| Ročník: 2019 | Volume: 2019 |
| Číslo: 2 | Issue: 2 |
| Vyšlo: 21. prosince 2019 | Published: December 21st, 2019 |
| Preissová Krejčí, Andrea - Kočí, Jana.
Čeští a moravští učitelé v Chorvatsku – nezpracovaná kapitola krajanského školství .
Paidagogos, [Aktualizováno |
#5
Zpět na obsah / Back to content
Čeští a moravští učitelé v Chorvatsku – nezpracovaná kapitola krajanského školství
Czech and Moravian Teachers in Croatia – An Unexplored Chapter of Compatriotic Education
Abstrakt: Studie se zaměřuje na opomíjené téma dějin českého školství, totiž české menšinové školství na příkladu Chorvatska, které má dnes téměř stoletou tradici. Cílem práce je reflexe minulosti a současnosti českých škol v Chorvatsku ve vazbě na jejich spolupráci s českým státem. Za využití historických metod analyzujeme prameny krajanské provenience a interpretujeme obtíže, s nimiž se krajané při zakládání i dalším vývoji českých škol museli potýkat. Zohledňujeme přitom pomoc ze strany historického českého státu, který od počátku podporoval českou výuku v Chorvatsku, a to nejen skrze učitele. Tato spolupráce je v různých podobách realizována i v současnosti, kvůli jejímu přerušení v roce 1948 trvajícímu až do poloviny šedesátých let 20. století však v daruvarském prostoru vzniklo svébytné české školství, které je úzce propojeno také s kulturním životem menšiny.
Klíčová slova: Češi v Chorvatsku, krajanské školství, český jazyk, Česká republika.
Abstract: The study focuses on the marginalized topic of Czech education, meaning the education of Czech minority, explained on the example of Croatia where the Czech education is almost 100 years old. The main goal of the work is to reflect the past and the present od Czech schools in Croatia, in connection of their cooperation with Czech state. While using the historic methods, we are analyzing the compatriotic sources and we interpret the difficulties compatriots had when founding and developing Czech schools. The authors describe the help of Czech state that supported Czech education in Croatia from the very beginning not only by supporting the Czech teachers. This cooperation can still be found even today in various forms, but because of its discontinuance from the year 1948 till the second half of 1960’s, a unique Czech education, closely linked with the cultural life of the minority, has emerged in Daruvar region.
Keywords: Czechs in Croatia, compatriotic education, minority schools, Czech language, Czech Republic.
Úvod
Hledáme-li v českém prostoru tolik potřebné příklady úspěšného inkluzivního vzdělávání, většinou je nenalézáme lehce. A přesto, nemusíme pro ně ani opouštět český jazykový prostor. Stačí jen otočit úhel pohledu. Češi po generace žijí v koexistenci s jinými národy nejen jako majoritní část naší společnosti, ale také jako minorita. Řeč je o krajanských komunitách žijících mimo hranice České republiky a o krajanském školství. Tato oblast českého školství nabízí nové možnosti popisu školní a kulturní rozmanitosti a transkulturních interakcí, které nastavují zrcadlo naší snaze o multikulturní školní prostředí a proinkluzivní vzdělávací politiku.
Mezi nejpočetnější komunity Čechů v cizině, konkrétně v Evropě, patří již od 19. století česká menšina v Rakousku a česká menšina v Chorvatsku. A právě tyto prosadily a udržely české školství a mateřský český jazyk svých dětí v hlavním vzdělávacím proudu. V současnosti Česká republika dbá na podporu českého kulturního dědictví v zahraničí a upevňuje povědomí o českém kulturním dědictví především vysíláním lektorů českého jazyka na vysoké školy v cizině a vysíláním učitelů ke krajanským komunitám v zahraničí a podporuje také studium krajanů v ČR, tyto aktivity zastřešuje především Dům zahraniční spolupráce. Proč pečujeme o své krajany v zahraničí? „Nejsme početným národem, který si může dovolit vzdávat se svých zahraničních elit. Naopak jsme národem o to více povolaným pečovat o dědictví – doma i v cizině. Češi v cizině jsou našim národním bohatstvím (Barteček, 2017, 6).“ Také krajané ve světě usilují o předání českého jazyka svým dětem a sice právě jazyk vnímají jako své bohatství, díky němuž se po generace může v krajanských rodinách uchovat i česká identita a kultura. Česká škola bez hranic, která se této myšlenky chopila a povzbuzuje české krajany koncepcí vlastních škol již od roku 2003, kdy její vznik iniciovala Lucie Slavíková-Boucher, cílí na výchovu a vzdělání bilingvních dětí krajanů, neboť tyto představují pro svou rodnou zemi a zároveň i pro zemi, ve které žijí, bohatý intelektuální, ekonomický a sociální potenciál. Tyto děti budou schopny, díky svým jazykovým a kulturním znalostem, uchovat českou identitu v zahraničí a přispět ke vzájemnému porozumění mezi národy (Česká škola bez hranic; www.csbh.cz). Různorodé „krajiny češtiny“ inspirují k bilingvní výchově českých dětí a ukazují současné pedagogice příklady efektivně fungující transkulturní komunikace ve škole.
V naší studii přiblížíme minulost i současnost českých škol v Chorvatsku se zřetelem na jejich spolupráci s Českou republikou, respektive Československem. Máme pro to řadu důvodů. České školy v Chorvatsku za sebou budou mít již brzy stoletou tradici. Minulost a současnost českých škol v Chorvatsku stojí dosud mimo badatelskou pozornost s výjimkou dvou kvalifikačních prací (Krňávková, 2006; Stranjik, 2017) z posledních dvaceti let. A konečně, naši studenti se již po tři léta ocitají v roli lektorů během svých pedagogických praxí právě na českých školách v Chorvatsku.
Chorvatská republika zastává v současnosti pro menšinovou politiku, podporuje krajanské školy, menšinové spolky i zastoupení menšin v zákonodárném sboru. Nebylo tomu tak vždy. V současnosti jsou české školy součástí státního systému preprimárního a primárního vzdělávání dětí v Chorvatsku.
