a nalezení nějakých religiózně obohacujících prvků pro svůj vlastní život ¹⁷. S motivem očekávání vlastního duchovního rozvoje prostřednictvím studia religionistiky jsem se setkal i v některých rozhovorech. Tuto motivaci například na začátku svého studia uvedl i výše zmíněný student hlásící se k pohanství („tak nějak si utřídit to, v co věřím já“), přičemž vyjádřil také naději, že se v prostředí studia religionistiky setká s dalšími podobně smýšlejícími lidmi, s nimiž by mohl rozvíjet svoji víru i prakticky, což se mu podle jeho nedávného vyjádření i podařilo. ¹⁸

Otázka na závěr této kapitoly tedy zní, proč někteří studenti spojují sekulární studium religionistiky s vlastním duchovním rozvojem, a zda (a jak) vlastně studium religionistiky rozvoj vlastní individuální religiozity/spirituality může umožňovat, když je (alespoň v brněnském případě) deklarativně nenáboženské?

Sekulární religionistika jako prostor pro duchovní hledání?

K lepšímu uchopení problematiky vztahu osobní spirituality a sekulárního studia religionistiky nám může pomoci koncept reflexivní spirituality. Jak popisuje Kelly Besecke (v návaznosti na koncept reflexivní spirituality Wade Clarka Roofa), současnou individuální religiozitu rozšířenou v moderních vysoce racionalizovaných společnostech lze charakterizovat zejména tématy jako reflexivita a pluralismus. Reflexivitu je možné uchopit tak, že reprezentuje schopnost poodstoupit z jedné perspektivy a chápat ji jako situovanou v poli jiných možných perspektiv. Reflexivní spiritualita pak znamená vědomí plurality variant náboženských významů v moderním světě a záměrné, ale kritické zapojování těchto významů do vlastního spirituálního náhledu. Reflexivní spiritualita, která podle Besecke je mimo individuální rovinu zároveň kulturním produktem a způsobem komunikace (jazykem), pak kloubí dohromady racionalitu, silně zakořeněnou v západních společnostech, s transcendentními významy. (Besecke 2001, s. 366-371)

Jak uvádí Anthony Giddens, vědění a pojmy, teorie i poznatky sociálních věd neustále „cirkulují do a z“ oblastí, o kterých pojednávají a při této činnosti reflexivně rekonstruují svou předmětnou oblast, která se sama naučila myslet sociologicky (Giddens 2003, s. 44). Reflexivní spiritualita pak využívá nejen jednotlivé aspekty a zkušenosti z různých náboženství, ale i poznatky z oblastí věd, podle nichž jsou také dynamicky revidovány vlastní náboženské postoje i praktiky (viz Besecke 2001, s. 375). To lze také považovat za výraz holistického přístupu, snažícího se (mimo jiné) o harmonické sladění vědeckého s nevědeckým (viz Obrovská 2009, s. 105).

Během studia religionistiky se studenti mají možnost blíže seznámit s velmi širokou paletou různých náboženství. Respektive s jejich vývojem, naukou, praxí, různými texty atd., a to napříč geografií Země i historií lidstva. Probíhá zde tedy koncentrovaná komunikace o všech možných náboženských tradicích napříč kulturami. Religionistika tím výrazně zprostředkovává pro reflexivní spiritualitu téma náboženské plurality. Nejde však pouze o pluralitu náboženství, o kterých se studenti na religionistice dozvídají, ale toto studium také představuje způsob, jak zahrnout vědeckou racionalitu (respektive vědecké pohledy a poznatky o náboženstvích) do vlastního spirituálního světonázoru. Nikoliv však jako něco, co jednotlivé náboženské perspektivy popírá, ale v konstrukci vlastního světonázoru doplňuje.

