#8

Zpět na obsah / Back to content

K zamyšlení a diskusi: Iluze a východiska v pomáhajících profesích

The reflections and discussions: Ilusions and rudiments in helping professions

Vladimír Hloušek

Obdivuji bytosti, které se rozhodly být druhým prospěšné: zdravotní sestry, lékaře, sanitáře, fyzioterapeuty, pedagogy, sociální pracovnice, osobní a pedagogické asistenty.

Ony pomáhající profese jsou více než jiné denně vystavovány silné a nepravidelné zátěži, ohroženy citovým vyhořením. Projevuje se kromě somatických projevů ulpěním emocí v krajně pozitivní či negativní poloze nebo uprostřed v mrtvém bodu citového kyvadla. Ulpění v jedné z poloh překáží při vnímání reality a hledání konstruktivních řešení. Splétá myšlenková klišé do iluzí při komunikaci s příjemci našich služeb - pacienty, klienty, žáky. Iluze při komunikaci s nimi brzdí vzájemnou výměnu otevřených sdělení, následně pracovníka a pacienta (klienta, žáka) demotivují i obtěžují. Věnujme se tedy iluzím a jejich sanaci.

Iluze

A. Povinné štěstí („Co dělá radost mě, musí činit radost tobě.“)

Nositeli iluze bývají pracovníci hluboce přesvědčení o svém životním poslání. Nutkavě přebírají odpovědnost za druhé. Při šíření dobra přehlížejí skutečné psychické potřeby příjemce, jehož potenciál podceňují a z pozice experta mu vnucují rady. Znají nejlépe problém, místo aby pátrali po klientových silných stránkách a otevřeli ho spolupráci. Následně se setkávají s nepochopením okolí, s pocitem marnosti svého upřímného jednání. Nositelé iluze předávaného štěstí strádají nedostatkem ocenění, zatímco jejich klienti ztrácí důvod usilovat o změnu. Příkladně hraběcích rad se dopouští poradce nabádající: „Běžte se projít do parku, mě to vždycky pomohlo“, když se klientka stromů za větru bojí. Podobně vnucuje řešení rozvedená kamarádka přítelkyni, aby konflikt s manželem ukončila rozchodem. Klasickou rodinnou etudou o povinném štěstí je vleklé nabízení skvělého svetříku dceři po tetě.

B. Skleník („Tady se nikdy nic nezmění.“)

Občas slýcháme: „už mě zde nic nepřekvapí…je mi jedno, co v práci dělám, hlavně přežít.“ Lhostejný pracovník se zavírá do pravd, které obhajuje léty v zaměstnání. Nevěří v pozitivní změny a jejich případný výskyt nevnímá. Za řadu let bez zpětné vazby si může pedagog zafixovat neproduktivní styl výuky, neúčinné způsoby jednání se žáky i jejich posunutá hodnocení. Anebo co říkáte na tento rozhovor?

Pracovník: Sedněte na židli.

Klient: Na kterou?

Pracovník: K přístroji.

Klient: Kde? (V pracovně jsou dva.)

Pracovník: (Rozčileně.)Tamhle přece.

Co by pomohlo, aby pracovník neměl dojem, že několikrát za den jak robot vysvětluje to samé? Co by pomohlo, aby klient pokynu snadno rozuměl? Gesto? Natočení se ke klientovi? Zrakový kontakt? Barevné rozlišení židlí?

Ztuhlé vzorce chování nejsou cizí ani psychologům a psychiatrům, neboť z nich předběžné vzdělání rizika nesnímá. Vznik a přetrvání rigidních postojů také podporují sociální role a jejich znaky definované institucí: bílý plášť, úřední stůl, titul, spisová moc nad klientem. Znaky vyššího sociálního statusu mohou vést k potvrzování bezchybnosti vlastních úsudků. Přiznejme také, že v závěru pracovní doby se nám rozdíly v anamnézách klientů stírají.

Při pohledu z druhé strany pracovníkovy opakované profesní úkony jsou přijímány pacientem jinak. Příjemce péče vnímá setkání s odborníkem jako výjimečnou událost, kterou si bude včetně jeho úsměvu pamatovat měsíce i léta.

C. Věštění tmy („Co je špatně, víme dobře“.)

Nemám na mysli odborné prognózy. Věštěním míním zbytečné zdůrazňování záporných jevů nad rozsah pečlivých diagnóz. Balastní předpověď chyb od nás nevyžaduje velké duševní úsilí, snadno získáváme souhlas okolí, působíme zkušeně a hlavně nemusíme přemýšlet, co by klientovi minimálně pomohlo. Zápory nás „chrání“ před složitějším viděním světa. Jestliže očekáváme od klienta slabý výkon, jsme zaměřeni častěji vnímat jevy, které naši věštbu potvrzují, například: „pacient určitě upadne, sám se nenapije, neposadí se; žák nebude vědět, zas nedá pozor, už zlobí“.