Studenti z Univerzity Palackého v Olomouci na českých základních školách v Daruvaru a v Končenicích
Studenti z Univerzity Palackého jezdí na praktické stáže na krajanské školy v Chorvatsku již od května 2017. Praktické stáže jsou financovány z programu Erasmus+ a realizovány za podpory internacionalizačních projektů Pedagogické fakulty Univerzity Palackého (UP). Délka pobytu praktikantů je vždy nejméně dva měsíce. První dvojici, jež se do Chorvatska rozjela, tvořili Tomáš Brodacký a Eliška Holmanová z Katedry antropologie a zdravovědy, kteří zde působili od května do července 2017. Před našimi „pionýry“ z řad studentů UP byla v roli studenta na praxi na českých školách v Chorvatsku pouze jediná studentka z České republiky, a sice Marie Štěpánová z Univerzity Karlovy, jejíž badatelský zájem však zasahuje do krajanské problematiky. Až studenti z olomoucké univerzity přijeli na české školy v Chorvatsku primárně v roli lektorů nikoli např. badatelů nebo projektových pracovníků. Další skupina z téže katedry působila na českých školách na Daruvarsku na podzim (září až listopad) 2017. Jednalo se o čtveřici studentek: Karolínu Barotovou, Markétu Černou, Veroniku Kahánkovou a Hanu Kotonskou.
V období od února do dubna 2018 je následovalo šest studentů: Stanislav Fajt, Eliška Jančaříková, Klára Kolářová, Petr Kopecký, Eva Majkusová a Klára Pištěcká. Studenti z Katedry antropologie a zdravovědy byli na přání krajanských učitelů z českých škol v Chorvatsku doplněni o studenty učitelství pro první stupeň, v tomto případě v kombinaci se speciální pedagogikou.
Protože se termíny osvědčily, další skupina vyrazila na krajanské školy opět v „jarním termínu“. Od dubna do června 2018 zde působily Kristýna Čížková a Pavla Horáková, studentky Katedry antropologie a zdravovědy. Je samozřejmé, že naši studenti obvykle studují v oborové kombinaci, což umožnilo jejich rozmanité zapojení do výuky na krajanských školách napříč vzdělávacími oblastmi. Pestrost oborové kombinovatelnosti se u výběrových řízení na praktické stáže zohledňuje doposud. Se začátkem školního roku 2018/2019 přijela do Daruvaru na dva měsíce (září–listopad 2018) skupina pěti studentů: Magdaléna Hyblerová, Natálie Jeníčková, Leonid Levkov, Pavlína Papežová a Adéla Reková. Praktické stáže se od té doby začaly naplňovat studenty z dalších kateder Pedagogické fakulty UP, a tedy studujících nové oborové kombinace, což bylo pro české školy důležité. Dodejme, že studenty olomoucké univerzity doplnili v posledních dvou letech v nepravidelném rytmu také praktikanti z Masarykovy univerzity, avšak jednalo se zatím o početně menší skupiny.
Další praktické stáže studentů UP pokračovaly opět v zimním termínu od února do dubna 2019, kdy na Daruvarsku působily čtyři studentky: Martina Daníčková, Kristína Kršáková, Nicol Pospíšilová a Klára Šebestová. V osvědčeném jarním termínu (duben až červen 2019) realizovaly praktickou stáž na krajanských školách dvě studentky: Pavla Richterková a Klára Skopalová. A aktuálně – v období od září do listopadu 2019 – realizují dvouměsíční praktickou stáž další čtyři studenti: Ondřej Chán, Marie Kudláčková, Petra Mašková a Nikola Vymětalová. Pokračování spolupráce Pedagogické fakulty UP a českých škol v Chorvatsku v oblasti praktických stáží se navíc z obou stran předpokládá i nadále.
Celkem na praktické stáže vyjelo již 29 studentů Pedagogické fakulty UP z různých učitelských oborů (učitelství pro 1. stupeň ZŠ, učitelství pro 1. stupeň a speciální pedagogika, vychovatelství, učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy, výchova ke zdraví, přírodopis a environmentální výchova, základy společenských věd, výtvarná výchova, hudební výchova, český jazyk a literatura, anglický jazyk, matematika, technická a informační výchova). Praktikanti z UP se díky svým oborovým kombinacím dostali postupně do většiny tříd a zaopatřili v průběhu let kontakt většiny žáků českých škol se současnou češtinou a slovníkem mládeže. Podstatnou součástí jejich působení byla také prezentace soudobé české kultury žákům i učitelům. Vzájemná spolupráce mezi českými školami a Pedagogickou fakultou UP byla a je pro obě strany obohacující. Studenti – praktikanti – naplňovali své poslání úspěšně a získali nenahraditelnou zkušenost z pedagogické praxe v zahraničí.
Naší studií chceme krajanské školství prezentovat jak odborné veřejnosti, protože to se dosud nedaří, tak případným zájemcům o praktické stáže, protože terén k tomu vybízí a existence českých škol v Chorvatsku není v žádném případě dílem náhody. Ba právě naopak. Cílem studie je popis vzniku a existence českých škol v Chorvatsku se zřetelem k jejich spolupráci s českou stranou a k využití lidského kapitálu, tedy učitelů z domoviny, tj. českých zemí, v průběhu 20. století.
Metodologie
Stanoveného cíle bude dosaženo především využitím výzkumných metod historické práce, z hlediska sociálních věd tedy pomocí metody historické. Johann Gustav Droysen (1808?1884), který se snažil o vědeckost v historikově práci, definoval klasickou trojici kroků: heuristika – kritika – interpretace (Dvořák, Fasora, a kol., 2014, 69). Také my jsme se snažili přiklonit k tomuto osvědčenému postupu, zejména nepodcenit jeho první krok, tedy hledání a objevování pramenů a literatury ke zvolenému tématu a seznámení se s nimi (Dvořák, Fasora, a kol., 2014, 142). K tomu nám dopomohla také literární rešerše, kterou dle našeho zadání odborně zpracovalo oddělení bibliograficko-informačních služeb Knihovny UP v Olomouci.
Abychom se vyhnuli povrchním či příliš zjednodušeným závěrům, pobývali jsme v terénu dlouhodobě a s krajanskou komunitou spolupracujeme již třetím rokem. Jedná se tedy o opakovaný a dlouhodobý historicko-antropologický výzkum. Po celou dobu těžíme poznatky z historicko-heuristické práce s prameny, které představují nevytěženou materii, která v archivu Svazu Čechů v Republice Chorvatsku a archivu Novinově vydavatelské instituce Jednota není dosud ani dostatečně roztříděna. Přitom právě skrze tyto prameny a původní krajanské texty je možné nahlédnout emický přístup k menšinové kultuře a historii, tj. z pohledu samotných krajanů.