… chtěl jsem se seznámit s různými formami víry, světonázory a teoriemi kosmogonie a srovnat je s každodenním životem a vědeckými poznatky a podle toho dále vyvíjet vlastní světonázor ¹⁹

Pluralitně zaměřené vědecké studium náboženství reprezentuje možnost kritického srovnávání různých nauk a světonázorů, se kterými se zde studenti setkávají. Při tomto srovnávání religionistika pak figuruje jako prostor, kde je možné se zabývat jednotlivými náboženstvími, aniž by člověk zároveň musel přijmout nějakou náboženskou perspektivu. V tom ohledu vlastně hraje důležitou roli právě jeho sekulární povaha, která se deklarativně nepojí s žádným náboženstvím. U některých studentů pak přímo vystupuje představa religionistiky jako nestranného a objektivního srovnávání náboženství, jak to například na začátku svého studia vyjádřil v rozhovoru jeden ze studentů.

… že to bude objektivní vhled do náboženství světových. A srovnávání. Určitě ne zaměření …jakože na nějaké vnucování náboženství nebo tak. Prostě asi hledání nějakých rozdílů nebo společných znaků v těch náboženstvích. (…) Z toho vědeckého hlediska samozřejmě.

Sekulárně-vědecký přístup akademického studia náboženství tedy zprostředkovává ve vztahu k náboženství(m) specifickou reflexivitu, kde je důležitý právě určitý odstup. Jde však pouze o jeden rozměr této reflexivity. S reflexivitou totiž také souvisí získávání kritického vědeckého myšlení, které je u studentů budováno v rámci jejich akademické socializace. Tato reflexivita umožňuje podívat se na náboženství „novýma očima“, z nových úhlů pohledu a nasadit si přitom brýle vědecké racionality. Získávání nových náhledů na náboženství ²⁰ je pak spojováno i s vědomím osobního rozvoje, respektive posunu: „pozorovat prolínání mé víry s poznatky z religionistiky, jako jsou popisy náboženství jako sociokulturního prvku stmelujícího společnost a dalších teorií, je velmi zajímavé. Přináší to nové směry přemýšlení, které by mě dříve rozhodně nenapadly.“ ²¹ Samotné vědecké pohledy nicméně patrně nevystupují jako nadřazené náboženským perspektivám, ale jsou chápané spíše jen jako dílčí a omezené, jak dále popisuje tentýž student.

… vědecká vysvětlení nejsou všemocná. A když něco věda vysvětlit nedokáže, proč by to nemohlo být jinak? A i kdyby všechno to, co věřící považují za zázraky a působení Boží síly, byly „jen“ vědecky vysvětlitelné pochody, či naše „představy“, i tak si myslím, že je to úžasné, co náš mozek dokáže. (…) A je fajn, že nám to věda osvětlí, aspoň víme víc a víme, co potřebujeme pro život. Ale to neznamená, že náboženství je možné vysvětlit úplně.

Důležité je, že získávání religionistického vědění o náboženstvích se stává součástí vlastního spirituálního vývoje jakožto intelektuálního sebereflexivního projektu a prostředkem k tvorbě vlastní pozdně moderní náboženské brikoláže. Toto vědění, které však vzhledem k povaze vědeckých poznatků nemůže být chápáno jako konečné, představuje způsob jak revidovat a aktualizovat své dosavadní postoje – „být na cestě“. Studium religionistiky je totiž často pokračováním osobního zájmu o náboženství v předchozím životě, přičemž reprezentuje snahu posunout se v tomto ohledu někam dále.

Vzhledem k výše uvedenému religionistika pak pro některé studenty může explicitně sloužit i jako prostředek k vyjasňování a uspořádávání si vlastní víry ²² , jak například uvádí v následujícím úryvku dříve zmiňovaný student hlásící se k pohanství.

Myslím, že religionistika mi pomohla uspořádat si prakticky, co pro mě víra představuje a co od ní očekávám. Řekl bych, že co se týká náboženství, jsem praktičtější (aniž bych ztratil ideály). (…)

Tím, že jsem praktičtější, jsem myslel, že jsem míň takový ten "papírový" věřící, který sice vykřikuje, že věří, ale sám si ani není moc jistý čemu. Já teď míň vykřikuju a víc se starám o to, abych si víru uspořádal a dělal věci, které ji ve mě (aspoň podle mě) prohlubují - například pravidelné rituály, rozjímání nad tím, co pro mě znamená to které božstvo a podobně. Taky jsem tím myslel to, že náboženství vidím jako míň nadpřirozené a víc závislé na lidech. A to že jsem neztratil ideály, znamená, že tam to nadpřirozeno přece jen pořád vidím.

