| Ročník: 2013 | Volume: 2013 |
| Číslo: 2 | Issue: 2 |
| Vyšlo: 31. prosince 2013 | Published: December 31st, 2013 |
| Jirásek, Ivo - Jirásková, Miroslava.
Využití spirituálních metod ve vzdělávání: případ systemických konstelací.
Paidagogos, [Aktualizováno |
#10
Zpět na obsah / Back to content
Využití spirituálních metod ve vzdělávání: případ systemických konstelací
Spiritual Methods in Education: A Case of Systemic Constellations
Abstrakt: Systemické konstelace jsou metodou, technikou či nástrojem, který se využívá zejména v psychoterapii a v koučinku. Příspěvek (po základním představení hlavních rysů systemických konstelací) referuje o využití této transracionální, svojí podstatou bytostně spirituální metody v rámci možností univerzitního vzdělávání, konkrétně při výuce předmětu „filosofie přírody“. Tradiční výukové metody (byť překračující model obvyklé frontální výuky propojením s kurzem pobytu v zimní přírodě), spočívající ve výkladu základních témat a pohovorů o četbě, byly doplněny několika konstelačními náhledy. Tyto vizualizace byly zaměřeny na individuální, osobnostně jedinečné vnímání vybraných fenoménů z oblasti přírodních procesů u jednotlivých studentů, zadavatelů konkrétních konstelačních případů. Ilustrativní příklad, který tímto zpřístupňujeme širší veřejnosti, se zaměřoval na hlubší porozumění zadavatelky (nejenom racionální, ale zejména existenciální) v jejích vztazích k přírodě, k ohni, zimě, životu a ke smrti. Hluboký prožitek, který je dosvědčen popisem studentky s odstupem 9 měsíců po realizaci výuky, dokládá možnosti, jimiž spirituální diskurs může obohacovat vzdělávání zaměřené nejenom na získávání znalostí a proces vysvětlení, ale zejména na možnosti hlubšího porozumění sobě samému i svého vztahu k přírodě, k druhým lidem, ke světu.
Klíčová slová: systemické konstelace, spiritualita, příroda, filosofie přírody, smrt
Abstract: Systemic Constellations are a method, technique, or tool used mainly in psychotherapy and coaching. The contribution introduces the most fundamental aspects of Systemic Constellations and then focuses on the application of this trans-rational and intrinsically spiritual method within the possibilities of academic education, specifically in the course entitled Philosophy of Nature. Traditional educational methods (albeit exceeding the model of frontal teaching due to interlinking with a winter expedition course) which involve presentations of basic themes and discussions on relevant texts, were complemented with several Constellation visualizations. These visualizations focused on the individual, personally unique perception of selected phenomena in the area of natural processes; the course participants had their own Constellations visualized. An illustrative example of a Constellation visualization is thus made available to wider public; its aim was to enable the individual Constellation seeker to deepen her (rather existential than rational) understanding of her relationship with the natural world, winter, life, and death. Such a deep experience, as confirmed by the description of the student participant 9 months after the course had been conducted, documents the possibilities of how spiritual discourse may enrich educational models aimed at the acquisition of knowledge and processes of explanation—as well as models providing a deeper understanding of ourselves and our relationship with the world of nature, other people, or the whole world.
Keywords: systemic constellation, spirituality, nature, philosophy of nature, death
Co je spiritualita – jak jí rozumíme
Zásadním problémem při jakýchkoliv úvahách o spiritualitě je porozumění jejímu významu. Z dřívějších studií (např. Zinnbauer et al., 1997) evidentně vyplývá, že vztahovat k někomu (ale také k něčemu) aspekt „spirituální“ nemá valnou informativní hodnotu, pokud neupřesníme, co spiritualitou daná osobnost míní. Mluvit tedy např. o spirituální osobnosti bez nějakého významového upřesnění je zcela zbytečné. Obdobné je to, domníváme se, u tématu spirituality ve vzdělávání. Co tedy míníme touto základní kategorií?