Studii tak opíráme o analýzu shromážděných archivních a tištěných pramenů uložených v archivu Svazu Čechů v Republice Chorvatsko a v archivu Novinově-vydavatelské instituce Jednota a dalších literárních zdrojů. Vzhledem k zaměření naší studie na české školství v Chorvatsku a jeho vývoj v průběhu 20. století se jedná zejména o krajanský periodický tisk, který představoval a představuje významný prostředek k uchování českého jazyka v psané podobě, jakož i k vytváření kolektivního historického vědomí, a který se tak stává zásadním pramenem pro poznání života Čechů v Chorvatsku.
Jedinými českými novinami v Chorvatsku je týdeník Jednota vydávaný od roku 1946. Pramennou materii nabízí již od roku 1928 rovněž měsíčník Dětský koutek (v letech 1961–1994 vydávaný pod názvem Náš koutek), který byl původně přílohou týdeníku Jugoslávští Čechoslováci (vycházejícího v letech 1922–1941). Jedná se o nejstarší dětský časopis vydávaný v Chorvatsku, což potvrzuje jedinečnost přítomnosti české komunity v Chorvatsku a její roli nositele vzdělanosti v tomto prostoru. Zdrojem informací jsou nám také další periodické publikace, ročenky Český lidový kalendář (od 1953) a Přehled kulturních a historických, literárních a školských otázek (od 1962).
Historiografie doporučuje kritickou analýzu pramenů a jejich interpretaci opřít o primární a ověřené prameny např. s využitím pomocných věd historických, archivních pramenů neliterární povahy apod., proto jsme se také my snažili dohledávat primární zdroje v krajanských archivech a informace ověřovat z více zdrojů. Ne vždy to bylo možné, avšak mozaiku vzniku a vývoje krajanského školství se nám podařilo vyplnit do té míry bezrozporně a systematicky, že ji můžeme předložit ve výkladově srozumitelné a dostatečně komplexní podobě.
Vznik a rozvoj českých škol v Chorvatsku
První české školy v Chorvatsku vznikaly ve dvacátých letech 20. století a měly status soukromých škol. Jejich vznik byl přímo vázán na činnost krajanských organizací tzv. besed, které vznikaly v osadách a městech s vyšší koncentrací Čechů nebo Slováků, jejich činnost od roku 1921 centrálně zastřešoval tzv. Československý svaz založený v Osijeku, tento později sídlil v Bělehradě a jeho nástupcem je v současnosti Svaz Čechů v Chorvatsku se sídlem v Daruvaru (Barteček, 2017, 14–15; Daněk, 1997, 13).
Z pozůstalosti krajanského historika Josefa Matuška (Archiv Svazu Čechů, VII/14) víme, že informace o zahájení vyučování v českém jazyce je doložena v Československých listech ze dne 11. února 1921 (č. 6/1921) v Osijeku, jiné prameny však o tom zachovány nejsou. V Matuškových zápiscích nacházíme údaje k existenci výuky českého jazyka i v dalších oblastech Jugoslávie (v Uljaniku od 1. února 1923; ve Splitu byly od roku 1924 realizovány kurzy českého jazyka a česká oddělení pracovala od téhož roku ve městech Karlovac a Sarajevo). Ze současných českých škol v Chorvatsku má nejdelší historii Česká základní škola J. A. Komenského v Daruvaru, která začala pracovat v roce 1922 (Archiv Svazu Čechů, III/18, 26. dubna 1926).
V první polovině dvacátých let 20. století krajané iniciovali v osadách, kde působil dobře organizovaný krajanský spolek nebo alespoň žil větší počet českých přistěhovalců – zámožných obyvatel nebo intelektuálů, vznik českých soukromých škol. Jejich zakládání však nebylo jednoduché. Jugoslávské úřady tyto snahy Čechů nepodporovaly, snad z obav, aby se i další menšinové organizace nesnažily o podobné aktivity, snad z nacionálních důvodů. Další komplikací byl nedostatek kvalifikovaných českých učitelů, jindy se proti vzniku škol stavili i někteří krajané, kteří se snažili o začlenění do jugoslávské společnosti. Přes všechny překážky však české školy vznikaly (Matušek, 2017, 131–132).
Nezastupitelná byla role československých zastupitelských úřadů v Bělehradu a Záhřebu a pomoc československých státních úřadů, které pečovaly o české školy v zahraničí. Československým ministerstvem školství a národní osvěty byli např. ke krajanům z českých zemí vysíláni a také placeni učitelé.
Československo již v roce 1922 přislíbilo menšině v Daruvaru učitele a vybavení školy pomůckami a učebnicemi: „Konečně počátkem listopadu [1922] přišli tak toužebně očekávaní učitelé z Československa a sice p. Oldřich Votava a sl. Vlasta Vollmanová, kteří se ihned ujali práce na škole“ (Archiv Svazu Čechů, V/2, 2. února 1927, 11). Daruvarská beseda měla zajistit školní místnosti včetně nábytku, a především povolení jugoslávských státních úřadů. Ty však uznání české soukromé školy v Daruvaru kladly různé překážky (Matušek, 1993, 71). „Počátky byly velice svízelné, nebylo ani knih, ani řádného inventáře, který se musel opatřovat. Při tom se stran úřadů byla vůči škole krajní nepřízeň a rodiče byli často i pokutováni za to, že posílali děti do české školy“ (Archiv Svazu Čechů, V/2, 2. února 1927, 11). Informace o finančních postizích za zápis dětí do české školy se objevuje také v sekundárních zdrojích: „Kromě toho, rodiče, kteří své děti zapsali do české školy, byli povoláni na okresní úřad, kde jim bylo vyhrožováno pokutou 100 dinárů, budou-li své děti posílat do české školy“ (Stráníková, 2018, 28).