Vědomý záměr „kombinovat vědu s vlastní spiritualitou“ lze nalézt jen u některých jednotlivců. Představa religionistiky jakožto vědeckého studia náboženství je u nastupujících studentů často poměrně mlhavá a někdy příliš nevědí, co od ní vlastně čekat. ²³ Vlastně od tohoto studia ani nečekají žádnou „velkou vědu“ a její vědecký rozměr upozaďují.

Původně jsem nevěděl co od religionistiky čekat, teď už mám představu. Lákalo mě hlavně to, že se dozvím spoustu zajímavých věcí o různých kulturách, jejich zvycích a náboženství. Měl jsem mlhavou představu o tom, že to bude z vědeckého hlediska, ale nepřikládal jsem tomu větší důležitost. Po dvou letech už je ta vědecká část tak nějak samozřejmostí a zvykl jsem si na to, že se musím na věci dívat právě z tohohle úhlu pohledu. Každopádně co se týče studia, pořád studuju spíš proto, že mě zajímají historické aspekty kultur a jejich zvyky, než vlastní vědecká práce. Zkrátka rád si poslechnu o křesťanství, buddhismu nebo islámu, ale už mě tak nechytla metodologie, nebo třeba úvod. ²⁴

Cílem je pak spíše získat více informací o různých náboženstvích nebo se přímo zaměřit hlouběji na jeden proudu či tradici (např. „… čekala jsem, že se dostanu víc do hloubky toho buddhismu“). Vhled do různých náboženství je však spojen i s nadhledem a snahou o pochopení širších souvislostí náboženských jevů, což lze opět spojit s konceptem reflexivity. Časté je, že zájem o religionistiku bývá obecně studenty artikulován jakožto záměr skrze oblast náboženství lépe porozumět různým společnostem a kulturám. Religionistika tedy může být specifický způsob reflexe globalizujícího se světa, kde podle některých autorů dochází k nabývání významu náboženství (viz např. Berger 1999).

Prostřednictvím akademického studia náboženství se pak někteří jednotlivci vlastním „spirituálním“ způsobem vyrovnávají s pluralitou jednotlivých věr, které do západního individualizovaného a racionalizovaného kontextu přináší masivní mezikulturní transfer. Odborné vědění religionistiky tak pro spirituální milieu sehrává zajímavou roli institucionalizované reflexe náboženství. I když se sekulární religionistika nesnaží náboženství propagovat, její pluralitně zaměřené studium náboženství může také v konečném důsledku pro spirituálně orientované studenty představovat možnost zprostředkovaného získávání podnětů z rozmanitého spektra náboženství a duchovních tradic. ²⁵ Informace o náboženstvích jsou v prostředí religionistiky navíc systematicky uspořádány a kategorizovány, což může poskytovat i efektivnější orientaci na náboženském trhu. Pro spirituálně orientované studenty tak může být religionistika jakousi výkladní skříní náboženství. (Vrzal 2009)

Samotný sekulárně-vědecký diskurz v přístupu k náboženstvím nemusí však nakonec některým spirituálně/nábožensky orientovaným studentům úplně vyhovovat. Mohou jej vnímat například jako příliš redukcionistický, nebo „materialistický“, jak to vyjádřila i dříve zmiňovaná studentka se značně synkretickou podobou křesťanství, která měla v určité fázi svého studia spíše pocit, že jí tím studium religionistiky od duchovna „odtrhává“. Způsobovalo ji podle její výpovědi dokonce určitou disharmonii v rovnováze mezi duchovním a materiálním rozměrem života ²⁶ . Přes počáteční očekávání vlastního spirituálního rozvoje tedy studenty přístup sekulární religionistiky ke studiu náboženství (v duchu o náboženství bez náboženství) nemusí „naplňovat“ a nějaký duchovní rozměr v něm vlastně postrádají. Pro některé studenty je tak „až příliš vědecké“ (např. „Čekal jsem asi prostě víc otevřenosti v některých otázkách souvisejících s posvátnem, jinými slovy, čekal jsem méně vědecký“).