V našem příspěvku chápeme pod termínem „spiritualita“ jeho nenáboženské konotace, které zůstávají v rozměru přirozenosti, bez vstupu do oblastí sakrálních. Diskusím o religiózní či nereligiózní podstatě spirituality, včetně možností jejich vědeckého zkoumání, bylo věnováno mnoho intelektuálního úsilí (Elkins et al., 1988; Emmons & Crumpler, 1999; Lapierre, 1994; Pargament, 1999a; Pargament, 1999b Piedmont, 1999; Stifoss-Hanssen, 1999; Říčan & Janošová, 2005; Zinnbauer et al., 1997; Zinnbauer et al., 1999 aj.). Domníváme se, že můžeme z odborné literatury vyvodit jasný závěr: religiozita a spiritualita nejsou výrazy, které by se plně svými významy překrývaly.
Religiozita, tedy náboženskost, předpokládá oblast posvátného, sacrum, a vztahování se člověka k této sféře, ať už je míněna jakkoliv, v různorodém pocitovém zaujetí či dojmu závislosti (Heller, Mrázek, 1988; James, 1930; Otto, 1998; Sokol, 2003). Při náboženském chápání světa a postavení člověka v něm tedy hraje primární roli odlišení posvátné (sakrální) a profánní (světské) kvality světa i jeho prožívání (Eliade, 2006) s možností přechodů mezi nimi.
V našem příspěvku, který se snaží přiblížit využití spirituálních metod ve vzdělávání, budeme za spirituální prožitky považovat takové, které nejsou totožné s prožíváním religiózním, ale souvisí s chápáním spirituality jakožto péče člověka o ducha, tj. „péče člověka o sebe a jiné lidi mající za cíl, aby se člověk vracel z odcizení k sobě a v této autenticitě ze sebe vystupoval. Je to péče o to, abychom byli více sebou a více lidmi“ (Štampach, 2006, 104). Za spiritualitu tedy považujeme takovou kvalitu lidského způsobu bytí, která se orientuje na vertikální dimenzi lidského života (Jirásek, 2013), tedy na takové prožitky jako je hledání smyslu života, vnímání jeho hloubky, odkrývání etických a estetických rozměrů světa, touha po harmonii, zkušenost vnímání krásy přírody, transcendence. Projevuje se ochotou vnímat vysoké ideály a hluboké myšlenky, naslouchat svědomí a praktikovat sebereflexi životní cesty, transcendovat zkušenost každodenního obstarávání, překračovat animální zakotvenost, usilovat o autentické bytí sebou samým (Heidegger, 1996).
Systemické konstelace a jejich role ve vzdělávání
Systemické konstelace (v Čechách se používá jako běžnější označení rodinné konstelace, naznačující zaměřenost zejména na témata rodiny – dodejme však již na tomto místě, že aplikační pole je podstatně širší) jsou nástrojem využívaným v psychoterapii (Černý, Hajduk, 2011), v osobnostním rozvoji, v partnerském poradenství (Hellinger, 2000) a koučinku, ale lze je rovněž využít v managementu (Bílý, 2007), při pedagogickém působení apod. Zakladatelem svébytného přístupu je rodák z Německa Bert Hellinger (narozen 1925), který dovedně zkombinoval různorodé zdroje svého studia i zkušenosti:
- Filosofické základy fenomenologické analýzy (Husserl, Heidegger), z nichž do konstelační práce přechází apel „návratu k věcem samým“, bez vnášení témat či řešení konstelářem, ale samotným klientem;
- Psychodrama (Moreno), tedy určitá „hra v rolích“, kdy jednotlivci vstupující do zobrazování systému a přebírají role někoho jiného; konstelační metodu si můžeme představit v podobě jakési „hry s rolemi“;
- Psychoanalýza a transakční analýza (Berne), zdůrazňující v odlišném chování zastupitelů jednotlivých prvků systému jejich hierarchický rozměr „větších“ a „menších“, a to nikoliv s ohledem na věk či jiné osobnostní charakteristiky, ale jejich postavení a význam v systému samém;
- Úcta k předkům (praktikovaná u kmene Zulů), tedy vnímání toho, kdo předává dar života další generaci, jako někoho „většího“, protože stejný dar dárci nemůžeme vrátit (zkušenosti Hellinger načerpal jako misionář v jižní Africe, kde strávil 16 let);
- Rituální obřadnost, vymezující zcela zřetelně svébytnou prostorovost i časovost konstelační práce, od rituálního zahájení (či „otevření konstelačního prostoru“) přes vstup jednotlivců do rolí, vizualizaci obrazů systému s jejich vnitřní dynamikou, vystoupení z rolí a uzavření konstelace.