Navzdory tomu byla ve školním roce 1922/1923 výuka v Daruvaru zahájena. Až v roce 1924 však menšina získala úřední schválení školu provozovat, přičemž se jednalo o povolení pro dvoutřídní soukromou českou školu v Dolním Daruvaru. V Archivu Svazu Čechů je informace o úředním schválení školy přítomna v dopise z Konzulátu Československé republiky se sídlem v Záhřebu z března roku 1926, kdy je České soukromé škole na základě jejího dotazu sdělováno, že „Pokrajinska uprava za Hrvatsku, Slavoniju, odjelenje za prosvjetu i vjere povolila České Besedě v Daruvaru dvoutřídní soukromou školu s vyučovacím českým jazykem svým výnosem č. 8335/24 ze dne 29. března 1924“ (Archiv Svazu Čechů, III/18, 31. března 1926).
Další dva roky uběhly, než tamější beseda pro školu zakoupila vlastní budovu. Zásadní podíl na tom měla opět podpora z Československa, jelikož „Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze přispělo na tento projekt darem Din. 50.000,-, takže se mohlo přikročiti k adaptaci budovy“ (Archiv Svazu Čechů, III/18, 31. března 1926). Slavnostní otevření nové školní budovy se uskutečnilo 24. dubna 1926. Škola pak dostala jméno po Janu Amosovi Komenském: „Máme tedy vlastní stánek, na nás je nyní, aby sloužil cele našim potřebám a šířil uvědomění a lásku k národu mezi krajany. Na počest našeho velikého vystěhovalce Komenského byla škola nazvána Českou školou Komenského“ (Archiv Svazu Čechů, V/2, 2. února 1927, 15). Tak celé čtyři roky trvalo, než byla první československá obecná škola v Chorvatsku plně legalizována a začleněna do jugoslávské školské soustavy (Matušek, 1993, 71).
Jak připomíná krajanský historik Josef Matušek (1993, 72), problémy se zakládáním českých škol provázely menšinový život téměř pokaždé. Také do Bjelovaru byl za tímto účelem vyslán učitel z Československa, avšak teprve po jeho dvouletém působení, kdy svou činnost zaměřil na kurzy češtiny (tzv. doplňovací školu – viz dále), se mu podařilo vytvořit příhodné podmínky pro založení soukromé Československé školy Masarykovy. Ta zde byla slavnostně otevřena 15. listopadu 1925.
Všechny české soukromé školy byly označeny jako veřejné, což znamenalo, že jejich žáci mohli bez větších problémů pokračovat ve vzdělávání na školách vyšších. Tuto dobu považuje Matušek za období největšího rozkvětu českých škol (Matušek, 1993, 73). V roce 1932 existovaly na území Chorvatska kromě české školy v Daruvaru (1922) a v Bjelovaru (1923), také Česká škola Benešova v Hercegovci (1923) a Česká škola Palackého v Kaptole (1924), a v rámci celé Jugoslávie se nacházely ještě další tři československé soukromé školy, a sice v obcích Bělehrad, Crvenka a Ćuprija (Srbsko). Uvedené školy navštěvovalo přes 600 žáků a vyučovali v nich učitelé vyslaní z Československa (předměty: čeština, prvouka, počty, tělesná výchova, zeměpis, dějepis, přírodopis) i chorvatští, potažmo krajanští učitelé (chorvatština, dějiny, zeměpis), a chorvatský kněz (náboženství). Vidíme, že bez podpory z Československa by k rozkvětu českých škol v Jugoslávii stěží došlo.
Zakládání soukromých škol bylo zákonem znemožněno v roce 1929, proto na konci dvacátých let 20. století začaly vznikat tzv. paralelní české školy v podobě menšinových oddělení pod správou majoritní – chorvatské školy. Učitelé byli vybíráni a placeni jugoslávským ministerstvem školství. Avšak ani zakládání těchto škol se často nesetkalo s všeobecně kladným ohlasem u příslušníků z řad menšiny. Příkladem mohou být Končenice. Z dobových pramenů můžeme, nasměrováni poznámkami Josefa Matuška, vyčíst, že také v Končenicích někteří českou školu odmítali, neboť se obávali, že si ji sami budou muset platit (Archiv Svazu Čechů, VII/14, Věstník Komenský…).
Největší překážkou byl pro tento typ českých škol nedostatek učitelů, kteří by si přáli na takových školách pracovat. Když se přece jen někdo takový našel, neměl to snadné. Mnohdy, pokud to byl krajan, neovládal dobře češtinu, neboť českou školu neměl příležitost navštěvovat, a pokud byl postaven vedle učitelů vyslaných z Československa, nemohl se jim vyrovnat. Kromě toho narážel na řevnivost kolegů a častou nepřízeň ředitele školy. Obvykle míval velký počet žáků a na druhou učitelskou sílu se nedostávalo. České spolky nutily českého učitele vykonávat takové práce, které učitelé v chorvatských školách dělat nemuseli. Závazky byly často tak velké, že českého učitele přinutily k odchodu. „Odešel-li menšinový učitel, protože často nemohl ani psychicky ani fyzicky vydržet na českém oddělení, nebo byl příliš pohodlný, aby své práci věnoval každou volnou chvíli, muselo se často velmi dlouho čekat na příchod nového učitele. Zatím děti seděly doma nebo navštěvovaly školu chorvatskou. Když se konečně objevil nový učitel, musel dlouho přesvědčovat rodiče, aby své děti vrátili do české školy. Tím vznikala nejistota, zda děti školu úspěšně dokončí, a také nedůvěra k takové škole, kde se vyučuje s přestávkami. […] O fluktuaci učitelů na Daruvarsku nejlépe hovořil případ české školy v Brestově. Tam se čeští učitelé tak rychle měnili, že si žáci sotva mohli zapamatovat jejich jména“ (Smutná kapitola našeho školství, 2000, 8–9).
Za příklad si tedy vezměme školu v Daruvarském Brestově, která měla na konci dvacátých let 20. století na 30 žáků. V polovině třicátých let, kdy zde učila Cecilie Řeháková, už měla cca 90 žáků na jedinou vyučující. Doplňme zde kontextově i vývoj po druhé světové válce. Na obnovené škole, kam se zapsalo na 115 žáků z čtyř různých tříd, působili dva učitelé, Václav Volf a Karel Pokorný. V březnu 1945 zde získal místo, které se uprázdnilo odchodem obou učitelů, Otokar Sakař, který navzdory zdravotním komplikacím vyučoval v českém i chorvatském oddělení školy. Výpomoc druhého učitele byla krátkodobá, často zůstal sám na čtyři ročníky s 80 žáky. Počet dětí se začal zmenšovat zvláště poté, co Sakař zůstal po dobu 18 měsíců na nemocenské. Stále více rodičů své děti zapisovalo do chorvatské školy, protože výuka na české škole nebyla dostatečně personálně zabezpečena. Ve školním roce 1950/1951 zde chodilo 60 dětí do 6 tříd. Podobná situace byla i v dalších českých osadách, např. v Končenicích, Bjeliševci, Holubňáku, Střežanech aj.