Jedno z vysvětlení pak lze hledat v tom, že sekulární akademické studium náboženství neposkytuje prostor nejen pro „propagování“ náboženství, ale ani příliš prostoru pro projevy vlastní náboženské/spirituální identity. Z hlediska snahy o zachování vědecké objektivity a neutrality (a o obecně i vzhledem k sekulárnímu charakteru) jsou totiž tyto projevy z akademického prostoru odsouvány, jak například ukazuje i Birgitte Johansen (2011; 2013), která se na dvou dánských státních univerzitách věnovala studiu prostředí zdejší religionistiky. To pak může vysvětlovat i to, že rozhovory se studenty ukázaly, že z hlediska reflexe vlastního spirituálního vývoje během studia religionistiky někteří z nich uváděli, že k jejich duchovnímu rozvoji přispěli spíše lidé na religionistice (spolužáci) ²⁷, než religionistika samotná, nebo že jejich duchovní rozvoj byl realizován zejména mimo kontext religionistiky.

Závěr

V tomto textu jsem se zaměřoval na spojitost mezi osobním duchovním hledáním a studiem religionistiky u spirituálně orientovaných studentů. Dosud získaná data v prostředí brněnské religionistiky naznačují, že studium religionistiky pro některé studenty může skutečně plnit úlohu prostředku k vlastnímu spirituálnímu rozvoji (i když tento cíl nemusí být nakonec naplněn). K uchopení problematiky vztahu osobní spirituality a sekulárního studia religionistiky byl zde použit koncept reflexivní spirituality (viz Kelly Besecke 2001). S jeho pomocí se text snažil ukázat, že religionistika zprostředkovává pro reflexivní spiritualitu klíčová témata v podobě náboženského pluralismu a reflexivity.

Akademické studium náboženství, které si vzhledem k sekulárně-vědeckému charakteru vytváří od jednotlivých náboženství distanci (respektive se snaží stát na neutrální pozici), spirituálním studentům může sloužit jako „kritické“ srovnávání jednotlivých náboženských tradic. Reflexivita je zde tedy spojena s „racionalizovaným“ odstupem od náboženských perspektiv, ale zároveň i s otevřeností přijímat skrze religionistiku nové podněty pro svůj osobní život. Snaha o získání hlubších informací a nových náhledů na náboženství pak souvisí s osobním posunem/rozvojem a v některých případech slouží i k vyjasňování si vlastní víry – hledání sebe samotného. Při tomto hledání mohou být aspekty z různých náboženství sebereflexivně i spolu s vědeckých poznatky a perspektivami začleňovány do vlastního spirituálního světonázoru. Na druhou stranu je sekulárně-vědecký charakter religionistiky studenty z hlediska možnosti duchovního hledání a rozvoje považován někdy spíše za kontraproduktivní, protože je sám o sobě orientován příliš jednostranně a nějaký duchovní rozměr v něm vlastně některým z nich chybí.

Další studium náboženských/spirituálních identit v rámci sekulárního akademického studia náboženství může poskytnout zajímavou evidenci o vymezování hranic mezi „náboženským/spirituálním“ a „sekulárním“ v akademickém prostředí i širším společenském kontextu. Na předchozí text lze nicméně nahlížet i tak, že svým pojetím v zásadě postihuje určitou vazbu mezi institucionalizovaným sekulárním akademickým studiem náboženství a spirituálním milieu, které je v západních společnostech poměrně široké. Další výzkum tohoto vztahu nám může být zdrojem zajímavých informací o konstruování individualizovaných pozdně moderních spirituálních identit k vědecké racionalitě a vědě jakožto jedné z oblastí současné racionalizované společnosti. Poznatky sociálních věd o náboženství jsou totiž nedílnou součástí západní racionality, v rámci které je reflexivní spiritualita utvářena (viz Besecke 2001). Sociální vědy, jakožto specifický druh expertního vědění, zde pak vystupují jako způsob formalizované reflexe moderního sociálního života, kterou využívají samotní aktéři moderního života v rámci svého sociálního jednání (Giddens 2003, s. 42-43). To se v oblasti náboženství týká i religionistiky, na které lze i konkrétně sledovat, jakým způsobem v současné tekuté modernitě sociální vědy ovlivňují předmětné oblasti, kterými se zabývají.