Uvědomujeme si, že naši pacienti kromě somatických onemocnění trpí psychickou deprivací z nedostatku podnětů a ztrátou intimity. Někdy jejich reaktivní tesknění a smutky někdy zaměníme za projevy deprese. Navíc jistě souhlasíte, že člověk v terminálním stadiu nemoci může své prožívání ještě obohatit, být potěšen, usmát se.

Student, žák, dítě, se vyvíjí po nepatrných krocích na hranici naší schopnosti vnímat vývoj. Lépe si změny uvědomíme, když po roce srovnáváme školní výkony nebo nahrávky žáka při plnění stejné úlohy. Také v rodině pozná změny u dětí vzácná návštěva lépe než sami rodiče.

Proč věštit tmu.

Východiska

Je těžké rozplétat postojové uzly při nízkém finančním ocenění, obtěžující administrativě a vysokém počtu pacientů, žáků, na tabulkové místo. A právě proto je prevence citového vyhoření klíčovým zájmem zaměstnavatele a naší osobní potřebou. Ulpění v iluzích lze předcházet nejméně třemi způsoby.

Za prvé pomáhá osobní psychohygiena - kvalitní odpočinek, humor, nadhled, umět se odměnit, dovolená nejméně dva týdny vcelku, záliby na hony vzdálené pracovní náplni, bezpečné blízké vztahy, soulad životních priorit a vlastních možností. Výkon pomáhající profese představuje fyzický a duševní maraton, na který je třeba rozkládat síly. Může se přesto stát, že přicházíme na směnu dlouhodobě s odporem, jehož přemáhání nás psychicky vyčerpává. Pak se nebojme vyhledat odbornou pomoc.

Druhým zdrojem sanace iluzí je dobře zvládnutá strategie jednání a komunikace s příjemci pomoci či vzdělávání. Při interakci s klienty, žáky, nám mohou posloužit čtyři rady Steve de Shazera a Insoo Kim Bergové (2011), tvůrců krátké terapie zaměřené na řešení. Jsou užitečné, prosté a moudré:

1. když to není rozbité, nespravuj,
2. když to funguje, opakuj,
3. když to nefunguje, dělej něco jiného,
4. malé kroky mohou vést k velkým změnám.

Terapeuti se v této souvislosti klientů ptali: Co pomohlo unést vaše starosti? Stane se, že na ně výjimečně zapomenete? Co se dřív osvědčilo? Co si chcete z dneška do budoucna udržet? Spolu s nimi prostřednictvím podobných cílených dotazů nalézali řešení problémů.

V etickém vztahu ke klientům Kopřiva (2013) doporučuje nic nepředpokládat, brát druhého vážně, zajímat se o jeho potřeby; porozumění nenahrazovat hodnocením; nedávat „diagnostické“ nálepky.

Za třetí - neproduktivním postojům lze šířeji předcházet opatřeními zaměstnavatele. Náleží sem péče o vyvážené pracovní týmy, neboť smíšené kolektivy se lépe vyrovnávají s každodenním stresem. Zaměstnance aktivizuje, když vedoucí pracovník je řídí stylem leadership (Stýblo, 2004). Prozíravý zaměstnavatel nabízí personálu zážitkové akce. Zajišťuje pro pracovníky individuální, týmovou nebo skupinovou supervizi (viz standard č.10/e dle vyhl.505/2006 k zákonu o sociálních službách). Supervize má poskytovat pracovníkovi bezpečnou, tvořivou, přátelskou podporu nezávislým odborníkem v terapeutickém prostředí. Není zdí nářků, nýbrž rozvíjí nápady a poskytuje zpětné vazby coby forma celoživotního učení. Obsah hovorů je důvěrný. Sebezkušenostní učení při řešení výchovných a komunikačních problémů nabízejí videotrénink interakcí, baalintovské skupiny anebo mentorink.

Zaměstnavatel vysílá pracovníky na ukázky dobré praxe, stáže a konference ke sdílení případové práce, odborných zkušeností, vzájemné podpory a reflexe mezi kolegy. V rámci odborných školení pracovníků organizuje sebezkušenostní výcviky v komunikaci a základní psychologické intervenci. Ve svůj prospěch otevírá burzu nápadů, brainstorming, napříč svou strukturou.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Popsal jsem nejčastější iluze pracovníků: „Povinné štěstí“, „Skleník“ a „Věštění tmy“. Naznačil jsem způsoby jejich sanace osobní psychohygienou, principy krátké psychoterapie, etikou přístupu ke klientům a podpůrnými opatřeními zaměstnavatele. V lidském vztahu, sebereflexi a odborné intervenci konstatuji těžiště pomáhajících profesí.

Literatura

[1] Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál , 2013. 

[2] Shazer, Steve de, a kol. Zázračná otázka. Krátká terapie zaměřená na řešení. Praha: Portál , 2011. 

[3] Stýblo, J. Zázračná otázka. Krátká terapie zaměřená na řešení. Praha: Portál , 2004. 

[4] Úlehla, I. Umění pomáhat. Praha: Slon , 1999.