Ve 2. polovině 19. století se objevovaly zvláště v Bavorsku a Rakousku reakce proti převládajícímu způsobu katecheze, spočívajícímu v pouhém vysvětlování jednotlivých slov, vět či souhrnných formulací a následné praktické aplikaci.[2]
Po dramatickém zápasu o správnou cestu v katechezi povstala na místo textově-analytické metody metoda psychologicko-textově-vývojová, tzv. Mnichovská (podle místa svého vzniku).[3] Její tvůrci požadovali zavedení tzv. metodologických celků, protože byli přesvědčeni, že teprve na bázi intuitivního tématického celku je možno rozvíjet otázky, podobné otázkám, které běžně obsahoval katechismus. Otázky a odpovědi nemají být kladeny jako principiální východisko katecheze, ale vyplynout spontánně jako zralý plod stromu katechetické výuky.
Nová metoda se opírala o zásady profánní metodologie J. F. Herbarta, T. Zillera a dalších. Byla vytvořena na tzv. formálních stupních, převzatých z profánního vyučování. Jednalo se o tři stupně hlavní (podání-prezentace, vysvětlení a použití) a dva vedlejší (úvod-příprava a shrnutí výkladu). Jejich časovou následnost lze vyjádřit takto (římské číslice zachycují stupně hlavní):
1. Úvod - příprava (souhlas, který má vzbudit zájem žáků).
I. 2. Podání (vyprávění, obraz atd.).
II. 3. Vysvětlení (zdůraznění podstatného pojmu, pravidla, zákonu).
4. Shrnutí.
III. 5. Použití (náboženský život, odkazy na liturgii a církevní rok, zadání úkolů).
Tyto výukové stupně jsou vlastně dalším krokem rozvoje didaktického schématu z díla Rethorica catechetica mnichovského jezuity Franze Neumayra (1697-1765).[4]
Mnichovská metoda je metoda systematická: nejprve předkládá jednotlivé části nebo příklady, aby pak přešla k celku nebo vyvodila pravidlo. Je tradiční metodou katechismu, usilující příblížit dětem jeho učení.
Vzhledem k tomu, že Čechy a Morava byly dlouhá léta součástí habsburské monarchie, sahají některé kořeny české katechetiky do německo-rakouského kulturního prostředí. Na přelomu 19. a 20. století se v Čechách a na Moravě nikdo nezabýval otázkou obsahu katecheze. Podstatou obsahu byla totiž nauka katechismu podporovaná úryvky z Bible a z církevních dějin. Pozornost se soustředila téměř výhradně na metodu. Každý katecheta věděl, že nestačí, aby sám ovládal látku, ale že je třeba znát také cesty a prostředky k vedení učebního procesu žáků. Tehdy byla rozšířená metoda tzv. vysvětlování textu. Jejím základem bylo probírání katechismových formulí jedné po druhé tak, že katecheta přečetl odpověď na každou otázku, zopakoval ji vlastními slovy, vysvětlil na příkladech z Písma svatého, dal praktickou aplikaci a přešel k další.[5]
Hlavní představitelé české katechetiky, Škoda, Blanda, Skočdopole, Indra, Fuchs, Kalvoda a Pinkava, kteří se účastnili rakouských katechetických odborných kurzů a katechetického sněmu v roce 1912,[6] navázali kontakt s katechetickými centry v Mnichově a ve Vídni. Výsledkem reformního snažení dvacátých let bylo praktikování psychologické metody a principu činné školy.
Václav Kubíček (1866-1951), první vyučující katechetiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, významný katecheta a autor učebnic náboženství v období první Československé republiky, svým dílem přispěl výraznou měrou k rozšíření Mnichovské metody s jejími formálními stupni v katechezi v Čechách a na Moravě.
Podle Kubíčka je průběh katechetické jednotky s uplatněním Mnichovské metody následující:[7]
Cílem úvodní přípravy je získat zájem žáků o nové učivo. Za velmi důležité považuje Kubíček vytvoření pozitivní atmosféry ve třídě.[8] Má-li se v katechezi vyprávět příběh ze Starého zákona, který by obsahoval prvky dětem neznámé, je třeba nejprve cizí termíny vysvětlit, aby mohlo být vyprávění nerušené a srozumitelné. Pokud se v katechismovém učivu vyskytují některé poučky, které jsou pro žáky nezáživné, ale pro praxi křesťanského života nutné, poukáže katecheta na jejich důležitost a užitečnost. Jestliže bude v katechezi církevních dějin probírat událost, která je zatížena předsudky, měl by žáky orientovat k přehodnocení jejich názorů.
Za obvyklých okolností stačí místo zvláštní přípravy stručný přechod z minulého učiva k novému.[9]
Důležitou součástí přípravy je oznámení tématu („Zielangabe“), které nemá být jednotvárné: jednou uvedením nadpisu z učebnice, jindy výzvou nebo otázkou, která se stane podnětem k diskusi, a proto ji Kubíček považuje za nejvhodnější způsob presentace z důvodu podnícení aktivity žáků.[10]
K osvědčeným prostředkům k vzbuzení zájmu katechizandů na začátku hodiny řadí Kubíček „nahodilou poznámku“[11], ale též kresbu na tabuli, biblické a katechismové obrazy či návštěvu kostela s ukázkou liturgických předmětů.[12]
Použitím nahodilé poznámky může katecheta dětem pomoci pochopit různé náboženské jevy a zaujmout k nim stanovisko. Poukaz na aktuální život církve (jubilea, pouti, slavnosti, úmrtí) navíc v sobě obsahuje perspektivu věčnosti.[13]
Příležitostné poznámky nesmí přehlušit soustavné učivo. Z tohoto důvodu mají být stručné, jít k jádru věci a pokud možno, (zvláště u začínajícího katechety), předem promyšlené. Je-li možné od poznámky přejít k soustavné katechezi, je to didakticky výhodné, není to však pravidlem. Ve výjimečných případech[14] je možné se problematikou poznámky zabývat po celou nebo po značnou část katechetické jednotky bez zřetele k rozvrhu hodin.
Mají-li si žáci o něčem vytvořit představu, je třeba zprostředkovat jim ji pomocí smyslového poznání. Jeho pomocí se vytváří tzv. názor[15] přímý, neboli vnější (na rozdíl od názoru nepřímého neboli vnitřního, na základě obrazotvornosti), „základové stavivo všeho učení. Bez názoru není porozumění.“ [16] Z tohoto důvodu Kubíček klade důraz na užívání rozmanitých pomůcek v katechezi.[17]
Vnější názor si žáci utvářejí nejčastěji prostřednictvím pozorování určité věci. Katecheta jim při tom pomáhá tím, že
1) poukáže na skutečnost: ukáže předmět (růženec, knihu, rostlinu), předvede úkon (znamení kříže) nebo s dětmi navštíví místo (kostel, hřbitov).[18]
2) vystaví nástěnný obraz nebo model, který splňuje následující požadavky: je ušlechtilý (umělecky hodnotný a mravně nezávadný), přehledný a věrný (historicky pravdivý).