Poznámky

1. Stať vznikla s finanční podporou Grantového Fondu děkana Filozofické fakulty MU v rámci projektu „Vliv studia religionistiky na náboženskou identitu studentů“ (MUNI/21/VRZ/2013). Text článku je přepracovaným příspěvkem, který byl prezentován na konferenci Spiritualita ve vzdělávání, pořádané Katedrou sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého dne 21. a 22. října 2013.

2. V České republice bylo na vysokých školách založeno hned několik religionistických pracovišť, kde je studijní obor religionistika akreditován. Na teologických fakultách se jedná v Praze při Karlově univerzitě o Katedru religionistiky Husitské teologické fakulty a v Českých Budějovicích pak o Katedru filosofie a religionistiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Na filozofických fakultách lze studovat religionistiku na Ústavu filosofie a religionistiky na Karlově univerzitě v Praze, na Katedře religionistiky na Univerzitě Pardubice a na Ústavu religionistiky v Brně na Masarykově univerzitě. (viz také Nešpor 2008, s. 369-370)

3. Je však nutné mít na vědomí omezení generalizace daného případu. Už jenom proto, že je nutné hovořit o pluralitě prostředí jednotlivých religionistik, která se mohou v mnoha ohledech velmi lišit.

4. Pojem „sekulární“ budu v této stati zjednodušeně chápat jako synonymum pro pojem „nenáboženský“. Pojmy „sekulární“ a „náboženský“ však budu zároveň považovat za kategorie, které v realitě neexistují „samy o sobě“, ale jsou utvářeny různými aktéry skrze sociální praktiky, které je uvádí v život a naplňují obsahem (viz Johansen 2011, s. 281-282). I když někteří autoři již hovoří o post-sekulárním věku, v rámci západního kontextu se můžeme setkat s neustále reprodukovaným dělením jednotlivých sfér společnosti na sekulární sféry a sféru náboženství (viz např. Fitzgerald 2000; Johansen 2013, s. 5). Na celospolečenské úrovni to znamená, že jednotlivé oblasti jako právo, ekonomika, vzdělávání, věda atd. jsou utvářeny vlastní separací od náboženství (Fitzgerald 2000: 106; Johansen 2011, s. 280-283; Johansen 2013, s. 5). Z hlediska věd je toto dělení dobře viditelné právě u religionistiky (přesněji u některých jejich proudů), která se, mimo jiné, od svých počátků snažila odlišit od teologie a usilovala profilovat se jako nenáboženské – vědecké – studium náboženství, přičemž diskuse o vymezení religionistiky od teologie či teologizujících přístupů zde existuje v různých obměnách dodnes. V tomto textu tedy spojuji „vědecké“ se „sekulárním“ v jeden celek (respektive oblast vědy spojuji s oblastí „sekulárna“) a budu hovořit o sekulárně-vědeckém přístupu religionistiky. Tento přístup vzhledem ke své vědecké povaze a sekulární charakteru akademického vzdělávání pak sám sebe purifikuje od konstruované kategorie náboženství. Jak například ukazuje Birgitte Johansen (2011), distance mezi sekulárním (vědeckým) a náboženským je zde přímo utvářena skrze běžné akademické praktiky religionistiky.

5. Vycházím zde například z toho, že během této socializace je ve studentech budována „vědecká identita“, která také v přístupu k náboženstvím zahrnuje specifický způsob myšlení založeného na vědecké racionalitě, což se také odráží v utváření jejich osobního světonázoru ve vztahu k náboženství.

