PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2016Volume: 2016
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 17. ledna 2017Published: January 17th, 2017
Hanáková, Adéla - Zvědělíková, Jana. Hodnota rodiny pohledem žáků se sluchovým postižením . Paidagogos, [Aktualizováno: 2017-01-17], [Citováno: 2024-03-28], 2016, 2, #11. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2016/2/article.php?id=11>

#11

Zpět na obsah / Back to content

Hodnota rodiny pohledem žáků se sluchovým postižením

The value of the family perceived by students with hearing impairment

Adéla Hanáková - Jana Zvědělíková

Abstrakt: Primární socializací v rodině získáváme hodnoty a hodnotový systém. Ten se v průběhu života různě modifikuje vlivem okolí a společnosti. Vzhledem k inkluzivnímu trendu nelze v naší pluralitní společnosti opomenout mládež s postižením a jejich hodnoty. Příspěvek přibližuje hodnoty a reflexi rodin žáků se sluchovým postižením (ve věku od 11 do 17 let) jakožto kulturně odlišné skupiny. K deskripci hodnot – vztahu jedinců se sluchovým postižením k rodině, byla využita kvantitativní metoda dotazníku, který obsahoval 28 výroků hodnocených Likertovou škálou. Výsledky reflexe rodiny byly dále komparovány na základě věku žáků, stupně sluchové ztráty a místa pobytu (internát – domov).

Klíčová slova: rodina, žák se sluchovým postižením, hodnoty, reflexe.

Abstract: Owing to the primary socialization in family enables us to adopt values and the system of values. This system is constantly modified by the influence of the environment and society. Taking into consideration the inclusive trend, we cannot omit young people with impairments, including their needs, in our society. This contribution aims at the description of values and reflexion of families with hearing impaired pupils (aged from 11 to 17) as a different group from cultural point of view. For description of the values, the relationship of people with hearing impairment to their families, was used a quantitative method of the questionnaire containing 28 propositions, evaluated by the Likert´s scale. The results of the reflexion were further compared on the base of the age of pupils, the level of hearing loss and the place of stay (the hall of residence – home).

Keywords: family, student with hearing impairment, values, reflection.




1. Uvedení do problematiky

Hodnota jako cena, kterou člověk přisuzuje určitému objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním svých potřeb, se stala předmětem zájmu mnoha odborníků (např. Milan, Wortel, 2015; Mihăilă, 2016; Medici, 2016). Ztotožňujeme se s pojetím Špůra (2007, s. 324 in Hanáková a kol., 2016), který zpravidla definuje hodnotu jako to, co má pro člověka význam nebo jako to, co je pro člověka žádoucí a významné. Hartl a Hartlová (2010) uvádí, že se hodnoty vytvářejí a rozrůzňují postupně v procesu socializace. Osoby se sluchovým postižením mají proces socializace z důvodu objektivní smyslové a následné komunikační bariéry značně ztížený. Jak uvádí Langer a Souralová (2013), začlenění osob se sluchovým postižením do většinové společnosti procházelo v historii různými obdobími, v nichž častým cílem bylo jejich přizpůsobení normám slyšící společnosti. Jejich jinakost, jazyková i kulturní, nebyla akceptována. Lidé s postižením sluchu často tvořili ve společnosti uzavřenou komunitu, která neměla rovnoprávný přístup ke vzdělání, a nemohla tak získat dobré pracovní uplatnění. Autoři (tamtéž) dále uvádí, že v posledních desetiletích minulého století začala sílit snaha zajistit jedincům se sluchovým postižením rovný přístup ke vzdělání. Upraven byl i systém sociálních služeb, aby jejich rozsah i spektrum umožnilo lepší začleňování osob se sluchovým postižením do slyšící většinové společnosti. Výsledkem je skutečnost, že nedostatek či úplná absence zvukových vjemů přestává být vnímána jako postižení, lidé se sluchovým postižením se považují za příslušníky jiné jazykové a kulturní minority a začínají tak být chápáni i slyšící společností. Z tohoto důvodu proto vyhledávají společnost lidí se stejnými zkušenostmi, problémy a zejména lidí, se kterými mohou plnohodnotně komunikovat. O Neslyšících jako kulturní a jazykové menšině se zmiňujeme dále v textu.