Systemické konstelace mají svou roli ve vzdělávání především díky své schopnosti zobrazit prožitkovou metodou systém složený z lidských jedinců (rodina, pracovní tým, školní třída…), který v sobě nese nejenom viditelné vazby a více či méně formální hierarchické struktury, ale také neuvědomované emoční náboje do systému zapojených lidí. Metoda se z Německa, kde ji její zakladatel Bert Hellinger vyučoval, od 90. let šíří po celém světě, avšak v praxi rozšířený koncept je teoretiky různorodých oborů, do nichž potencionálně zasahuje (filosofie, teologie, religionistika, pedagogika, psychologie aj.) víceméně zamlčován. Důvodem takové ostrakizace může být evidentní rys systemických konstelací, totiž že vstupují do sémantického pole s vyšší mírou nejistoty než alternativní objektivisticky či scientisticky zaměřené přístupy ke světu. Lidské prožitky a bohatost života pochopitelně nelze svázat pouze do hranic jazyka a racionality, ale vykazují rovněž jistou transracionální kvalitu, ať se jedná o psychické akty emotivních stavů, nebo spirituální prožitky bytostně personální. Systemický přístup odkazuje na nezbytnost vnímat lidský život v holistickém rámci různorodých strukturálních vztahů. Systemické konstelace pracují s obrazem reality prostřednictvím uspořádaní prvků zvoleného systému v prostoru a se symbolickým vyjádřením vztahové sítě daného systému ve významuplné struktuře. Při zdůrazňování systemických konstelací jako spirituální metody vycházíme zejména z následujících argumentů.
K podstatě lidského způsobu bytí patří jak péče člověka o sebe po stránce tělesné, tj. rovnováha organismu a prostředí, projevující se zaměřením zejména na anatomický a fyziologický rozměr lidské tělesnosti, tak také po stránce duševní, tedy záležitosti rozumového, intelektového rozvažování, stejně jako aspekty emotivního pociťování. Zcela samozřejmě předpokládáme i dimenzi sociální, tedy kultivaci mezilidských vztahů, ať už v rozměru přátelství či lásky, nebo interpersonální komunikace aj. Čtvrtou oblastí jsou však prožitky duchovní, spirituální, které odlišuje od sociálního a psychologického diskursu zejména individuální, jedinečná, bytostně personální založenost. Sem patří zejména existenciální hledání smyslu života, tázání se po hodnotových (etických a estetických) korelátech lidské aktivity, hluboká sebereflexe životní cesty, či naslouchání svědomí, aspekty empatie aj. Duchovní oblast jako nikoliv religiózní vstup do sakrálních oblastí, ale jako svébytnou oblast lidského způsobu bytí, nasvětluje např. logoterapie (Frankl, 1994, 1997), či filosofická antropologie Maxe Schelera (1968). Duchovní bytí směřuje k naplnění smyslu, což není stav, který by se poznal podle pozorovaného uspokojení (Lukasová, 1997). Je to spíše něco jako kladně nabitý prostor, který obklopuje život daného člověka a proniká jím a – podobně jako třeba zdraví – rozeznáme vlastně až tehdy, když schází. Pocit smysluplnosti jedince, způsoby jeho vztahování se ke světu (Křivohlavý, 2006), je rovněž zažíván jako zkušenost a projevy aktivity a toho, oč jedinci v životě jde (životní témata, potřeba smysluplnosti, předjímání budoucnosti, aspirace, perspektiva a osobní existence, realizace osobnostního potenciálu apod.).