6. Celkem jsem v rámci výzkumu provedl rozhovory s 18 studenty. Některé rozhovory byly nahrány na diktafon a následně přepsány, některé pak probíhaly formou konverzace na sociální síti. Z celkového korpusu dosud provedených rozhovorů s 18 studenty by pak pod níže uvedenou spirituální orientaci bylo možné více či méně zařadit 12 z nich. Toto číslo však nijak nevypovídá o rozložení spirituálních identit v rámci studentů religionistiky. Na výpovědi těchto studentů jsem se při analýze dat pro tuto práci také primárně soustředil.

7. Možnosti dotazníkového šetření jsou však v tomto ohledu poměrně omezené a získaná data poměrně plochá. I proto jsem v současnosti také přistoupil v daném prostředí ke kvalitativnímu výzkumu. Analyticky nosnými pro tento článek se však ukázaly zejména odpovědi na otevřenou otázku dotazující se proč se studenti rozhodli studovat religionistiku.

8. V tomto smyslu bylo také často v širokém smyslu používáno pojmu New Age spiritualita.

9. Podle Stevena Sutcliffa lze hovořit buď o sériovém, nebo mnohočetném duchovním hledání. Sériové duchovní hledání reprezentuje změnu několika religiózních proudů v rámci životní trajektorie. Oproti tomu mnohočetné hledání je záměrné mixování prvků různých religiózních tradic uskutečňované ve stejném časovém úseku (Sutcliffe 2003, s. 204-208).

10. Přestože náboženský synkretismus není nic nového, specifikum dnešní doby je, že lidé chápou jako svoje právo vytvářet si vlastní náboženskou brikoláž a volit si vlastní víru (Hervieu-Léger 2004, s. 217).

11. I když spiritualita někdy odkazuje spíše než k „nadpřirozenu“ k rozvoji lidského ducha, vlastního Já a kvalitě života (Václavík 2008).

12. Podobně se v uvedené anketě z roku 2007 vyjádřilo zhruba 20 studentů, což je necelých 20 % z celkového počtu respondentů. Je možné, že podíl spirituálně orientovaných studentů však byl v tomto vzorku o něco vyšší. Otevřená otázka, na kterou tito studenti odpovídali, zněla: „Jaké náboženství (případně typ religiozity) vyznáváte?“ Pojem „náboženství“, „religiozita“ a „vyznáváte“, však může být poněkud zavádějící, protože spíše evokuje přihlášení se ke konkrétní náboženské konfesi a mnozí spirituálně orientovaní jedinci zakládají svoji identitu na distanci od označení náboženství. Ve webové anketě Religiozita religionistů 2007 uvedlo nějaký typ religiozity či v různých podobách svoji vlastní duchovní cestu okolo 2/3 studentů. Zhruba 40 % z celkového počtu studentů by přitom bylo možné přiřadit k netradiční religiozitě či detradicionalizovanému spirituálnímu milieu.

13. Svoji víru stručně charakterizoval tak, „že v podstatě všechno je nějakým způsobem živé, a tak s tím jde komunikovat, a že nad tím vším stojí několik (hodně) božstev, která to dokážou ovlivňovat. Takže takový polyteismus s příměsí animismu …“. V našem dřívějším rozhovoru tento student pak vyjádřil například i sympatie k buddhismu, přičemž dříve praktikoval také tai-či.

14. To však nelze považovat za něco příliš překvapivého. Jak poukazuje David Václavík, i to, co bychom zjednodušeně označili jako „náboženská víra“, se stále více profiluje směrem, který je typický pro tzv. spiritualitu. Tedy k neinstitucionalizovanému typu religiozity, který vykazuje vysokou tendenci k synkretizaci a tím i detradicionalizaci náboženských představ (Václavík 2010, s. 210-211).

15. Pro přesnější určení, jak velká je spirituálně orientovaná skupina u studentů religionistiky, by však bylo potřeba provést ještě další výzkum.

16. I přes poměrně vysoké číslo je zde nutné však brát stále v potaz omezenou výpovědní hodnoty ankety, která ze své podstaty není reprezentativní (viz např. Disman 2000, s. 114).