Sluchové postižení, které se projevuje omezenou schopností komunikace, se podílí na vlastním sebehodnocení a ve většině případů vede jedince k udržování kontaktů mezi nositeli sluchové vady a uživateli znakového jazyka. (Potměšil, 2015)

Mnoho studií (např. Hoffman, Quittner, Cejas, 2015) zároveň potvrzuje, že deficity v jazyce mohou působit i na rozvoj sociálních kompetencí. Období pubescence je typické citovou nevyvážeností. Komunikační bariéra může způsobovat dlouhodobou až trvalou rozladěnost a nespokojenost. Potměšil dále uvádí (2015, s. 85), že „nejsilnější je asi podíl neuspokojení potřeby pojmenovat a prodiskutovat problémy, nové zkušenosti a vyjasnit a obhájit postoje. Často se zde nesetkáváme ani s racionálním podkladem (stejně jako u slyšících vrstevníků), ten ale nelze úspěšně verbalizovat a podle potřeby rozhovorem analyzovat a případně s pomocí dospělé osoby korigovat.“

Následkem výše uvedených proměnných se může měnit také hierarchie hodnot, tedy uspořádaný systém odrážející priority a význam těchto hodnot pro člověka se sluchovým postižením a určovat mu nejobecnější postoje, životní styl a morálku. (srov. Hartl, Hartlová, 2010)

Rodina dítěte se sluchovým postižením a hodnotový profil

Jak uvádí Potměšil (2015), v současné době se v souvislosti se sluchovým postižením dětí a žáků hovoří o míře podpory speciálněpedagogické, sociální a zdravotní. Tyto tři pilíře by měly být nastaveny tak, aby tvořily stabilní základnu pro zdravý fyzický, psychický a sociální rozvoj dětských nositelů vad. Pomyslným čtvrtým pilířem, který není v této souvislosti nijak specificky definován, je rodina. Rodina dítěte s postižením je stále považována za jeden z nejdůležitějších segmentů ovlivňujících vývoj dítěte v kontextu rozvoje potřebných kompetencí směrem k integraci do společnosti v dospělosti. Rodina se svými základními funkcemi, jak jsou obvykle definovány (více viz výzkumná část), tvoří předpokládaný základ, jehož kvalita a efektivita se odráží v životě dítěte a tedy i v jeho školní práci a úspěšnosti. Takto uvažované fungování rodiny je v případě dítěte se sluchovým postižením ovlivněno nejen vadou sluchu a jejím širokospektrým dopadem, ale u většiny dětí také nutností využít možnosti internátního ubytování.

Postavení rodiny v systému hodnot bylo možno zjistit též z výsledků výzkumu Potměšila (2010), kterým byla sledována hodnotová orientace a vytvářen hodnotový profil adolescentů se sluchovým postižením ve srovnání s kontrolním vzorkem adolescentů slyšících. Do jedné z baterií byla vložena položka rodina. Ve všech případech byla rodina hodnocena velmi vysoko a to bez rozdílu, zda se jedná o přítomnost vady sluchu u všech respondentů. Výsledky ukazují na vnímání rodiny jako důležité životní hodnoty a to i v těch případech, kde komunikace s ohledem na vadu sluchu nefunguje uspokojivě. Rodinu tady bylo možno považovat za potenciálně silný a respektovaný element s možností ovlivnit pozitivně výsledky procesu socializace dítěte a proto tedy jako cílovou skupinu pro intervenci týmu odborníků – v současné době již v podstatě fungující rané péče.

Kultura Neslyšících

Jak uvádí Hanáková a kol. (2016), při popisu hodnot a jejich hierarchie lze mimo jiné vycházet z kulturních odlišností. Není neobvyklé, že jsou při vzájemném srovnávání mezi dvěma a více kulturami patrny rozdíly v postavení jednotlivých hodnotových položek a jejich pořadí. Tyto interkulturní odlišnosti jsou považovány za běžné a dokonce jsou často významným prvkem národního uvědomění.