3) píše a kreslí na tabuli. Zapisuje biblická jména, méně užívané a cizí výrazy, důležitý letopočet. Písmo má být dostatečně viditelné, čitelné a úhledné. Kresba je jednoduchá (pouze podstatné linie bez perspektivy a podrobností), přiměřeně velká a dobře přehledná. Její provedení doprovází učitel komentářem tak, aby byl s žáky ve stálém kontaktu.[19] Kubíček zastává shodný názor s Masarykem: „Každý by měl uměti kreslit, jako má každý uměti psát.“[20]
4) svým životem,[21] který je didakticky nejdůležitějším a nejúčinnějším příkladem, má být dětem vzorem k napodobování. Tento významný výchovný úkol se týká také rodičů a spolužáků.
Podnětem pro vytvoření vnitřního
názoru jsou slova, která žáci vnímají při čtení nebo naslouchání.
Vnitřní názor získají:
1) duševním prožitkem. Katecheta vyvolá u dětí cit aktuálně (např. při probírání učiva svátosti smíření vzbudí lítost) nebo vzpomínkou na událost (např. slavení svátosti křtu při nedělní mši svaté).[22]
2) názornou mluvou, a to popisem události či skutečnosti (např. ukřižování Pána Ježíše), přirovnáním (např. církev je možno přirovnat k ovčinci),[23] specifikací[24] a konkretizací.[25] Viditelný obraz odkazuje a zprostředkovává neviditelnou skutečnost.[26]
3) uvedením příkladu. Kubíček rozlišuje dva druhy příkladu: učebný a dějový, neboli příběh. První spočívá v tom, že k všeobecné poučce katecheta připojí příklad ze života (např. pojem těžkého hříchu demonstruje na konkrétním jednání); takový příklad musí být stručný a výstižný. Druhý vysvětluje abstraktní pojem šířeji, a to prostřednictvím vyprávění.[27]
Náměty pro vnitřní názor čerpá katecheta na prvním místě z Písma svatého, pak z historie, hagiografie, každodenních událostí, které je vhodné si zapisovat, z lidové slovesnosti.[28]
Představa vytvořená vnějším a vnitřním „názorem“ má vést děti k porozumění učivu. Pomocí učebného rozhovoru („Lehrgespräch“, „Besprechung“), který má zvláště v této fázi své významné místo, se žáci snaží dospět k pochopení pravdy víry, mravního přikázání atd.[29] V tomto procesu jim pomáhá učitel svým vysvětlením.[30] Katecheta vysvětluje:
1) nesnadná mluvnická vyjádření (např. přechodník převede na větu, pozmění obtížný slovosled, dlouhé souvětí rozloží na věty jednoduché).[31]
2) slova, u nichž předpokládá, že jim děti nerozumí.
a) Cizojazyčná slova přeloží (např. Mesiáš = pomazaný).
b) Méně obvyklá slova nahradí známějšími (např. na výsostech = na nebi).
c) Význam slov odvodí z jejich slovního kořene (např. vezdejší = vždy potřebný).
d) Víceznačná slova vymezí (např. svět = všechno mimo Boha, jindy svět = lidstvo);
e) Vysvětlí podstatu některých méně srozumitelných slov nebo rčení (např. stvořil = učinil z ničeho, zástup = mnoho lidí).[32]
Při vysvětlování abstraktních výrazů např. víra, milost, svědomí, které nelze vysvětlit ani vnějším ani vnitřním názorem, může katecheta postupovat dvojím, a to buď syntetickým (složným), nebo analytickým (rozložným) způsobem.[33] Řídí se obecným pravidlem od známého k neznámému, od jednoduchého ke složitějšímu, od blízkého ke vzdálenému, od viditelného k neviditelnému, od přirozeného k nadpřirozenému.
Při postupu složném vyvstává z jednotlivých prvků před očima katechizandů celek (např. pojem, katechismová poučka).[34] V rozložném postupu katecheta nejprve představí celek a ten rozloží na části.[35]
Každá katecheze svým obsahem učiva předkládá dětem životní hodnoty. Úkolem katechety je nejenom dohlížet, aby žáci biblické články či katechismové poučky znali, ale pomoci jim, aby poznané životní hodnoty aplikovali do svého života.[36]
Tento náročný proces probíhá v několika krocích. Katecheta
1) poukáže v učivu na určitou životní hodnotu a vyzvedne ji:
a) názorným popisem (např. v protikladu k vlastnostem nedbalého žáka zdůrazní rysy svědomitého dítěte);
b) uvedením příležitosti, kdy a jak se hodnota projevuje (např. výzva „buď milosrdný“ se realizuje v zdvořilém pozdravu, pomoci starému člověku donést nákup, odpustit tomu, kdo mě urazil…);
c) vyprávěním příběhu (např. klanění mudrců Dítěti – Ježíši je vzorem pro adoraci); čím je příběh životu dítěte bližší, tím je větší efekt.[37]
2) povzbudí k osobnímu přijetí životní hodnoty ve formě předsevzetí nebo vnitřního úkonu (např. věřím, děkuji, odpouštím).
Předsevzetí má:
a) být jedno;
b) vycházet ze svobodného rozhodnutí; čím osobnější, tím pevnější.