17. Zejména očekávání prohloubení vlastní religiozity se však nemusí týkat pouze spirituálně orientovaných studentů, ale i církevně či jinak institucionálně zakotvených přívrženců různých náboženských tradic.

18. Očekávání nalezení podobně religiózně smýšlejících lidí také zvolilo zhruba 30 % studentů v anketě Religiozita religionistů 2008, přičemž splnění tohoto očekávání (volba ano nebo spíše ano) uvedlo 2/3 z nich.

19. Odpověď studenta z ankety z roku 2007 na dotaz proč se rozhodl studovat religionistiku. Svoji religiozitu pak charakterizoval jako „kosmotheismus/neosobní pantheismus“.

20. V tomto aspektu je pak oceňovaná také multidisciplinarita religionistiky.

21. Úryvek z rozhovoru se studentem, který ohledně své víry a jejího praktického zamření uvedl: „Není to nic dogmatického, je to spíš soubor názorů a myšlenek o životě. Z našeho hlediska by se to asi dalo zařadit do neopohanských směrů. (…) Jinak s bližší charakterizací to asi nepůjde, vzhledem k tomu, že se v tom prolíná mé poznání, studium religionistiky, četba spousty knih a spousta úvah. Co se týče rituálů tak jsem spíše samotář a rituály si dělám sám, podle sebe.“

22. Religionistika pak může být pro vlastní víru i jakousi výzvou, jak v našem rozhovoru popisoval jeden ze studentů hlásící se ke katolickému křesťanství. „Já jsem byl samozřejmě od začátku nějakým způsobem fascinovanej počátkama křesťanství, protože jsem jako sám v tom vychovánej byl. A tak na jednu stranu mě to zajímalo intelektuálně, na druhou stranu mě to zajímalo v podstatě i jako taková nějaká osobní výzva, protože jsem v tom jako cejtil potřebu nějakým způsobem se intelektuálně vyrovnat vlastně nějak s tím, na čem vlastně ta moje víra stála.“

23. Lze se setkat i s tím, že někteří studenti se domnívají, že religionistika je určitý způsob teologie.

24. Úryvek z rozhovoru s dalším ze studentů, který se rovněž hlásí k pohanství.

25. Studium religionistiky pak také v určité míře zprostředkovává zkušenost setkání s různými představiteli a přívrženci celé řady náboženských prostředí, ve kterých studenti realizují své výzkumy či s nimi přijdou do kontaktu například při exkurzích. Podle mých poznatků může být určité lákadlo ve snaze o navyšování vlastního „duchovního kapitálu“ také například možnost studia pramenných jazyků.

26. Během tohoto studia jsou studenti totiž vystaveni výrazné (prakticky každodenní) vědecké racionalizaci náboženství, s níž se musí v rámci svého náhledu na náboženství vyrovnat. To v konečném důsledku může vést i k „odkouzlování“ náboženství a převažování této racionality i ve vlastním prožívání v životě, což pro některé studenty může být nežádoucí jev.

27. V sekulárním prostředí akademického studia náboženství v rámci studentských vazeb vznikalo i určité spirituální pole, které deklaraci a rozvoj jejich vlastní náboženské/spirituální identity umožňovalo. Sociální vazby mezi studenty pak v některých případech sloužily také jako určité dílčí odrazové můstky pro další studenty a jejich duchovní cesty – pro získávání vlastních praktických spirituálních zkušeností. To se v mém výzkumu týkalo zejména studentů inklinujících k pohanství. Ale zaznamenal jsem podobné tendence například i u studentům inklinujících k buddhismu či k hinduistickým směrům. Byl jsem kupříkladu před několika lety i svědkem, že jeden ze studentů religionistiky pořádal pro studenty praktické kurzy sahadža jógy každý týden přímo v prostorách školy.

Literatura

[1] BAUMAN, Z. Tekutá modernita. Praha: Mladá Fronta, 2002. 

[2] BERGER, P. L. The Desecularization of the World: A Global Overview. In BERGER, P. L. (ED.) The Desecularization of the World: Resurgent Religion and World Politics. Washington: Ethic and Public Policy Center, 1999. S. 1-18. 