V 90. letech 20. stol. se začala po vzoru komunity uživatelů amerického znakového jazyka část českých sluchově postižených označovat termínem „Neslyšící“ (s velkým „N“). „Pojmy kultura a společenství neslyšících patří v zemích s vyspělou péčí o sluchově postižené (USA, Švédsko, Dánsko, Austrálie…) k těm nejběžnějším a téměř nikdo už ani nepochybuje o tom, že neslyšící (a i někteří nedoslýchaví) jsou jejich členy (společenství) a vyznavači jejich hodnot (kultury).“ (Mrzílková, 1996, s. 21) Osoby se sluchovým postižením, které se řadí mezi Neslyšící, se tedy považují za kulturní a jazykovou menšinu a požadují, aby nebyli považováni za postižené. (Hrubý, 1999) Zásadním spojovníkem komunity Neslyšících je specifický komunikační systém – znakový jazyk, který se výrazně odlišuje od komunikačních systémů užívaných majoritní slyšící společností. Členem komunity Neslyšících se může stát pouze jedinec, který splňuje četné podmínky a především se ztotožňuje se specifiky kultury a společenství Neslyšících (srov. Hrubý, 1999; Mrzílková, 1996; Lane a kol., 1996; Langer, 2013). Mezi Neslyšící tedy nemusí automaticky patřit všichni sluchově postižení, a dokonce ani osoby s těžkým postižením sluchu, případně osoby neslyšící (v lékařském slova smyslu).

Výzkumná část

K výzkumnému šetření byl zvolen kvantitativní design. Konkrétně se jednalo o dotazník, který obsahoval 6 uzavřených otázek, 2 otevřené a 28 výroků hodnocených Likertovou škálou. Cílovou skupinou byli žáci se sluchovým postižením na druhém stupni základní školy speciální. Konkrétně se jednalo o žáky ve věku od 11 do 17 let. Cílem výzkumu byla deskripce hodnoty rodiny pohledem žáků se sluchovým postižením. Hodnota rodiny pro účely tohoto výzkumu byla pojata jako reflexe rodiny z pohledu žáků. Aby došlo k co nejpřesnější deskripci, položky dotazníku byly zaměřeny na jednotlivé funkce rodiny, konkrétně se jednalo o funkci ekonomicko-zabezpečovací, emocionální, socializačně-výchovnou, relaxační a ochrannou funkci.

Výzkumu se zúčastnilo 19 respondentů. Mezi respondenty byl pouze jeden uživatel kochleárního implantátu, 14 respondentů (73,68%) mělo sluchovou vadu kompenzovanou sluchadly. Zajímavý poznatek je, že 3 respondenti (15,79%) se zařadili do skupiny neslyšících a současně uvedli, že používají sluchadlo. Všichni tři mají taktéž rodiče se sluchovým postižením. Předpokládáme tedy, že se zařazením mezi neslyšící řadí mezi kulturní menšinu Neslyšících. Pouze 4 respondenti (21,05%) mají rodiče se sluchovým postižením, ostatní (15, 78,95%) mají slyšící rodiče. 10 respondentů (52,63%) bydlí na internátu, 8 (42,11%) bydlí doma. Položka místa pobytu byla zvolena proto, že podle statistické ročenky ÚIV z roku 2011 je z celkového počtu 596 dětí 395 umístěno na internátech při speciálních školách (tj. 65%). Jak uvádí Potměšil (2015), tento údaj je třeba považovat za dostatečně významný pro práci s rodinami dětí se sluchovým postižením a pro zaměření pozornosti na postavení rodiny a její fungování z pohledu dětí a žáků. Psychologická podpora v uvedených případech vyžaduje co nejpřesnější zacílení, vhodnou diagnostickou základnu a mezioborovou spolupráci, zejména se speciální pedagogikou.

Pro účely tohoto článku byly výsledky komparovány na základě věku, stupně sluchové ztráty a místa pobytu. Vzhledem k nízkému počtu respondentů byly výsledky vyhodnoceny procentuálně. Za normu byl stanoven jednak průměr jednotlivých odpovědí a jednak průměr procent v jednotlivých oblastech funkcí rodiny. Normy byly komparovány s dílčími výsledky. Současně byly dílčí výsledky porovnány vzájemně mezi sebou. Konkrétně se jednalo o srovnání odpovědí respondentů ve věku 11 - 13 let a 14 - 17 let. Srovnání odpovědí proběhlo mezi respondenty nedoslýchavými a neslyšícími a dále mezi respondenty, kteří bydlí doma a těmi, kteří bydlí na internátu. Za signifikantní rozdíl byl stanoven rozdíl 25%.