c) být co nejkonkrétnější a splnitelné (např. budu se modlit: kdy, jak, co).[38]
3) zajistí osvojenou životní hodnotu v srdci dětí tím, že:
a) předsevzetí či vnitřní úkon se provede co možná nejdříve nebo hned (např. vnitřní úkon vděčnosti za Kristovu smrt na kříži se vykoná přímo v katechezi, kdy učitel vyzve děti k pohledu na kříž a k modlitbě).[39]
b) podporuje její zapamatování (např. konkrétní úmysl vyjádří v jednoduché větě, kterou napíše na tabuli a kterou si žáci na konci hodiny opíší do svých sešitů, např. předsevzetí týkající se svěcení neděle vyjádří zápisem: Jaký den nedělní, taký den poslední).[40]
c) kontroluje její provádění - jde-li o veřejnou věc, vysloví otázku před celou třídou (např. „Kdo byl v neděli na bohoslužbě?“) a očekává veřejnou odpověď; jedná-li se o soukromou záležitost, tak otázkou k tichému zodpovězení (např. „Předsevzali jste si, že nevynecháte ranní modlitbu – ruku na srdce a odpovězte si: modlil jsem se včera ráno, dnes?“); a někdy otázkou položenou jednotlivci v soukromí (např. „Proč jsi nebyl v neděli v kostele?“).[41]
Důsledná kontrola má dvojí význam: jednak učiteli náboženství poskytuje možnost sledovat pokrok nebo překážky v životě víry dítěte, jednak žákům pomáhá zpytovat svědomí.[42]
Účinnost uživotnění závisí na opakovaném provádění předsevzetí nebo vnitřního úkonu, které nakonec vyústí v návyk a v pravidelnou činnost.[43]
Základním projevům náboženského života (ranní a večerní modlitba, páteční půst, neděle se mší svatou a pravidelná svatá zpověď) katecheta navyká katechizandy po celý školní rok;[44] hlavním nábožensko-mravním příkazům (poslušnost, zbožnost, sebezapírání, blíženecká láska, stydlivost, poctivost a pravdivost) postupně v určitá období.[45]
Poté, co katecheta učivo zajímavě podal a důkladně vysvětlil, vyvodí z něho logicky výstižné poučky, které si mají žáci zapamatovat. Proces vštípení do paměti se děje psaním, hlasitým čtením a pravidelným opakováním.[46]
K doslovnému memorování jsou určeny nejužívanější texty modliteb, nejdůležitější věroučné pravdy a mravní příkazy; významné citáty a výjimečně i některé celé články z Písma svatého (např. některé mesiánské předpovědi) a výroky významných postav (např. Mojžíše, Joba a hlavně Ježíše).[47]
Množství informací si žáci zapamatují již pouhým nasloucháním výkladu. Dále pak při metodickém rozhovoru, při kterém se katecheta ptá na obsah přednesené látky a kdy podstatné části učiva vysvětluje a znázorňuje kresbou na tabuli. A nakonec náležitou četbou prezentované látky jednotlivci nebo ve sboru z tabule či knihy. Pro domácí učení pomůže dětem vhodný návod, jak, kdy a co se mají doma učit či zopakovat si.[48]
Vynikající pomůckou je linkovaný sešit, do kterého si katechizandi poznamenávají vše, čemu se mají naučit a co se nenachází v učebnici (např. citát z Písma, přísloví). Namalují si do něj názorný obrázek jako předlohu pro domácí úlohu a každou hodinu si zapíší, co je na příště zadáno z té či oné učebnice. Katecheta si občas sešity prohlédne, aby zkontroloval, zda-li je vedou žáci svědomitě.[49]
Dalším z klíčových momentů pro učení je ústní zkoušení neboli „výslech“. Při zkoušení katecheta nejprve ověřuje, zda se žáci doslovně naučili „pamětné věty“ z minulého učiva, a pak zjišťuje, zda jim porozuměli; v této druhé části zkoušení požaduje, aby se žáci vyjadřovali vlastními slovy. Mimoto katecheta ústně zkouší každý úkol, který jim zadal – nejlépe následující hodinu, protože jde v podstatě o opakování, což efektivně působí na zapamatování učiva.
K opakování nevyužívá učitel pouze ústní zkoušení, ale také každé příležitosti,[50] kdy může již probranou látku připomenout. Dětem tak pomáhá vytvářet logické souvislosti mezi různými druhy učiva. Tzv. imanentní opakování probíhá na začátku každé nové katecheze, kdy připomene buď děj nebo učivo, na které má dnešní katecheze navázat.[51] Veškeré probrané učivo se přehledně opakuje na konci určitého období (např. čtvrtletí, pololetí) a také po probrání určitého tématického celku.[52] Při tomto opakování mají děti získat náležitý přehled a pochopení vztahů mezi jednotlivými částmi učiva.
Písemné zkoušení je mnohostranně užitečné, protože nutí žáky se na ně intenzivně připravovat a poskytuje jim příležitost vyjádřit se samostatně. Svou funkci plní nejlépe v početnějších třídách vyššího stupně. Nejčastěji probíhá jednou či dvakrát do roka před závěrečným hodnocením.[53]
V. Kubíček uplatňoval Mnichovskou metodu v katechetické výuce žáků všech školních stupňů. Zdá se, že moravský katecheta a katechetik tuto metodu dále rozvíjel. Tuto domněku zakládáme na podrobné analýze jeho kroků v rámci metody a jejich zdůvodnění.
Kubíček byl přesvědčen, že žáci tohoto stupně nejsou ještě zralí pro systematické učivo katechismu, a proto se jim předkládají dějiny Božího zjevení prostřednictvím vybraných příběhů Starého a Nového zákona. Z nich se vyvozují poučky neboli pevné věty. V prvních třech třídách obecné školy se pracuje s učebnicí Katolické prvouky[54].
Děti v období nižšího a středního školního věku nemají rozvinuté abstraktní myšlení, ale jsou citlivé a zvídavé. Proto katecheta působí na jejich vůli a cit.[55]
V první třídě je vhodné začít tzv. přípravným během, kdy se katecheta s dětmi seznámí a zjistí úroveň jejich náboženského vzdělání. Od 10. článku Katolické prvouky pak začíná katecheze s použitím biblických příběhů. Ve dvou po sobě následujících hodinách Kubíček doporučuje následující postup:
Biblický příběh se v první hodině:
1) podá, tzn. v úvodu katecheta naváže na to, co děti již znají; pokud se v příběhu vyskytují nové výrazy, tak je předem vysvětlí, sdělí název příběhu a vybídne k pozornosti. Pak vypráví příběh z učebnice:
a) celý najednou (nikoli po odstavcích), souvisle a pouze jednou;
b) v podstatě slovy učebnice (obsahuje text Písma svatého, ale nikoli doslovný);
c) oproti učebnici podrobněji, aby byl vzhledem k věku a intelektu dětí srozumitelnější a zajímavější.[56]
2) vysvětlí, a to : A. Zavedením rozhovoru:
a) začne kratičkým přechodem, kdy po vyprávění příběhu několik sekund počká a pak zahájí rozhovor vhodnou větou;
b) zeptá se na hlavní momenty příběhu;
c) otázky doplňuje vhodnými vysvětlivkami a doplňky.[57]
B. „Upamětněním“:
a) hlavní jádro příběhu se vštípí do paměti pevnou dějovou větou. Žáci 1. ročníku neumí číst ani psát, proto větu katecheta řekne a žáci ji buď jednotlivě, nebo sborově opakují několikrát za sebou. U žáků 2. a 3. ročníku napíše větu na tabuli, děti ji nahlas přečtou a pak jednotlivě nebo ve sboru říkají zpaměti.
b) článek se čte z učebnice. Nejprve ho přečte katecheta, pak po odstavcích děti.[58]
C. Použitím vhodného obrazu ve vhodnou chvíli a na vhodném místě.[59]
V druhé hodině se z biblického příběhu vyvodí katechismová poučka. Katecheta postupuje následovně:
1) „výslech“,
tzn. zkoušení učiva, probraného minulou hodinu.
Při tom se zaměří na:
a) katechismové poučky, pokud některé vyvodil, zopakuje odpověďmi jednotlivců i ve sboru a připomene její uživotnění;
b) obsah biblického příběhu.