[3] BESECKE, K. Speaking of Meaning in Modernity: Reflexive Spirituality as a Cultural Resource. Sociology of Religion. 2001, 3, 67. S. 365-381. 

[4] BLAKE, N. Against Spiritual Education. Oxford Review of Education. 1996, 4, 22. S. 443-456. 

[5] CARR, D. Towards a Distinctive Conception of Spiritual Education. Oxford Review of Education. 1995, 1, 21. S. 83-98. 

[6] DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 2000. 

[7] FITZGERALD, T.  The Ideology of Religious Studies. New York: Oxford University Press, 2000. 

[8] GIDDENS, A. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2003. 

[9] HANEGRAAFF, W. J. New Age Religion and Secularization. Numen. 2000, 47. 288–312 s. 

[10] HEELAS, P. - WOODHEAD, L. The Spiritual Revolution. Why Religion is Giving Way to Spirituality. Oxford: Blackwell Publishing, 2005. 

[11] HEELAS, P. Spiritualities of Life: New Age Romanticism and Consumptive Capitalism. New York: Blackwell Publishing, 2008. 

[12] HERVIEU-LÉGER, D. Individualism, the Validation of Faith, and the Social Nature of Religion in Modernity. In FENN, R. K. (ED.). The Blackwell Companion to Sociology of Religion. Oxford: Blackwell Publishing, 2004. S. 161-175. 

[13] HORYNA, B. Úvod do religionistiky. Praha: Oikúmené, 1994. 

[14] JOHANSEN, B. S. ‘Doing the Secular’: Academic Practices in the Study of Religion at Two Danish Universities. Arts and Humanities in Higher Education. 2011, 10, 3. 279–93 s. 

[15] JOHANSEN, B. S. Post-secular Sociology. Modes, Possibilities and Challenges. Approaching Religion. 2013, 1, 3. 4–15 s. 

[16] LUCKMANN, T. Invisible Religion. The Problem of Religion in Modern Society. New York: The Macmillan Company, 1967. 

[17] LUŽNÝ, D. Globalizace a sociologie náboženství. In LUŽNÝ, D. - VÁCLAVÍK, D. A KOL. Individualizace náboženství a identita. Poznámky k současné sociologii náboženství. Praha: Malvern, 2010. 13–40 s. 

[18] NEŠPOR, R. Z. (ED.). Jaká víra? Současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2004. 

[19] NEŠPOR, R. Z. Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu. Praha: Scriptorium, 2008. 

[20] NEŠPOR, R. Z. Příliš slábi ve víře. Česká ne/religiozita v evropském kontextu. Praha: Kalich, 2010. 

[21] OBROVSKÁ, J. Duchovní dimenze waldorfské pedagogiky optikou reflexivní modernity. Sociální studia. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2009, 3, . 97–111 s. 

[22] SUTCLIFFE, J. S. Children of the New Age. A History of Spiritual Practises. London: Routledge, 2003. 

[23] PARTRIDGE, C. Úvod. In PARTRIDGE, C. (ED.). Encyklopedie nových náboženství. Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spiritualita. Praha: Knižní klub, 2006. 

[24] VÁCLAVÍK, D. New Age a spiritualita. In NEŠPOR, Z. R. - VÁCLAVÍK, D. A KOL. Příručka sociologie náboženství. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2008. S. 360-367. 

[25] VÁCLAVÍK, D. Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada, 2010. 

[26] VRZAL, M. Religiozita religionistů. Sacra. Brno: Občanské sdružení Sacra, 2008a, 1, 6. S. 58-70. 

[27] VRZAL, M. Religiozita religionistů. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008b. 

[28] VRZAL, M. Studium religionistiky jako duchovní hledání. Sacra. Brno: Občanské sdružení Sacra, 2009, 2, 7. S. 72-81. 

Kontaktní informace / Contact informations

Ing. Mgr. Miroslav Vrzal

Ústav religionistiky, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Brno

Arna Nováka 1/1

602 00  Brno

Česká republika

178603@mail.muni.cz