Kromě paralelních škol byly zakládány také tzv. doplňovací české školy, jejichž úkolem bylo rozvíjet a doplňovat jazykové znalosti češtiny. Děti sem docházely dobrovolně po výuce ve státní škole. V doplňovacích, stejně jako v soukromých, školách vyučovali učitelé vyslaní z Československa ministerstvem školství. Učitelé působili aktivně v besedách a dalších spolcích, rozvíjeli lásku k českému jazyku i kultuře. V rámci omezeného časového prostoru byla vyučována čeština, vlastivěda, zpěv a odborná česká terminologie. Doplňovací školy často bojovaly s řadou dílčích problémů – docházka nebyla povinná a děti zde chodily po řádné výuce v chorvatských školách, což bylo některými krajany chápáno jako nadměrná zátěž školáků. Překážky kladli i správci státních škol, kteří doplňovacím školám obvykle odmítali poskytnout místnosti, případně omezovali dětem možnost docházky jen na dvě až tři hodiny týdně.
Doklady o tom jsou dochovány např. v kronice Československé školy a osady Hercegovec sepsané učitelem Stanislavem Sýkorou, prvním učitelem a správcem Československé soukromé školy v Hercegovci otevřené od školního roku 1925/1926. Ten zde zachytil také složité období Československé doplňovací školy v Hercegovci v letech předešlých: „Učitel Dragić a učitelka Vlasta Ivanuš nenáviděli od počátku českou školu a snažili se ji zničit. […]. Chorvatské učitele schválně předržovali děti ve škole, aby české děti nemohli do českých hodin, zakazovali českým dětem nositi do chorvatské školy české knihy, různě je šikanovali a agitovali mezi nestálými krajany proti české škole hrozíce jím a neštítíce se nejhorších prostředků“ (Archiv Svazu Čechů, IV/8, 14–15).
Správce školy, učitel Dragić, dokonce opakovaně podával na českého učitele Stanislava Tomana udání za protistátní činnost. Situace se změnila teprve na konci roku 1925, kdy byl „Dragić přeložen a do Hercegovce přišel před Novým rokem nový učitel a správce Státní školy Ivan Filković, jiného slovanského cítění“ (Archiv Svazu Čechů, IV/8, 20).
Další zvláštností, která provázela snahu o vzdělávání žáků z menšinových rodin, byl vznik instituce okresních („kočovných“) učitelů. Jejich předchůdcem byl učitel Josef Kohout, zaměstnanec Jednoty zemědělských družstev, působící v roce 1931 při Československém svazu v Chorvatsku. Kohout navštěvoval české vesnice a přednášel místním o problémech v zemědělství a při chovu dobytka či agitoval pro zakládání zemědělských družstev. Obdobně mezi lidmi působili učitelé z Prokůpkovy hospodářské školy v Daruvaru (viz dále). Matušek (1993, 79) vzpomíná především jejího správce Karla Herota.
Jelikož se tato osvětová činnost osvědčila a současně bylo zřejmé, že není možné prosadit v některých oblastech založení školy, přistoupilo se ve školním roce 1936/1937 k povolání prvního okresního učitele z Československa, jímž byl Ladislav Ondráček. On a jeho nástupci působili na území Chorvatska po dva roky. Dojížděli do osad na území okresů: Bjelovar, Orahovica a Grubišno Polje, kde z různých důvodů nebyla možnost vybudovat stabilní oddělení pro krajanské děti. Učitelé na tomto území organizovali osvětovou činnost, vyučovali v mimoškolních kurzech českému jazyku a věnovali se zde spolkovému a kulturnímu životu.
Již od samého počátku českého školství v Chorvatsku, stejně jako dnes, byly české školy dávány za vzor ostatním školám, včetně škol státních. Učitel Oldřich Votava ve svých pamětech sepsaných v Ljubljani roku 1926 uvádí, že během druhého roku jeho působení na škole přijel na daruvarskou školu 9. října 1923 školní inspektor J. Kamf a po prohlídce školy a pomůcek pochvalně hodnotil nejen názornost českých učebnic, ale také úroveň znalosti srbochorvatštiny českých žáků. Učitel Votava zaznamenal slova jeho pochvaly takto: „Přál bych si, aby alespoň každá dvacátá škola v Jihoslavii se vyrovnala zařízením, vedením a náladou této škole“ (Archiv Svazu Čechů, III/18, 26. dubna 1926, 3).
Školy byly chloubou krajanských organizací, takže měly dobře upraveny školní budovy, posluchárny, disponovaly příručními knihovnami a pomůckami (převážně díky podpoře československého ministerstva školství), často měly k dispozici také loutková divadla. Zásadní podíl na kvalitě vzdělávání pak jistě měli také vybraní učitelé z Československa, kteří byli vysíláni i placeni československou vládou. Školy byly velmi dobře hodnoceny jak jugoslávskými školními inspektory, tak úředníky a inspektory z Prahy. Učitelé tak byli pod permanentním dohledem a byli nuceni podávat nadstandardní výkon. Čas od času se stávalo, že také krajanské spolky a české podniky, které činnost českých soukromých škol finančně podporovaly, žádaly po učitelích více, než bylo v jejich silách. Na druhou stranu českoslovenští učitelé občas nedokázali reflektovat potřeby krajanů a přizpůsobit jim svou činnost. Avšak „bez ohledu na eventuální spory, především díky obětavé práci učitelů z ČSR se české soukromé školy a také české spolky staly kulturními středisky, odkud se blahodárně působilo na široké okolí“ (Matušek, 1993, 74).