Systemické konstelace pomáhají vizualizovat právě tuto oblast pocitů smysluplnosti, prostřednictvím této techniky může zadavatel získat také náhled na svoji sociální začleněnost do sociální struktury, na sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se mu dostává pomoci při snaze dostát nárokům a dosáhnout cílů. Jinými slovy: spiritualitu systemických konstelací vnímáme ve dvou významech slova:
- Jsou spirituální, protože se zabývají tématy a rozměry duchovní dimenze lidského způsobu bytí (smysl života, hodnotové zakotvení, transcendence každodennosti atd.);
- Jsou spirituální, protože překračují racionální rozměr jazykové vykazatelnosti a pracují i s jinými než pouze tělesnými, psychickými a sociálními přístupy k realitě, konkrétně s individuálními možnostmi nacítění a intuice.
Přestože se můžeme pokoušet o racionální vysvětlení této metody, zejména s využitím psychologie Carla G. Junga (1998) či teorie morfogenetického pole a morfické rezonance (Sheldrake 1994, 2002), zůstává v principu porozumění mnoho skrytého, rituál zůstává do značné míry „tajemstvím“, které ke spirituální oblasti pravděpodobně patří. Přesto je možno této transracionální, svojí podstatou bytostně spirituální metody využít v rámci univerzitního vzdělávání. Pokusíme se dokumentovat toto tvrzení na příkladu výuky předmětu „filosofie přírody“ na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.
Proměny výuky filosofie přírody na FTK UP
Předmět filosofie přírody se na FTK UP původně vyučoval jako obvyklý teoretický předmět, tj. prostřednictvím přednášek a seminářů. Náhled zejména zážitkové pedagogiky, totiž že pomocí prožitku můžeme rozevřít rozměr edukace novým dimenzím, vedl k tomu, že se předmět propojil s praktickým kurzem pobytu v zimní přírodě. Tak byl překročen model obvyklé frontální výuky propojením předchozí četby a následné diskuse, a to přímo v přírodním prostředí. Už samotné otevření základních témat filosofie přírody s tématy jako je přirozenost, jednotlivina a svět, horizont, čas, evoluce aj. probíhají prostřednictvím diskusí nad přečtenými knihami (studenti dostávají na výběr soubor 25 titulů, z nichž si jednotlivci vybírají dle vlastní volby konkrétní publikaci, s níž se seznámí a na kurzu pak obeznámí ostatní přítomné s tématy z četby, vlastním hodnocením i podněty k diskusi. Je potřeba si uvědomit, že tyto přednášky a diskuse probíhající přímo v zimním přírodním prostředí, při současném zažívání chladu, případně vlhka, blahodárnosti světla a tepla ohně, nezbytnosti podřídit se vlivu počasí apod., působí zcela jinak, než stejná témata zprostředkovávaná v pohodlí a bezpečí přednáškového sálu.
V loňském roce jsme nabídli inovaci předmětu, spočívající mj. v realizaci konstelačních náhledů první večer kurzu, po obvyklé přednášce. Obvyklý rozměr vysokoškolského vzdělávání, totiž intelektuální úvahy nad tématy přírody a přirozenosti, byl doplněn o spirituální prožitek kontaktu s vybranými fenomény, jež vstupují do chápání přírody jednotlivými studenty. Takových konstelací proběhlo několik, vždy se jednalo o individuální, osobnostně jedinečné vnímání vybraných fenoménů z oblasti přírodních procesů. Tato metoda pomáhá nahlížet na určité specifické životní situace novým přijatelným, obohacujícím, laskavým, citlivým (a případně uzdravujícím) způsobem. Pomáhá jedinci, zvyklému na hodnocení a komentování situace podívat se na vzájemně propletenou síť vztahů z pozice svého personální jedinečnosti a tím získat možnost propojit všechny zúčastněné fenomény do smysluplného celku systematického uspořádání. Zaměřit se na hlubší pochopení toho, co se děje, porozumět křehkosti principů a řádu přírody pro klienta srozumitelným způsobem z pohledu jeho vnímání celku, a také díky novým úhlům pohledu na to, co zadavatel nazývá zakázkou, nacházet možnosti možných řešení. Předpokladem pro uplatnění systemických znalostí v pedagogickém procesu je vnímání řeči těla a vysoká důvěra ve své vlastní pocity. Využitím této prožitkové metody můžeme dodat sobě a pedagogice jako celku odvahu nacházet nové cesty a možnost po nich jít.