Žáci ve věku 11 – 13 let tvořili 47,37% respondentů. Žáci ve věku 14 – 17 let tvořili zbylých 52,63%. Pří komparaci odpovědí žáků ve věku 11 – 13 let a žáků 14 – 17 let nebyl zjištěn signifikantní rozdíl v hodnocení jednotlivých funkcí rodiny – viz tabulka č. 1. Z šetření vyplynulo, že žáci ve věku 14 – 17 hodnotili socializačně výchovnou funkci hůře o 23,11% a ochranou funkci hůře o 14,8%. Při komparaci jednotlivých položek se větší rozdíly objevily právě v těchto oblastech. Konkrétně se jednalo o položku ze socializačně výchovné oblasti „Doma si všichni věříme.“, kdy žáci ve věku 11 – 13 let s tímto tvrzením naprosto souhlasili v 66,7% a spíše souhlasili v 11,1%. Žáci ve věku 14 – 17 let naprosto souhlasili v 40% a spíše souhlasilo 20%. S tvrzením „Mám často radost.“ žáci ve věku 11 – 13 let naprosto souhlasili ve 66,7% a spíše souhlasili v 0%. Oproti tomu žáci ve věku 14 – 17 s tvrzením naprosto souhlasili v 50% a spíše souhlasili v 50%. Položku „Rodiče se o mě moc bojí.“ hodnotili žáci 11 – 13 let jako naprosto pravdivou v 33,3% a spíše s ní souhlasili v 22,2%. Naprosto s ní souhlasilo 40% žáků ve věku 14 – 17 let a spíše souhlasilo 30%. Tyto výsledky považujeme za normální vzhledem k ontogenezi osobnosti člověka. Položka „Doma si všichni věříme.“ může souviset obdobím přicházející puberty a položka „Mám často radost.“ s vyrovnáváním se svého handicapu.

Tabulka 1

Porovnáním odpovědí žáků nedoslýchavých a neslyšících nebyly prokázány významné rozdíly v jednotlivých oblastech funkcí rodiny – viz tabulka č. 2. Bylo zjištěno, že neslyšící žáci hodnotí lépe ochrannou funkci o 14,3 % než žáci nedoslýchaví. Největší rozdíl však byl v oblasti relaxační funkce, kterou neslyšící žáci hodnotí lépe o 17,4%. Vzhledem k normě nevykazovali nedoslýchaví žáci rozdíly v odpovědích. Odpovědi žáků neslyšících přesahovaly normu s výjimkou oblasti socializačně výchovné, kde odpovědi odpovídaly průměru. Při komparaci jednotlivých položek byl nejvýznamnější rozdíl v položce z oblasti relaxační funkce „Doma společně obědváme.“. 69,2% nedoslýchavých žáků s tímto výrokem naprosto souhlasilo a 0% spíše souhlasilo, přičemž v 100% naprosto souhlasili žáci neslyšící. Tento výsledek přičítáme nerovnoměrnému vzorku respondentů. Skupina nedoslýchavých žáků tvořila 73,68% respondentů a 26,32% bylo respondentů neslyšících.