Zkoušení se má podobat důvěrnému rozhovoru. Jednou za čtyři týdny se celá jedna hodina věnuje opakování.[60]
2) výklad – po opakování přejde katecheta k vysvětlení náboženské pravdy,[61] obsažené v příběhu, která vyústí ve formulaci pevné pamětné věty.[62]
3) „uživotnění“ – podle Kubíčka nejdůležitější část katecheze. Poznané je třeba aplikovat do života:
a) vnitřním úkonem, např. víra se uživotní vnějším vyjádřením, modlitbou;
b) předsevzetím dle výchovné směrnice, dané na určité období, např. v období od vánoc do velikonoc se žáci cvičí v sebezáporu.[63]
Pokud biblickou jednotku není třeba rozložit do dvou po sobě následujících hodin (učivo je snadné), ale může se probrat během jedné hodiny, postupuje katecheta následovně:
1) V první třetině hodiny kromě zkoušení a opakování obsahu článku připomene uživotnění z minulé katecheze.
2) Ve druhé třetině vyvodí z článku katechismovou poučku, kterou uživotní.
3) V závěrečné třetině přednese nový biblický článek (příběh), který vysvětlí, „upamětní“ a znázorní obrazem.[64]
Podle Kubíčka děti středního školního věku ještě stále nejsou dostatečně zralé pro soustavné probírání katechismu.[65] Proto biblické dějiny zůstávají hlavním učivem tohoto stupně. V prvních třech letech školy se cyklicky probíraly a prohlubovaly biblické příběhy z Katolické prvouky, na středním stupni se učí z učebnice Biblických dějin[66].
Ve čtvrté třídě se k biblickým článkům připojují a vštěpují do paměti katechismové poučky z větného učiva Katolické prvouky;[67] v páté třídě se z biblického učiva vyvozují katechismové věty, obsažené v Katechismu katolického náboženství.[68]
Metodicky se postupuje stejně jak na nižším stupni, jen s tím rozdílem, že celý biblický článek se probere s výkladem a uživotněním během jedné hodiny.[69]
Žákům staršího školního věku katecheta předkládá učivo Katechismu katolického náboženství,[70] který je hlavní učebnicí tohoto stupně. Ke znázornění, vysvětlení nebo uživotnění katechismového učiva se používají Biblické dějiny.[71]
Pro účinnou katechezi musí katecheta volit správný postup, totiž zda bude postupovat analytickým nebo syntetickým způsobem. Při výběru se řídí těmito kritérii:
1) Postup analytický je zvlášť výhodný:
a) je-li katechismová poučka dětem dostatečně povědomá a jasná;
b) u starších žáků k prohloubení učiva;
c) u dětí všeho věku k opakování látky,
jež se bezprostředně předtím probrala postupem syntetickým;
d) při vysvětlování vět z Písma svatého či textů modliteb.
2) Postup syntetický je osvědčený:
a) je-li katechismová poučka dětem zcela neznámá
nebo málo jasná (jedná se např. o novou látku);
b) u žáků mladších, méně nadaných a neukázněných.
Dobrý katecheta dokáže v jedné hodině přecházet od jednoho postupu k druhému podle potřeby žáků a druhu učiva.[72]
Na nižším a středním stupni děti přijímají pravdy víry téměř spontánně, věří v ně pro autoritu Boha a učitele: Pán Bůh to řekl, katecheta o nich mluví jménem Božím.
U starších žáků s rozvojem abstraktního myšlení se vyskytují pochybnosti ve víře. Proto je třeba předkládané pravdy víry podložit důkazy z Písma svatého, z vlastních zkušeností a z rozumového poznání. Pro dokazování platí: neuvádět mnoho důkazů najednou, postupovat od přirozených důkazů k nadpřirozeným a ozřejmit z postoje katechety jeho přesvědčení.[73]
Při syntetickém postupu má katecheta probrat jednu nebo více vět úředního katechismu, které logicky spolu souvisí a vztahují se k jednomu tématu:[74]
1) Příprava: po „výslechu“ na začátku hodiny katecheta předloží dětem k tématu katecheze jeden případ jako problém k řešení[75] a pozoruje jejich reakce. Tím vzbudí v žácích zájem a vhodnou emoční náladu pro nové učivo. Pak přistoupí k probírání látky.
2) K podání názoru (= znázornění) Kubíček doporučuje příběh, a to nejlépe takový, kterého se pak dá použít k vysvětlení a uživotnění.[76] Názor podává katecheta zpravidla osobně: příběh vypravuje či použije příklad ze života anebo popíše liturgický obřad. Z podaného vyvodí spolu s dětmi příslušnou katechismovou větu. Některé prvky z ní však ještě zůstávají dětem neobjasněné, a tak je vysvětlí.[77]
3) Vysvětlení se provádí formou rozhovoru, v němž se jedná o hlavní obsah podaného názoru o jednotlivé poučky, které jsou z něho vyvozené. Mezi otázky vkládá katecheta dodatečné vysvětlivky pro objasnění či prohloubení látky anebo pro korigování toho, co žáci špatně pochopili. Vyvrací námitky, podává důkazy.[78]
4) K „uživotnění“ směřuje celá katecheze. Praktickým výsledkem má být vnitřní čin v srdci žáků (věřím, děkuji, lituji, miluji apod.) a konkrétní osobní předsevzetí, které katecheta upřesní poukazem na dodržení časových i místních podmínek a také na možné obtíže. Tento úsek hodiny je nejdůležitější částí katecheze.[79]
5) „Doprava“ spočívá v soukromé četbě příběhu z Biblických dějin a příslušných pamětných vět s poznámkami z Katechismu katolického náboženství. Katecheta pak určí, co se žáci mají naučit zpaměti[80] a co stačí umět volně převyprávět. V závěru hodiny provedou záznam do sešitu: nadpis biblického článku, znění katechismových otázek a věty k uživotnění ozdobným písmem.[81]
V 8. třídě národní školy je vhodné žáky seznámit s nejdůležitějšími událostmi českých a světových církevních dějin. V učebnici Biblických dějin se nachází stručný popis historie z apoštolské doby.
1) V úvodní přípravě katecheta předloží téma, např. historickou událost, o které chce vyprávět, a zjistí, jaký postoj a názory k ní katechizandi zaujímají a je-li jim vůbec známá. Pak uvede časové a místní údaje a okolnosti děje. Většího zájmu u žáků docílí, když se ukáže pohlednici z památného místa nebo portrét historické osobnosti nebo když se vyprávění může odvinout z místa v blízkém okolí farnosti (např. klášter, starý náhrobek, zřícenina hradu),[82] a z legendy, kterou děti znají.
2) Názor se
podá nikoli čtením z učebnice, ale vyprávěním zpaměti, kdy katecheta
vypráví celý příběh najednou a tak názorně, jako by před očima žáků historie
ožívala.
3) Při vysvětlení
se názor prohloubí rozhovorem, ve kterém se může uplatnit některá
náboženská pravda; dále poukaz na důsledky
události v pozdější době nebo až v současnosti.[83] Připojí hodnocení Církve na danou událost.
4) „Uživotnění“ se
z historických článků vyvozuje obtížně. Je možné vyzvednout pozitivní
vlastnost hrdiny a vyzvat žáky k napodobování v životě (např. u sv.
Ludmily statečné vyznání víry), občas využít některého momentu
k probouzení a upevnění katolického sebevědomí katechizandů. V duši
mládeže mají zůstat především dojmy z příběhu, které vyúsťují
v závěr: děkovat Bohu za příslušnost k římskokatolické církvi a
vzbudit cit věrnosti Bohu a Církvi až do konce života.