Pro případ, že by někdo považoval popsanou metodu za inspirativní a chtěl by se pustit do konstelační práce bez jakéhokoli dalšího vzdělávání, musíme důrazně upozornit, že konstelace může stavět pouze vyškolený konstelář, znalý principů této práce, který prošel speciálním sebezkušenostním výcvikem. Dbá-li se na rozměr bezpečí při používání psychologických metod, považujeme za nepřípustné, aby se kdokoliv pouštěl do sfér nevědomé psychiky (do oblastí ducha v dimenzi výše popsané) a stavění konstelací bez důkladného seznámení se s touto metodou. Pokora „čistého srdce“ je zapotřebí k tomu, aby nějaká touha po experimentech nezpůsobila problémy či psychické poškození klientům, kteří s účastí na stavění konstelací souhlasí. Z filosoficko-antropologického hlediska lze konstatovat, že v konstelacích se pracuje jak s tělem, duší (racionálními a emotivními akty, jak uvědomovanými, tak neuvědomovanými), tak také s duchem (principem personální jedinečnosti a svébytnosti, existenční svobodou) jednotlivce a o to větší obezřetnosti je zapotřebí. Doporučujeme také vyžádat si od studentů, kteří do procesu konstelování vstoupí, jejich informovaný souhlas.
Případová studie
Ilustrativní příklad, který tímto zpřístupňujeme širší veřejnosti, se týkal hlubšího porozumění zadavatelky fenoménům, které ona sama vnímala jako podstatné pro oblast přírody a svůj pobyt v ní. Na základě prvotního rozhovoru s konstelářem došlo k výběru následujících fenoménů: příroda, život, smrt, oheň, zima. Respondentka rozestavila představitele jednotlivých prvků do tohoto strukturního uspořádání:
Konstelář k hlavní představitelce: Jak se cítíte?
Respondentka: Vnímám velmi výrazně Přírodu a Oheň. Je silný, živý, svítí. Za ním stojí Život. To se mi líbí.
Příroda: Cítím se jako matka.
Život: Je mi velmi dobře, vidím na Respondentku i Oheň. Za Respondentkou stojí Smrt, vidíme na sebe a usmíváme se. Jsem spokojený.
Zima: I když na Respondentku nevidím, jdu s ní. Ví o mně po celou dobu.
Smrt: Není na mě vidět, ale jsem tady.
R: Teď, když jsem slyšela promluvit Smrt, najednou vím, že ji mám za zády. Už nejsem v pohodě a bojím se.
Konstelář: Pokud máte potřebu, udělejte pohyb.
Konstelář k Respondentce: Jak se teď cítíte?
Respondentka: Dívám se Smrti do tváře a jsem ráda, že jsem to dokázala. Díky Přírodě je to snazší, také protože mě do zad hřeje Oheň, a to je příjemné. Jsem překvapená, že Smrt je…jiná.
Smrt: Je to v pořádku. Vidím na všechny.
Život: Je to v pořádku.
Příroda: Je mi dobře.
Oheň: Jsem užitečný pro toho, kdo mě potřebuje.
Zima: Dávám sílu.
Následují výpovědi z role:
Život – Od začátku jsem věděl, že patřím ke Smrti. Je mi celkem jedno, kde ta Smrt v konstelaci je.
Příroda – Ta role mi ukázala, že cítit se jako matka, je velice silný pocit. Je to obrovská síla.
Smrt – Jsem podceněná, ale je u mě vážnost, síla. Také cítím, že patřím k Životu.
Oheň – Je mi strašně dobře. Jsem tady v centru, jsem uprostřed, mám strašně moc síly. A jsem ráda, že je naproti mně Život. Jsem v pohodě, protože jsem pořád tam, kde chci být.