Tabulka 2

Žáci žijící doma tvořili 42,11% respondentů a žáci pobývající na internátu 57,89%. Doma bydlí 50% nedoslýchavých a 50% neslyšících žáků. Na internátu bydlí 90,9% žáků nedoslýchavých a všichni žáci mají slyšící rodiče. Komparací jednotlivých hodnocení funkcí rodiny nebyly zjištěny signifikantní rozdíly v odpovědích. Největší rozdíl byl v hodnocení socializačně výchovné funkce, kdy žáci žijící na internátě hodnotí tuto funkci o 12,02% lépe než žáci bydlící doma. Při porovnání jednotlivých položek v oblasti emocionální funkce bylo zjištěno, že konfliktní situace se vyskytují častěji u žáků, kteří bydlí doma, než u těch, kteří bydlí na internátu. 45,5% respondentů, kteří žijí na internátu s výrokem „Doma se nehádáme.“ naprosto souhlasilo a 27,3% spíše souhlasilo. Přičemž z žáků, kteří bydlí doma, s tímto výrokem naprosto souhlasilo 12,5% a spíše souhlasilo 25%. Další významný rozdíl se objevil ve funkci socializačně-výchovné, konkrétně položce „Doma si se všemi povídám.“ S tímto výrokem naprosto souhlasilo 90,9% žáků ubytovaných na internátu a spíše souhlasilo 9,1%. Přičemž žáci žijící doma tento výrok za naprosto pravdivý uvedli pouze v 50% a spíše s ním souhlasilo 12,5%. Žáci žijící na internátu uvedli, že naprosto souhlasí s výrokem „Mám často radost.“ v 72,7% a spíše s ním souhlasilo 18,2%. Žáci žijící doma s tímto výrokem naprosto souhlasili jen v 37,5% a spíše s ním souhlasilo taktéž 37,5%. Pokud sečteme výroky žáků žijících na internátu a doma, zjistíme, že jako šťastnější se hodnotí o 15% žáci na internátu. Nejvíce se rozcházeli ve výroku „Rodiče se o mě moc bojí.“ Naprosto souhlasilo s tímto výrokem 27,3% žáků bydlících na internátu a spíše souhlasilo 18,2%, Oproti tomu naprosto souhlasilo 50% žáků, kteří bydlí doma a spíše souhlasilo 37,5%. Je tedy patrné, žáci bydlící doma vnímají své rodiče jako starostlivější.

Tabulka 3

Diskuse

Skupina žáků ve věku 11-13 (47,37% ) a druhá skupina žáků ve věku 14-17 (52,63%) se významně ve svých výpovědích nerozcházely. Menší odchylky bylo možno pozorovat v odpovědích žáků starších, kteří vzhledem k vývojovému posunu odlišně (hůře) hodnotili socializačně-výchovnou a ochranou funkci. Největší rozdíly byly patrné ve výrocích „Doma si všichni věříme.“, „Mám často radost.“ a „Rodiče se o mě moc bojí.“. Starší žáci se hodnotili jako šťastnější, své rodiče hodnotili jako starostlivější a v otázce důvěry uvedli slabší hodnocení než žáci mladší. Odpovědi ani jedné skupiny se neodlišovaly významně od normy.

Skupina nedoslýchavých žáků tvořila 73,68% respondentů a skupina žáků neslyšících 26,32% (z toho 80% mělo rodiče se sluchovým postižením). Jednalo se tedy o nerovnoměrné rozdělení výzkumného vzorku. Z tohoto důvodu nechceme výsledky generalizovat. Při tomto rozložení výzkumného vzorku bylo patrné, že odpovědi skupiny žáků neslyšících přesahovaly normu ve všech oblastech kromě oblasti socializačně výchovné, která odpovídala normě. Při komparaci jednotlivých položek byl signifikantní rozdíl v odpovědích u položky „Doma společně obědváme.“, se kterou neslyšící žáci naprosto souhlasili v 100% a nedoslýchaví žáci pouze v 69,2%.

Největší rozdíl v odpovědích byl pozorován při komparaci odpovědí výsledků žáků, kteří bydlí doma (42,11%) a žáků, kteří pobývají na internátu (57,89%). Zajímavým poznatkem bylo, že všichni žáci pobývající na internátu měli slyšící rodiče. Obě skupiny respondentů se ve svých odpovědích významně neodlišovaly od normy, ani při vzájemném posouzení. Žáci žijící na internátu lépe hodnotili komunikaci doma, uvedli méně konfliktů a při porovnání položky „Mám často radost.“ vyplynula o 15% větší spokojenost, než u žáků, kteří bydlí doma. Signifikantní rozdíl byl patrný u položky „Rodiče se o mě moc bojí.“, kde naopak žáci žijící doma vnímali své rodiče jako starostlivější o 42%.