5) „Doprava“
– ke konci hodiny se přečte článek z učebnice a za domácí úkol se ho žáci
naučí vyprávět vlastními slovy. Také si mohou do příští hodiny o této události
přečíst v učebnici dějepisu nebo v knize místní vlastivědy. Do sešitu si
poznamenají nadpis probraného článku s číslem v učebnici a „životní
jiskru“.[84]
Po vzniku Československé republiky sice předmět náboženství zůstal v rozvrhu hodin, byl však stále více zatlačován do izolace a navštěvovaly ho jenom děti z katolických rodin. Ve školní katechezi přetrvával tradiční styl, pocházející z osvícenství. Pod jeho vlivem byly pravdy víry chápány jako učivo, kterému se lze naučit nazpaměť jako násobilce, nebo souhrn povinností vůči Bohu a Církvi. Toto pojetí vedlo k vytvoření představy, která se hluboce zakořenila: s ukončením povinné školní docházky končí i povinná návštěva bohoslužeb a svátostný život.
Tento nepříznivý vývoj se snažili zvrátit někteří katecheti, mezi nimi i Václav Kubíček, zaváděním progresivních metod výuky (Mnichovské metody, tzv. činné školy), uplatněním nových pedagogických a psychologických poznatků, podnětů liturgického a katechetického hnutí a důrazem na výchovnou složku ve vyučovacím procesu.
Kubíček byl přesvědčen, že „k řádnému výchovu není vlastně potřebí moc učiva rozumového; rozumět, učit se nazpaměť, umět odříkávat – je pouze maličké, poměrně nepatrné „něco“ – ale vůli povzbudit, a sice tak povzbudit, aby se vzchopila a dala do díla – „ut quod fide perceperunt, vivendo teneat“ – to je při katechezi „všechno“, to znamená vychovávat.“[85] Tato výchova k životu ve světle víry představuje náročný proces, který se skládá ze série momentů, posloupně uspořádaných (srov. jednotlivé kroky Mnichovské metody).
Přestože V. Kubíček ve svých přednáškách tehdy rozšířený způsob náboženské výuky kritizoval, byl přesvědčen, že jen vyučováním podle katechismu je možné žákům zprostředkovat dokonalý souhrn učení Církve. Uvědomoval si abstraktní modus vyjadřování pravd víry v rakouském katechismu a náročnost učiva. Proto ve svém katechismu i v ostatních učebnicích náboženství omezil počet „pamětných vět“[86] a snažil se vyjadřovat názorným, konkrétním a dětem srozumitelným způsobem. Zařazením tzv. článečků,[87] které představují nový prvek ve struktuře náboženské učebnice, se zasloužil o popularizaci katechismového učiva. V těchto oddílech vysvětloval katechismové věty pomocí citátů z Písma svatého a církevních otců, poznámek apologetického a liturgického rázu, příkladů ze života světců, úryvků z českých lidových básní a písní. Článečky nebyly určeny k memorování, ale pouze ke čtení. Soustavné probírání katechismu pak V. Kubíček zařadil až do katecheze na měšťanské škole, kdy u žáků se rozvíjí abstraktní myšlení, které umožňuje pochopení pravd víry.
V katechismové katechezi se Kubíček zaměřil na budování propojení mezi náboženským poznatkem a životem. Při vyučování vycházel vždy z různých skutečností konkrétního života, od nich vyvozoval katechismovou formulaci a ji aplikoval opět na určitou životní skutečnost. Výuka náboženství tak v Kubíčkově pojetí sloužila každodennímu životu – jednak na rovině přirozené – jednak, a to mnohem více – životu z víry. Účelem trpělivého a důsledného navazování výkladu náboženských pravd na oblast přirozených zájmů dětí bylo nejen dosažení srozumitelnosti a přijatelnosti obsahu katecheze, ale především nutného organického propojení nadpřirozeného života z víry s životem přirozeným.
Obsahem výuky náboženství v prvních třech třídách obecné školy byly biblické příběhy, ke kterým se připojily vhodné, tématice odpovídající katechismové poučky. Kubíček byl přesvědčen o zásadním významu vyprávění biblických příběhů pro náboženskou výchovu, protože „vyobrazují Krista životného; Kristus katechismový je prázdný stín, je teoretické schéma, je mrtvá abstrakce.“[88] Z hlediska důležitosti biblických příběhů Kubíček doporučoval rozšířit jejich probírání i do čtvrtého a pátého ročníku obecné školy. Tato jeho myšlenka se setkala s kladnou odezvou u ostatních katechetů a byla uskutečněna v náboženské výuce za První republiky.
Kubíček, ovlivněný liturgickým hnutím,[89] ve své katechezi z liturgie vycházel a k liturgii zas směřoval: buď pravidelným poučováním nebo formou příležitostných poznámek ve spojitosti s význačnými dny, svátky a dobami liturgického roku a vedením dětí k přijetí svátosti smíření a eucharistie. Byl totiž přesvědčen, že „liturgie v celém svém rozsahu je život, jímžto se jeví, osvětluje a zdůvodňuje víra a odkudž vyvěrají pohnutky k plnění zákona božího.“[90]
Mnichovská metoda byla v katechetickém díle Václava Kubíčka obohacena o akcenty z liturgie a biblických dějin. Tím se Kubíčkovi podařilo podpořit svou katechezi jako výchovu k životu z víry.
Knihy
BENEŠ, J. Božské ctnosti. 1. vyd. Praha: Krystal,
1997. 103 s. ISBN 80-85929-21-X.
HOLLANDER, H. Katechetika. Překladatel neuveden. 1. vyd. Řím: Křesťanská akademie, 1971. 276 s. Přel. z: Katechetiek. Bez ISBN.
HRONEK, J. Katechetika. Praha: Bohuslav Rupp, 1946. 212 s. Bez ISBN.
KUBÍČEK, V. Biblické dějiny. 7. vyd. Olomouc: R. Promberger, 1932. 220 s.
KUBÍČEK, V. Katechetika:
návod k duchovní správě školní mládeže katolické. 3. nově zdok.
vyd. Olomouc: MCM, 1946. 355 s.
KUBÍČEK, V. Katechismus katolického náboženství. 3. vyd. Olomouc: MCM, 1932. 161 s.
KUBÍČEK, V. Katolická prvouka pro nižší třídy obecných škol. 12. zdok. vyd. Olomouc: R. Promberger, 1948. 112 s.
KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova pro vyučování katol. náboženství na obecných a měšťanských školách. 3. přeprac. vyd. Olomouc: Lidové závody tiskařské a nakladatelské, 1941. 109 s.
KUBÍČEK, V. Poznámky z pedagogiky podle přednášek, jež autor konal na C.M. bohoslovecké fakultě v Olomouci. Rozmnoženo jako rukopis. Olomouc: Literární jednota bohoslovců, 1930. 87 s.