V období mezi první a druhou světovou válkou vznikly v Chorvatsku také česká mateřská škola v Daruvaru 1926 (Janotová, Stráníková, 2014, 255) a česká odborná škola – Prokůpkova hospodářská škola ve Velkých Zdencích 1927, později v Daruvaru (Archiv Svazu Čechů, V/4, září 1929). Tato se významně zasloužila o vzdělávání rolnické mládeže na Daruvarsku. Střední školu si česká menšina neprosadila, několik let se učilo českému jazyku na gymnáziu v Daruvaru a také v Bjelovaru, ale jednalo se pouze jazykové kurzy (Matušek, 2017, 136).
V červenci 1940 nový zákon o menšinových školách na území dnešního Chorvatska ztížil postavení menšinových škol i učitelů. Ministerstvo školství Protektorátu Čech a Moravy v listopadu 1940 odvolalo učitele zpět do okupované vlasti. Někteří učitelé se však rozhodli odvolací dekret nerespektovat, jako např. učitel František Kaftan: „Učinil před výborem závazné prohlášení, že se definitivně rozhodl zůstati za každých okolností zde a příkazu, který by v tomto směru mu došel […] nevyhoví“ (Archiv Svazu Čechů, III/17, 21. ledna 1941).
V dubnu 1941 zasáhly boje druhé světové války i slavonský region. Vznikl Nezávislý stát Chorvatsko. České školy byly zrušeny a jejich žáci byli ve školním roce 1941/1942 převedeni do chorvatských státních škol. Mezi světovými válkami působilo v dnešním Chorvatsku více než dvacet českých škol, ať už šlo o školy soukromé, paralelní oddělení, doplňovací školy, mateřské školy nebo Prokůpkovu odbornou hospodářskou školu. V dalších zemích bývalé Jugoslávie bylo podobných škol ještě dalších čtrnáct. V protikladu k tomu dodejme, že v té době existoval také velký počet osad s významným zastoupením Čechů, které se české školy a výuky češtiny nedočkaly.
České školy po druhé světové válce
K osvobození Daruvaru a okolních obcí došlo v září roku 1944. Hned 25. září 1944, byly oddělením národní osvěty ZAVNOH (Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Hrvatske / Zemský protifašistický výbor národního osvobození Chorvatska) vydány první učební osnovy, které byly pro české školy upraveny tak, aby obsahovaly zvláštní hodinovou dotaci pro výuku českého a chorvatského jazyka a zeměpisu a dějepisu. Především díky znovu-založení Československého svazu v Jugoslávii s novým sídlem v Daruvaru byla ještě v daném školním roce 1944/1945 zahájena činnost českých škol, a to jak tam, kde existovaly již před válkou, tak v osadách, kde česká škola dříve nepůsobila (Archiv Svazu Čechů, III/18, Evidence československých obecných škol).
Díky krajanskému tisku víme, že v roce 1946 v Chorvatsku pracovalo již 25 škol, pro něž byla v Čechách organizována sbírka učebnic (Schůze českých učitelů v Daruvaru, 1946, 2). Oproti předválečné podpoře českého menšinového školství v Chorvatsku ze strany Československa, působili po druhé světové válce na území Chorvatska jen dva českoslovenští učitelé, a sice v Mezurači (učitel Kott) a v Záhřebu (učitel Sosnovec), kteří byli odvoláni zpět do vlasti na základě rezoluce Informbyra z roku 1948.
Po roce 1948 bylo zapotřebí jednak nalézt učitele v řadách krajanů, jednak se tito museli vypořádat s nedostatkem učebnic. V tu dobu učitelům na českých školách v Chorvatsku poskytl velkou pomoc spolek Čechů z Ameriky – Ilova z Chicaga, 1 který jim zaslal učebnice tištěné v Americe pro potřeby tamních českých škol (Kolouch, 1993, 89). Jednou z hlavních pomůcek se však stal nejstarší dětský časopis vydávaný v Chorvatsku – Dětský koutek (Náš koutek) a také týdeník Jednota, zvláště když v něm začala vycházet Burianova pravidelná rubrika Jazykový záhonek.
Stabilizace socialistické Jugoslávie pomohla navzdory výše uvedeným problémům upevnit také menšinové školství. Reakcí krajanů na vzniklou situaci byla odborná příprava vlastních učitelských elit na Pedagogické akademii v Pakraci a propojení českého vzdělávání s českým tiskem. Kromě Dětského koutku lze připomenout také pozdější publikování překladů i autorsky originálních učebnic nejprve ve spolupráci s chorvatským nakladatelstvím Školska knjiga v Záhřebu a následně v nově založené krajanské Novinově vydavatelské instituci Jednota (1965), která sehrála významnou roli v etablování a dalším rozvoji českého školství v Chorvatsku. Postavily se také nové školní budovy v Ivanově Sele a Dežanovci. Ve školním roce 1953–1954 se škola Komenského v Daruvaru stala osmiletou, následována školou v Končenicích. Daruvarská škola se nové školní budovy dočkala až v roce 1972 (Janotová, 2009, 15).
Kontakty s pravlastí krajanů byly díky politickému vývoji znovuobnoveny v polovině šedesátých let 20. století. Na stránkách Jednoty můžeme sledovat obnovení vzájemných vztahů, a to zvláště mezi Československým svazem a Československým ústavem zahraničním. Po uvolnění vzájemných vztahů a po novém ustavení Matice školské se začalo vyjednávat s příslušnými institucemi v Československu o studiu češtiny a dalších oborů pro příslušníky české menšiny. Československé ministerstvo školství souhlasilo s udělením stipendia ke studiu češtiny a dalších oborů prospěšných pro menšinu (Bláha, 2016, 90–91). Řada ze stipendistů se zpět do Jugoslávie již nevrátila, avšak naopak ti, již se vrátili a naplnili tak příslib, který dali menšině, měli zajištěno zaměstnání v krajanských organizacích nebo českých školách. Přesto ze seznamů stipendistů dochovaných v pramenné materii v Archivu Svazu plyne, že až do rozpadu Jugoslávie se jednalo spíše o jednotlivce, nežli větší počty studentů a tento trend přetrvává i v současnosti.
Nově byla navázána spolupráce s Pedagogickým ústavem J. A. Komenského Československé akademie věd v Praze, díky jehož podpoře byly v Daruvaru publikovány cvičebnice českého jazyka pro žáky páté až osmé třídy. (srov. Sohrová, 2001, 47).