Závěr

Osoby se sluchovým postižením jsou na jedné straně velmi heterogenní skupina, na druhé straně ovšem těžko budeme hledat soudržnější jedince mezi osobami se zdravotním postižením. Jejich odlišný způsob komunikace je určitým způsobem vyčleňuje z běžného života. Jak již bylo zmíněno výše, ne všichni považují svou vadu sluchu za postižení a řadí se tak ke kulturní menšině Neslyšících. Z našeho výzkumu vyplynulo, že pro vnímání hodnoty rodiny v této komunitě není významným faktorem věk ani stupeň ztráty sluchu. Největší rozdíly byly pozorovány při komparaci odpovědí žáků bydlících na internátě a žáků bydlících doma. Potměšil (2015, s. 33) uvádí, že „pokud dítě ze školního prostředí dochází denně domů k rodině, má možnost případnou neúspěšnost ve školní práci odreagovat a převzít roli dítěte – člena rodiny, kamaráda v místě bydliště a podobně. Jinak je tomu při internátním způsobu života, ve kterém velká část dětí již od předškolního věku, tráví i mimoškolní čas. Onu případnou neúspěšnost či kázeňské problémy si nese sebou i do „mimoškolního“ prostředí, které je tvořeno nejčastěji stejnou budovou a někdy i stejnými dospělými – vychovateli. V takovém prostředí se dítě jen s obtížemi učí sociálnímu chování a střídání rolí.“

Ač je rodina primární sociální činitel a odloučení od rodiny může být stresující, náš pilotní výzkum prokázal, že u žáků ve věku 11 – 17 let se internátním pobytem vazby a vztahy s rodiči nenaruší. Naopak je hodnotili jako kvalitnější než respondenti, kteří bydlí doma. Vzhledem k výše uvedenému, naše zjištění považujeme za logické. Pubescenti se sluchovým postižením se snaží odpoutat od rodiny a hledat nové vztahy. Internát je pro ně i přes výše zmíněné místo, kde mohou komunikovat přirozeným způsobem.

Příspěvek vznikl za podpory grantu IGA_PdF_2016_022.

Literatura

[1] HANÁKOVÁ, A et al. Vzdělání pohledem žáka se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. 

[2] HOFFMAN, M. - QUITTNER, A. - CEJAS, I. Comparisons of Social Competence in Young Children with and without Hearing Loss: A Dynamic Systems Framework. Journal Of Deaf Studies And Deaf Education. 2015, 20,  2. S. 115-124. 

[3] HRUBÝ, J. Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu – 1. díl. Praha: FRPSP, 1999. 

[4] LANE, H. - HOFFMEISTER, R. - BAHAN, B. A Journey Into The Deaf-World. San Diego, CA, England: Dawn Sign Pres, 1996. 

[5] LANGER, J. Základy surdopedie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 

[6] LANGER, J. - SOURALOVÁ, E. Výchova a vzdělávání osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 

[7] MEDICI, D. How values and mission statements can help to build family cohesion. Family Business. 2016, 27, 4. S. 24-29. 

[8] MIHĂILĂ, M. M The parental responsability and the religious values transmission through family. Scientific Annals Of The 'Al. I. Cuza' University, Iasi. Sociology & Social Work / Analele Stiintifice Ale Universitatii 'Al. I. Cuza' Iasi Sociologie Si Asistenta Sociala. 2016, 1, 9. S. 99-110. 

[9] MILAN, S. - WORTEL, S. Family Obligation Values as a Protective and Vulnerability Factor Among Low-Income Adolescent Girls. Journal Of Youth & Adolescence. , 2015, 44, 6. S. 1183-1193. ISSN . 

[10] MRZÍLKOVÁ, M. Neslyšící – členové kultury a společenství neslyšících. Speciální pedagogika. 1996, 6, 1.  21–24 s. 

[11] POTMĚŠIL, M. Osobnost dítěte v kontextu vady sluchu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. 

Kontaktní informace / Contact information

Mgr. Adéla Hanáková, Ph.D.

Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého Olomouc

Žižkovo nám. 5

771 40  Olomouc

Česká republika

adela.hanakova@upol.cz

Mgr. Jana Zvědělíková

Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého Olomouc

Žižkovo nám. 5

771 40  Olomouc

Česká republika

jana.zvedelikova01@upol.cz

Zpět na obsah / Back to content