KUBÍČEK, V. Svaté učení čili katechismus katolického náboženství v článcích pro vyšší třídy obecných škol. 1. vyd. Olomouc: MCM, 1922. 41 s.
LENTNER, L. (Ed.) Katechetisches Wörterbuch. Freiburg – Basel – Wien : Herder, 1961. Bez ISBN.
NOVÁKOVÁ, C. Dějiny katecheze a katechetiky v Čechách a na Moravě. 3 svazky. Praha: Českomoravská provincie Římské unie svaté Voršily, 1995. 280 s. Dílo nebylo publikováno.
OFFELE, H., W. Geschichte und Grundanliegen der sogenannten Münchener Katechetischen Methode. München: Herausgegeben von DKV, 1961. 189 s. Bez ISBN.
Články
(Autor neuveden). Kongres katechetický ve Vídni roku 1912. Vychovatelské listy, 1912, č. 3, s. 112-113; Vychovatelské listy,1912, č. 8, s. 310-311.
BUREŠ, K. Liturgické hnutí. VyLi, 1935, č. 5, s. 182.
HRONEK, J. Povaha a ráz metodické úpravy katecheze. Dobrý pastýř, 1953, č. 9, s. 130-132.
JUNGWIRTH, A. O methodě náboženského
vyučování. Věstník Jednoty katolických
duchovních diecése brněnské, 1912, č. 10, s. 164-167.
KOVÁŘ, J. Kongres pro katechetiku ve Vídni 1912. Věstník Jednoty katolických duchovních diecése brněnské, 1912, č. 10, s. 180-184; Věstník Jednoty katolických duchovních diecése brněnské, 1912, č. 11, s. 195-200; Věstník Jednoty katolických duchovních diecése brněnské, 1912, č. 12, s. 214-220.
KOŠÁK, František. Katolická prvouka. O nové knize uvažuje Frant. Košák. Věstník katechetický, 1918, č. 2, s. 20-24.
KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s.
77.
KUBÍČEK, V. Duchovní správa školních dětí. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1927, č. 7-8,
příloha: Universitní extense z pastorálky na Cyrillo-Methodějské fakultě
bohovědné v Olomouci, dne 19. a 20. dubna 1927, s. 5.
KUBÍČEK, V. Sub specie temporis, Vychovatelské listy, 1932, č. 6, s. 236-7.
KUBÍČEK, V. Doslovné upamětňování. Vychovatelské listy, 1933, č. 1, s. 42-43.
KUBÍČEK, V. Žáky nepřetěžuj. Vychovatelské listy, 1933, č. 1, s. 43.
KUBÍČEK, V. Nejpevnější upamětnění. Vychovatelské listy, 1933, č. 1., s. 43-44.
KUBÍČEK, V. Otčina v katechesi. Vychovatelské listy, 1933, č. 4, s. 142.
KUBÍČEK, V. Mluv dětem spořivě! Vychovatelské listy, 1933, č. 9, s. 335.
KUBÍČEK, V. Při žákovské klasifikaci. Vychovatelské listy, 1934, č. 1, s. 35.
KUBÍČEK, V. Sešit poznámkový. Vychovatelské listy, 1934, č. 1, s. 35-36.
KUBÍČEK, V. Při opakování chybuje učitel. Vychovatelské listy, 1934, č. 10, s. 356.
KUBÍČEK, V. Z didaktiky evandělia. Vychovatelské listy, 1935, č. 5. s. 172.
KUBÍČEK, V. Více liturgiky! Vychovatelské listy, 1935, č. 8, s. 262-263.
KUBÍČEK, V. Staronové k praxi katechese. Z referátů při valné hromadě Jednoty katol. duchovenstva v Kroměříži 9. 2. 1940. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1940, není číslován, s. 244-252.
MLÉČKA, P., F. Psychologická metoda při vyučování náboženství. Vychovatelské listy, 1910, č. 1, s. 29-36; Vychovatelské listy, č. 2, s. 68-71.
REBAN, K. Liturgické zdroje výchovné a činná škola. VyLi, 1934, č. 9, s. 293-320.
SIMONIDES, B. Patří náboženství do školy. Vychovatelské listy, 1925, č. 4, s. 122-123.
STRNAD, F. Psychologická methoda v katechesi. Vychovatel, Katechetská příloha, 1903, č. 7, s. 73-75; Vychovatel, Katechetská příloha, 1903, č. 8, s. 85-87.
TOMÁŠEK, F. Psychologická metoda náboženského vyučování. Logos, 1946, č. 2-3, s. 43-50.
VAŠEK, A. Logická a psychologická stránka katechetických metod. Vychovatelské listy, 1918, č. 1-2, s. 1-6; Vychovatelské listy, 1918, č. 3-5, s. 102-111; Vychovatelské listy, 1918, č. 6, s. 201-205.
VAŠEK, A. Katechetické kursy. Vychovatelské listy, 1918, č. 7-8, s. 245-249.
VAŠEK, A. Metodické stupně katechese. Vychovatelské listy, 1922, č. 5-6. s. 209-210.
[1] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 151-154; NOVÁKOVÁ, C. Dějiny, svazek II., s. 26-29.
[2] Srov. FISCHER, G. Deutschland. Geschichte der Katechese in der Neuzeit. In LENTNER, L. (Ed.) Katechetisches Wörterbuch. Freiburg – Basel – Wien : Herder, 1961, sl. 124.
[3] S touto metodou a jejím uplatněním ve výuce náboženství byli katecheti v Čechách a na Moravě seznamováni prostřednictvím následujících novinových článků: STRNAD, F. Psychologická methoda v katechesi. Vychovatel, Katechetská příloha, 1903, č. 7, s. 73-75; Vychovatel, Katechetská příloha, 1903, č. 8, s. 85-87;
MLÉČKA, P., F. Psychologická metoda při vyučování náboženství. Vychovatelské listy, 1910, č. 1, s. 29-36; Vychovatelské listy, č. 2, s. 68-71; JUNGWIRTH, A. O methodě náboženského vyučování. Věstník Jednoty katolických duchovních diecése brněnské, 1912, č. 10, s. 164-167; VAŠEK, A. Logická a psychologická stránka katechetických metod. Vychovatelské listy, 1918, č. 1-2, s. 1-6; Vychovatelské listy, 1918, č. 3-5, s. 102-111; Vychovatelské listy, 1918, č. 6, s. 201-205; VAŠEK, A. Metodické stupně katechese. Vychovatelské listy, 1922, č. 5-6. s. 209-210;
TOMÁŠEK, F. Psychologická metoda náboženského vyučování. Logos, 1946, č. 2-3, s. 43-50; HRONEK, J. Povaha a ráz metodické úpravy katecheze. Dobrý pastýř, 1953, č. 9, s. 130-132.
Podrobnější informace viz např. OFFELE, H., W. Geschichte und Grundanliegen der sogenannten Münchener Katechetischen Methode. München: Herausgegeben von DKV, 1961. 189 s.