Po válce Chorvatska za nezávislost v devadesátých letech 20. století a po rozpadech Jugoslávie a Československa se spolupráce mezi Chorvatskem a Českou republikou prohloubila. Od roku 1997 jsou do českých škol v Chorvatsku opět vysíláni s podporou Domu zahraniční spolupráce, která je příspěvkovou organizací Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy České republiky, čeští učitelé. Do dnešních dnů v Chorvatsku v rámci této spolupráce působili (řazeno chronologicky): Daniela Zezulková, Sylva Ondráčková, Bohumila Steckerová, Petr Trunec, Ludmila Šťástková, Bohdana Pěva Šolcová, Stanislava Hammerschmiedová, Vladislav Rusín, Helena Kresová, Milena Chomátová, Vendula Hlavatá, Jiří Krejčí, Jindřich Krous, Luděk Korbel a Naděžda Sviderková.
Závěrem
Byli to právě učitelé vysílaní z České republiky, respektive z tehdejšího Československa, kteří hráli při zakládání a rozvoji menšinových škol v Chorvatsku v první polovině 20. století zásadní úlohu. Kromě výukové povinnosti se aktivně zapojovali i do kulturního života menšiny a podstatnou měrou přispívali k jeho rozkvětu: „Nejdříve zahájili bohatou kulturní činnost ve svém prostředí a potom podobnou činnost podněcovali i v širším okolí“ (Herout, 2009, 42). Díky tomu byly české školy od počátku své existence „nositeli kulturního života v osadách, kde působily. Tam, kde byla česká škola, nejčastěji působila také česká beseda, a učitelé bývali jednateli spolku, režiséry, herci, vedoucími tanečních skupin“ (Herout, 2008, 111).
Po druhé světové válce byly mnohé české školy obnoveny, nebo vznikly nově. Jejich existence přitom většinou trvá v různé podobě dodnes. „České školy a také české spolky se staly kulturními středisky, odkud se blahodárně působilo na široké okolí“ (Matušek, 1993, 74). S ohledem na znalost současné situace pak můžeme konstatovat, že tato role zůstala českým školám v Chorvatsku dodnes. Současné české školství v Chorvatsku pracuje od školního roku 2006/2007 podle tří modelů menšinového vzdělávání (A, B, C), které se liší v míře užívání menšinového jazyka jako jazyka výuky. Na školách, které vzdělávají podle modelu A je veškerá výuka realizována v menšinovém jazyce, samozřejmě kromě výuky chorvatského jazyka a dalšího cizího jazyka. Také vysvědčení dostávají děti v bilingvní česko-chorvatské podobě. Podle tohoto modelu vzdělávají pouze dvě české mateřské školy (Česká mateřská škola Ferdy Mravence Daruvar a Česká mateřská škola Končenice) a dvě české základní školy s šesti obvodními školami (Česká základní škola J. A. Komenského Daruvar se svými obvodní školami v Dolanech, v Dolních Střežanech, v Horním Daruvaru a v Lipovci, Česká základní škola J. Růžičky Končenice se svou obvodní školou v Daruvarském Brestově a Obvodní škola Ivanovo Selo náležející k chorvatské Základní škole I. N. Jemeršiće v Hrubečném Poli). Žáků a žákyň vzdělávaných podle modelu A bylo ve školním roce 2018/2019 celkem 481. Výuka českého jazyka podle modelu C, které se úhrnem účastnilo více než 500 žáků, probíhala na čtrnácti základních školách (v obcích Bibinje, Bjelovar, Dežanovec, Hercegovec, Hrubečné Pole, Kaptol, Lipik, Lipovlany, Pakrac, Rijeka, Sirač, Sisak, Virovitice, Záhřeb), na sedmi obvodních školách (v obcích Blagorodovec, Dioš, Mezurač, Šibovec, Trojeglava, Uljanik, Velké Zdence), na třech středních školách (v obcích Daruvar, Hrubečné Pole, Záhřeb) a v jedné mateřské škole (v obci Mezurač), podle modelu C se českému jazyku učí děti formou volitelného předmětu dvě až tři hodiny týdně. Model B, nazývaný také dvojjazyčný, v praxi vypadá tak, že počet hodin menšinového jazyka je stejný jako počet hodin chorvatštiny a v menšinovém jazyce jsou navíc vyučovány společenskovědní a uměnovědné předměty (dějepis, zeměpis, výtvarná výchova, hudební výchova). V současné době se podle tohoto modelu vyučuje pouze na Gymnáziu v Daruvaru dvanáct žáků ve dvou ročnících.
Česká menšina v Chorvatsku udržuje český jazyk, kulturu a historické vědomí již po více než dvě staletí, a nejen že nepodlehla asimilaci, ale dokonce tento chorvatský prostor do značné míry bohemizovala. Můžeme tedy mluvit o úspěšném procesu inkluze, kterým vůči majoritě prošla a prochází. Projevování národní identity chorvatských Čechů totiž nebudí a nebudilo etnické konflikty, neboť v 19. století Slavonii a ve 20. století Jugoslávii, potažmo Chorvatsko, přijali za svůj domov. To ovšem neznamená, že se vzdali vztahu k vlasti svých předků. Jsou typickým případem liberálního konceptu národní identity („nejen – ale i“), který každému člověku dává možnost patřit k více skupinám současně. V tom spatřujeme jedinečný potenciál, který si s sebou česká menšina v Chorvatsku nese a exkluzivní příklad multikulturního soužití různých etnických skupin v oblasti Slavonie, byť si k němu chorvatská společnost, včetně Čechů, musela najít komplikovanou a strastiplnou cestu plnou obětí a ztrát.
Krajané si uvědomují roli českých škol v jejich identitotvorném procesu a s tím úzce souvisí také jejich soustavné oceňování práce českých učitelů v minulosti i současnosti. Zároveň si váží práce předchozích generací, které dokázaly českou národní identitu v Chorvatsku zachovat. Ve snaze pokračovat v jejich duchu také vítají transfer moderní české kultury do svých škol prostřednictvím stážistů – studentů z České republiky. Nelze než souhlasit s krajanskou autorkou Libuší Stráníkovou (2018, 23), která považuje české menšinové školství v Chorvatsku za světový fenomén, neboť skutečně v historické perspektivě nemá mezi Čechy obdoby.
Tato studie vznikla v rámci projektu IGS/21/2019 „Krajanské školství v Chorvatsku s možností praktických stáží studentů FVP SU v Opavě“ podpořeného interním grantovým systémem Slezské univerzity v Opavě.