Zima – Nemusím dělat nic a vážnost mám. To je příjemné. Všichni vědí, že tady jsem.
Systemické konstelace tedy v případě využití v rámci výuky předmětu filosofie přírody pomáhají vizualizovat a svým způsobem i existenciálně prožít témata, která s přírodou a jejím porozuměním bezpochyby souvisejí, a to v individuálním, personálním rozměru. Překračují tak obvyklé pojetí vzdělávání v rozměru předávání informací a vysvětlení ke sdílení zkušeností, hlubšího porozumění a pochopení. To dosvědčuje i zpětná vazba respondentky, která proběhla devět měsíců po zmiňované konstelaci využité ve výuce: „Z konstelace jsem měla hodně silné pocity. Hodně se mě to dotýkalo, i když jsem tomu zprvu moc nevěřila. Bylo to celé tak aktuální, přesně to vystihovalo moje aktuální "trápení". Byl to přesně ten moment, kdy si člověk nechce určitou věc přiznat, že to tak opravdu je... a nyní to najednou bylo přede mnou a navíc to někdo "pojmenoval". Sledovat reakce mých spolužáků, kteří byli zainteresováni do konstelace, bylo zvláštní. Nikdy jsem je neviděla v takovém rozpoložení. Byla jsem z toho trochu nervózní, nesvá. Z celé konstelace jsem měla rozpačité pocity, v řadě případů jsem cítila něco konkrétního, co to znamená. V ostatních jsem si nebyla vůbec jistá a spíše mi vyvstaly nové otázky.“
Závěr
Hluboký prožitek, který je zpřístupněn při vizualizaci systemických konstelací na vybraná vzdělávací témata, dokládá podle našeho přesvědčení možnosti, jimiž spirituální diskurs může obohacovat vzdělávání. Edukaci zaměřenou nejenom na informační znalosti, získávání vědomostí a proces vysvětlení, ale zejména na možnosti hlubšího porozumění sobě samému i svého vztahu k přírodě, k druhým lidem, ke světu. Samotní představitelé jednotlivých rolí, vzdálené i neživé osoby, ale také představitelé abstraktních pojmů už pouhým rozmístěním v prostoru a sdělováním vlastních pocitů ve všech zúčastněných rozeznívají neuvědomované aspekty a umožňují tak hlubší porozumění dějům i vztahům. Tato metoda umožňuje také nahlédnout na obrazové a imaginativní složky osobností i interpersonálních vztahů a tím sdělit hluboké a podstatné souvislosti mezilidského prožívání, včetně prožívání jeho spirituálních aspektů.
Literatura
[1] BÍLÝ, Jan. Úžasná síla celku: organizační, podnikové a experimentální konstelace. Praha: Pragma, 2007. ISBN 978-80-7349-049-2.
[2] BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Spiritualita ve filmu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 978-80-7325-132-1.
[3] ČERNÝ, Vojtěch. - HAJDUK, Miroslav. Rodinné konstelace: psychoterapie a spiritualita. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 978-80-2513-1657.
[4] EMMONS, Robert A. - CRUMPLER, Cheryl A. Religion and spirituality? The roles of sanctification and the concept of God. The International Journal for the Psychology of Religion. 1999, 9, 1. S. 17-24.
[5] ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. Praha: OIKOYMENH, 2006. ISBN 80-7298-175-7.
[6] ELKINS, David N. - HEDSTROM, James L. - HUGHES, Lori L. et al. Toward a humanistic-phenomenological spirituality: definitiv, description, and measurement. Journal of Humanistic Psychology. 1988, 28, 4. S. 5-18. ISSN .
[7] FRANKL, Viktor E. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1994. s. ISBN 80-901601-4-X.
[8] FRANKL, Viktor E. Vůle ke smyslu: vybrané přednášky. Brno: Cesta, 1997. ISBN 80-85139-63-2.
[9] HEIDEGGER, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 1996. ISBN 80-86-005-12-7.