[4] Takto FISCHER, G. Deutschland. In LENTNER, L. (Ed.) Katechetisches Wörterbuch. Freiburg – Basel – Wien : Herder, 1961, sl. 291.
[5] Srov. HOLLANDER, H. Katechetika, s. 121; HRONEK, J. Katechetika, s. 42, 70.
[6] Morální podnět ke katechetickým kursům dal dr. Virgil Grimmich. První kurs proběhl 10.-25. listopadu 1903 v Solnohradu. Brzy na území Rakouska a Německa následovaly další: 13.-25. února 1905 ve Vídni, 7.-18. srpna 1905 opět v Solnohradě, 10.-16. září 1905 v Mnichově, 20.-25. srpna 1906 v Solnohradě, 10.-14. září 1906 v Stuttgartu, 23.-25. září 1906 v Aschaffenburgu, 4.-9. února 1907 ve Lvově, 1.-7. září 1907 v Mnichově, 23.-27. září 1907 v Lucernu, 16.-29. září 1908 ve Vídni, 30. srpna – 3. září 1909 v Mnichově. Tyto kursy, víceméně oblastního rázu, vyvrcholily na katechetickém kongresu, konaném ve dnech 6.-11. září 1912, ve Vídni. Na programech setkání se řešily aktuální problémy náboženské výchovy dětí a mládeže. – srov. VAŠEK, Adolf. Katechetické kursy. Vychovatelské listy, 1918, č. 7-8, s. 245-249.
[7] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 151-154.
[8] V této souvislosti Kubíček upozorňuje na důležitost vztahu důvěry a úcty mezi katechetou a žáky, který závisí na přístupu katechety k žákům a způsobu, jakým udržuje kázeň ve třídě. Mladým katechetům proto doporučuje zásadu: „Fortiter in re, suaviter in modo!“ – „Zuřivý křik učitele, posměch žákům, přezdívky a nadávky a zejména bití v žádné podobě nepatří do školy, nejméně pak svědčí knězi učiteli. Zcela bezpečně se docílí žádoucí kázně po dobrotě. Suaviter in modo. Co je to suaviter in modo? To je jasná tvář, s kterou vcházím do školy. Čteme v Písmě o Mojžíšovi, když se vracel s hory Sinai, že tvář jeho zářila z rozmluvy s Hospodinem. Fiat applicatio! A po té aplikaci dej při vyučování slunci svému svítit na dobré i na zlé. A budeš spokojen s výsledkem. … Suaviter in modo je je snaha hodinu náboženství zpříjemnit, aby se na ni žáci těšili.“ – viz KUBÍČEK, V. Duchovní správa školních dětí. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1927, č. 7-8, příloha: Universitní extense z pastorálky na Cyrillo-Methodějské fakultě bohovědné v Olomouci, dne 19. a 20. dubna 1927, s. 5.
[9] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 152.
[10] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 148.
[11] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 41-44.
[12] Srov. KUBÍČEK, V. Staronové k praxi katechese. Z referátů při valné hromadě Jednoty katol. duchovenstva v Kroměříži 9. 2. 1940. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1940, není číslován, s. 245-247.
[13] Srov. KUBÍČEK, V. Sub specie temporis, Vychovatelské listy, 1932, č. 6, s. 236-7.
[14] Např. V denním tisku se objeví otázka, která se citlivě dotýká náboženství. Žáci slyší o tomto problému hovořit doma. Na tvářích jim na začátku hodiny vidím nevyslovený dotaz: Jaký postoj mají k této věci zaujmout? V takovém případě je lépe využít k probrání problému hodinu, kdy se nabízí aktuální příležitost, než kdyby katecheta čekal, až na to téma dojde v soustavném učení. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 44.
[15] Zastaralému výrazu „názor“ v současné řeči odpovídá termín „znázornění“.
[16] KUBÍČEK, V. Z didaktiky evandělia. Vychovatelské listy, 1935, č. 5, s. 172.
[17] KUBÍČEK, V. Poznámky z pedagogiky podle přednášek, jež autor konal na C.M. bohoslovecké fakultě v Olomouci, s. 6-7.
[18] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 62.
[19] Vhodné kresby jako vzory kreslení v katechezi Kubíček nabízí v Katechetice. - srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 66-79.
[20] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 64-65.
[21] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 24; 80. Dále KUBÍČEK, V. Poznámky z pedagogiky podle přednášek, jež autor konal na C.M. bohoslovecké fakultě v Olomouci, s. 6.
[22] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 82.
[23] Sám Pán Ježíš často mluvil k lidem v podobenstvích (např. o kmeni a ratolestech, Jan 15, 1-11) nebo se vyjadřoval v antonymech (např. strom dobrý a špatný, Mt 7,18). Viditelný obraz tak zachycuje neviditelnou skutečnost. – srov. KUBÍČEK, V. Z didaktiky evandělia. Vychovatelské listy, 1935, č. 5, s. 172.
[24] Specifikaci = „zpodrobnění“ Kubíček doporučuje používat zvláště při výkladu v katechezi žáků mladšího školního věku. Např. tezi ´Bůh všechno vidí´ může přiblížit katecheta dětem následovně: „Dnes je tu ve škole s námi Pán Bůh. My ho nevidíme, ale On vidí nás. Pán Bůh se dívá a vidí mne, tuhle v první lavici N. N., vidí N. N. …. všechny nás vidí Pán Bůh. Má radost, když někdo pěkně rovno sedí, když hezky poslouchá, co vykládám.“ – viz KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 83.
[25] Podobně hovořil Pán Ježíš, když místo všeobecných, abstraktních pojmů „zvíře“, „rostlina“ užíval konkrétní výrazy „liška“, „polní lilie“. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 83-84.
[26] Srov. KUBÍČEK, V. Z didaktiky evandělia. Vychovatelské listy, 1935, č. 5. s. 172.
[27] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 84-85.
[28] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 86-88.
[29] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 148.
[30] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 92.
[31] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 94.
[32] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 93-94.
[33] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 95-98.
[34] Např. Katechismová poučka „Bůh je nejvýš spravedlivý“ (viz Svaté učení, čl. 10) se skládá ze dvou částí: Bůh odměňuje všechno dobré a trestá zlé. Každou část katecheta přiblíží několika názornými příklady. Bůh odměnil trpělivého Joba, žebráka Lazara, potrestal Kaina, lidstvo za časů Noema. Odměňuje a trestá za živa i po smrti, i nejmenší dobrý skutek i nejmenší hřích. Tedy odměňuje všechno dobré a trestá všechno zlé, proto mu říkáme „nejvýš spravedlivý“. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 96.
[35] Např. Třetí přikázání dekalogu „Pomni, abys den sváteční světil“ děti znají dobře znění, protože Desatero Božích přikázání je součástí večerní modlitby. Katecheta pak vysvětluje část po části. např. Který den v týdnu je sváteční? Co znamená světit? - srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 97.
[36] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 124. „Pro výchov je při katechesi vůdčí zásadou „ut vivendo teneat“. – viz KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s. 77.
[37] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., 128-129.