Poznámky
1. Spolek Ilova vznikl z iniciativy emigrujících Čechů z Chorvatska. „Emigrační vlna zachvátila hlavně Poiloví a byla tak značná, že si naši vystěhovalci založili r. 1913 v Chicagu spolek Ilova.“ (Matušek, 1994, 106).
Literatura
[1] Archiv Svazu Čechů. fond Československá (Česká) Beseda Daruvar (1960–1999), kart. V/2 Valné hromady 1925–1955, Výroční zpráva České Besedy v Dolním Daruvaru S.H.S. 1926–27, 2. února 1927.
[2] Archiv Svazu Čechů. fond Československá (Česká) Beseda Daruvar (1960–1999), kart. V/4 Korespondence 1920–41, 1946–1955, Prokůpkova hospodářská škola ve Vel. Zdencích, září 1929.
[3] Archiv Svazu Čechů. fond Československá Beseda Hercegovac (1960–1999), kart. IV/8, sl. Školství Hercegovac, Hercegovac – kronika Československé školy a osady.
[4] Archiv Svazu Čechů. fond Pozůstalost Josefa Matuška, kart. VII/14 (sv. 48–52), sv. 50 Školy, Učitelé, Studenti.
[5] Archiv Svazu Čechů. fond Pozůstalost Josefa Matuška, kart. VII/14 (sv. 48–52), sv. 50 Školy, Učitelé, Studenti, Věstník Komenský, 15. září 1931, roč. VI/1931, č. 1.
[6] Archiv Svazu Čechů. fond Svaz Čechů a Slováků (1960–1999), kart. III/18 Škola Daruvar (1930–1937) / Prokůpkova hosp. škola V. Zdence, sl. Kopie dokumentů Základní školy J. A. Komenského Daruvar, Počátky činnosti České soukromé školy v Daruvaru, 26. dubna 1926.
[7] Archiv Svazu Čechů. fond Svaz Čechů a Slováků (1960–1999), kart. III/18 Škola Daruvar (1930–1937) / Prokůpkova hosp. škola V. Zdence, sl. Kopie dokumentů Základní školy J. A. Komenského Daruvar, Konsulát Republiky Československé v Záhřebě České soukromé škole v Daruvaru, 31. března 1926.
[8] Archiv Svazu Čechů. fond Svaz Čechů a Slováků (1960–1999), kart. III/17 Školy (1923, 1940–1990), sl. Školy 1923–1941, 3/41 Š.V. Tit. Matici Školské Čs. Svazu v Záhřebě, 21. ledna 1941.
[9] Archiv Svazu Čechů. fond Svaz Čechů a Slováků (1960–1999), kart. III/18 Škola Daruvar (1930–1937) / Prokůpkova hosp. škola V. Zdence, sl. Kopie dokumentů Základní školy J. A. Komenského Daruvar, Evidence československých obecných škol, nedatováno.
[10] BARTEČEK, Ivo. Češi v cizině na příkladu Čechů na Daruvarsku. In BARTEČEK, Ivo, a kol. Po českých stopách na Daruvarsku. Olomouc: Univerzita Palackého, 2017. 5–24 s. ISBN 978-80-244-5271-5.
[11] BLÁHA, Karel. Jednota: Od začátku českého tisku v Chorvatsku do roku 2015. Daruvar: Jednota, 2016. ISBN 978-953-6607-96-9.
[12] DANĚK, Alois (ed.). 75 let České základní školy J. A. Komenského v Daruvaru, 70 let České mateřské školy Ferda mravenec v Daruvaru. Daruvar: Jednota, 1997. ISBN 953-6607-03-4.
[13] DVOŘÁK, Tomáš. - FASORA, Lukáš. a kol. Úvod do studia dějepisu. [online] Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7012-7. Dostupné na www: <https://digilib.phil.muni.cz/data/handle/11222.digilib/130405/monography.pdf>.
[14] HEROUT, Václav. Recenze: Nový sešit edice Naše školy – Josef Vinter, Česká a chorvatská škola v Končenicích. Jednota. Přehled kulturních a historických, literárních a školských otázek, 2008, 26. 110–112 s. ISSN 1330-3880.
[15] HEROUT, Václav. Kulturně-osvětová činnost Čechů. Přehled kulturních a historických, literárních a školských otázek. 2009, 27, . 37–55 s. ISSN 1330-3880.
[16] JANOTOVÁ, Lenka (ed.). Česká základní škola Jana Amose Komenského 1997–2007: deset let činnosti slovem i obrazem. Daruvar: Jednota, 2009. ISBN 978-953-5594-0-.
[17] JANOTOVÁ, Lenka. - STRÁNÍKOVÁ, Libuše. České domy v Chorvatsku: krajanské kulturní stánky. Daruvar: Jednota, 2014. ISBN 978-953-6607-846.
[18] KOLOUCH, Otokar. České školství v Chorvatsku po II. světové válce. Přehled kulturních, literárních a školních otázek. 1993, XIV. 87–97 s. ISSN 1330-3880.
[19] MATUŠEK, Josef. České školy v Chorvatsku (1922–1941). Přehled kulturních, literárních a školních otázek. 1993, XIV. 65–86 s. ISSN 1330-3880.
[20] MATUŠEK, Josef. Stručný přehled dějin české menšiny v Chorvatsku. Český lidový kalendář na obyčejný rok 1994. 1994. 101–114 s. ISSN 0411-6321.
[21] MATUŠEK, Josef. Češi v Chorvatsku. 2. vyd. Daruvar: Jednota, 2017. ISBN 978-953-6607-98-3.
[22] Schůze českých učitelů v Daruvaru. Jednota. 23. března 1946, 1, 2. 2 s.
[23] Smutná kapitola našeho školství. Jednota. 8. července 2000, 55, 27. 8–9 s.
[24] SOHROVÁ, Marie. Naše učebnice. Přehled kulturních, literárních a školních otázek. 2001, XXI. 45–49 s. ISSN 1330-3880.
[25] STRÁNÍKOVÁ, Libuše. Česká beseda Daruvar a počátky českého školství. Přehled kulturních a historických, literárních a školských otázek. 2018, 36. 23–31 s. ISSN 1330-3880.
Zpět na obsah / Back to content