[10] HELLER, Jan. - MRÁZEK, Milan Nástin religionistiky: uvedení do vědy o náboženstvích. Praha: Kalich, 1988.
[11] HELLINGER, Bert. Skrytá symetrie lásky: co podporuje lásku v partnerských vztazích. Praha: Pragma, 2000. ISBN 80-7205-759-6.
[12] JAMES, William. Druhy náboženské zkušenosti. Praha: Melantrich, 1930.
[13] JIRÁSEK, Ivo. Verticality as non-religious spirituality. Implicit Religion. 2013, 16, 2. S. 191-201.
[14] JUNG, C. G. Mandaly: obrazy z nevědomí. Brno: Nakladaterlství Tomáše Janečka, 1998. ISBN 80-85880-17-2.
[15] KAMPENHOUT van, Daan. Obrazy duše: duše v šamanských rituálech a rodinných konstelacích. Praha: Maitrea, 2007. ISBN 80-903761-3-4.
[16] KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1370-5.
[17] LAPIERRE, Lawrence L. - A model for describing spirituality. Journal of Religion and Health. 1994, 33, 2. S. 153-161.
[18] LUKASOVÁ, Elisabeth. Logoterapie ve výchově. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-717-8180-0.
[19] MOŽNÝ, Ivo Rodina a společnost. Praha: Slon, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8.
[20] OTTO, Rudolf. Posvátno: iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-260-8.
[21] PARGAMENT, Kenneth I. The psychology of religion and spirituality? Yes and no. The International Journal for the Psychology of Religion. 1999(a), 9, 1. S. 3-16.
[22] PARGAMENT, Kenneth I. The psychology of religion and spirituality? Response to Stifoss-Hanssen, Emmons, and Crumpler. The International Journal for the Psychology of Religion. 1999(b), 9, 1. S. 35-43.
[23] PIEDMONT, Ralf L. Does spirituality represent the sixth factor of personality? Spiritual transcendence and the Five-Factor Model. Journal of Personality. 1999, 67, 6. S. 985-1013.
[24] ŘÍČAN, Pavel. - JANOŠOVÁ, Pavlína Spirituality: its psychological operationalization via measurement of individual differences: a Czech perspective. Studia Psychologica. 2005, 47, 2. S. 157-165.
[25] SHELDRAKE, Ruppert. Tao přírody. Bratislava: Gardenia Publishers, 1994. ISBN 80-85662-10-8.
[26] SHELDRAKE, Ruppert. Teorie morfické rezonance. Praha: Elfa, 2002. ISBN 80-86439-03-8.
[27] SCHELER, Max. Místo člověka v kosmu. Praha: Academia, 1968. s. ISBN .
[28] SOKOL, Jan. Člověk a náboženství: proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha: Portál, 2003. ISBN 978-80-7315-183-6.
[29] SMÉKAL, Vladimír. O lidské povaze: krátká zamyšlení nad psychickou a duchovní kulturou osobnosti. Brno: Cesta, 2005. ISBN 80-7295-069-X.
[30] STIFFOS-HANSSEN, Hans. Religion and spirituality: what a European ear hears. The International Journal for the Psychology of Religion. 1999, 9, 1. S. 25-33.
[31] ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Nahradila spiritualita náboženství?. In Babyrádová, H. - Havlíček, J. (Eds. Spiritualita: fenomén spirituality z pohledu filosofie, religionistiky, teologie, literatury, teorie a dějin umění, pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 99–105 s. ISBN 80-210-4206-0.
[32] ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-384-0.
[33] ZINNBAUER, Brian J. - PARGAMENT, Kenneth. - SCOTT, Allie B. The emerging meanings of religiousness and spirituality: problems and prospects. Journal of personality. 1999, 67, 6. S. 889-919.
[34] ZINNBAUER, Brian J. - PARGAMENT, Kenneth I. - COLE, B. et al. Religion and spirituality: unfuzzving the fuzzy. Journal for the Scientific Study of Religion. 1997, 36, 4. 549 – 564 s.
Zpět na obsah / Back to content