[38] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 129-130.
[39] „Hodina katechese, ve kterou si žák nic dobrého neumínil, může být sebe lepší k osvícení rozumu a k obohacení paměti, ale pro výchov je to hodina jakoby ztracená. … Víc než kilogram vědění je dekagram předsevzetí a víc než dekagram předsevzetí je gram činu.“ – viz KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s. 76.
[40] „Nejhlouběji a neztratitelně tkví v paměti to, co se provádí činem. …Leckdo neumí vyjmenovat šestero základních pravd slovy katechismu, ale zná je výborně, protože všecky věří. To je upamětnění zakořeněné v srdci a docílené praktickým životem z víry. Tak upamětnit učivo žákům je vrcholným stupněm katechese. K tomu stupni je potřebí stále směřovat.“ – viz KUBÍČEK, V. Nejpevnější upamětnění. Vychovatelské listy, 1933, č. 1., s. 43-44.
[41] Srov. KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s. 76.
[42] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 130-133.
[43] Návykem se zde nemyslí závislost, ale trvalá kvalita, která člověka disponuje k snadné, pohotové a radostné činnosti – neboli tzv. habitus, který je již realizací svobody a je principem vyššího sebevlastnění. – srov. BENEŠ, A. Božské ctnosti, s. 10.
[44] Modlitba, svátosti a mše svatá podle Kubíčka jsou nutné prostředky pro zdárnou výchovu, protože poskytují svěřenci sílu konat dobro. – viz KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s. 77.
[45] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 133-134.; KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova pro vyučování katol. náboženství, 3. přeprac. vyd., s. 14-15.
[46] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 111-112; KUBÍČEK, V. Poznámky z pedagogiky podle přednášek, jež autor konal na C.M. bohoslovecké fakultě v Olomouci, s. 13.
[47] Kubíček doporučoval: „Jen učivo nejdůležitější je potřebí doslova upamětnit. … Z dětí nemají býti prozatímní učenci, nýbrž jen křesťané, kteří potřebují toliko základu, aby mohli růsti in cognitione Domini.“ Učením se nazpaměť se děti vychovávají k důkladnosti v plnění úkolů, rovněž tak získají určité množství přesných náboženských pojmů, které vytvoří základ jejich náboženského vědění, nezbytný pro život z víry. Tento způsob učení je podle Kubíčka vhodný u žáků obecné školy. Děti v tomto věku nemají dostatek vlastních jazykových prostředků k vyjadřování, zato však vynikají svou motorickou pamětí. – srov. KUBÍČEK, V. Doslovné upamětňování. Vychovatelské listy, 1933, č. 1, s. 42-43; KUBÍČEK, V. Žáky nepřetěžuj. Vychovatelské listy, 1933, č. 1, s. 43.
Kromě těchto hledisek Kubíček sledoval ještě další dobově a zároveň psychologicky podmíněný aspekt: „Zvláště dnes, kdy se tak usilovně bojuje proti víře a církvi, je dojista mnohem výhodnější, odnesou-li si děti ze školy raději něco méně náboženského vědění, zato však lásku k náboženství, než sebevíce učiva v paměti s nechutí, odporem, ba snad s nenávistí proti němu.“ – viz KUBÍČEK, V. Žáky nepřetěžuj. Vychovatelské listy, 1933, č. 1, s. 43.
[48] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 113-114.
[49] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 115-116; KUBÍČEK, V. Sešit poznámkový. Vychovatelské listy, 1934, č. 1, s. 35-36.
[50] Příležitostné opakování. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 120.
[51] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 120.
[52] Soustavné opakování. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 120.
[53] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok, vyd., s. 122-123; KUBÍČEK, V. Zkoušeti neopomíjej! Vychovatelské listy, 1934, č. 10, s. 356.
[54] KUBÍČEK, V. Katolická prvouka pro nižší třídy obecných škol. 12. zdok. vyd. Olomouc: R. Promberger, 1948. 112 s.
[55] Pěstovat a rozvíjet základní náboženské city neboli ctnosti: víru v Boha, úctu, lásku a vděčnost za jeho dobrotu, poslušnost a svatou bázeň z možnosti urazit ho hříchem. Prakticky to znamená: učit děti modlitbě, povzbuzovat v účasti na mši svaté, postupně formovat svědomí. - srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 320-321.
[56] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 154-156.
[57] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 157.
[58] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 157-159.
[59] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 159-160.
[60] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 160-161.
[61] Jde o pravdy věroučné, mravní nebo liturgické.
[62] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 162.
[63] Výchovné směrnice jsou stanoveny v podrobných osnovách pro každou třídu na určitou dobu. – srov. KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova, 3. přeprac. vyd., s. 32, 34, 35.
[64] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 163.
[65] Srov. KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova, 3. přeprac. vyd., s. 51-52.
[66]
KUBÍČEK, V. Biblické dějiny. 7. vyd. Olomouc: R. Promberger, 1932. 220
s.
[67] Biblický článek z Biblických dějin + pevná věta z Katolické prvouky.
[68] Biblický článek z Biblických dějin + katechismová poučka z Katechismu. - srov. KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova, 3. přeprac. vyd., s. 21.
[69] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 164.
[70]
KUBÍČEK, V. Katechismus katolického
náboženství. 5. pozměněné vyd.
Olomouc: MCM, 1942. 161 s.
[71] Srov. KUBÍČEK, V. Ordinariátní osnova, 3. přeprac. vyd., s. 61-62.
[72] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 169-170.
[73] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 170-172.
[74] Věty se rozlišují na dějové, věroučné, mravoučné nebo liturgické.
[75] Např. V úvodu katecheze k 8. přikázání dekalogu položí katecheta problematickou otázku: Má být těžce nemocný pravdivě seznámen se svým zdravotním stavem?
[76] Např. Pro katechezi o modlitbě použije příběh „Pán Ježíš v Getsemanské zahradě“ nebo „Jak Pán Ježíš učil učedníky modlit se Otčenáš“.
[77] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 176-177.
[78] K vysvětlení může dobře posloužit poznámkové učivo, které je v katechismu umístěné před nebo za pamětnými větami. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 177.
[79] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 177-178.
[80] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 179-185.
[81] Srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 178.
[82] „Čím místnější je kolorit, tím účinnější názor.“ – viz KUBÍČEK, V. Otčina v katechesi. Vychovatelské listy, 1933, č. 4, s. 142.
[83] V této souvislosti Kubíček vyzývá katechety, aby s žáky debatovali o jejich pochybnostech ve víře i o proticírkevních názorech, které jsou jim prezentovány prostřednictvím medií a učitelů ve škole. - srov. Z dopisu profesora pensisty. Vychovatelské listy, 1933, č. 2, s. 108-109.
[84] Tímto výrazem Kubíček označuje „pamětné věty“. – srov. KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 182.
[85] KUBÍČEK, V. Poznámky k výchovu ve škole. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1922, č. 5, s. 76. „Životní hodnoty náboženského učiva mají být dětem jednotlivě ozřejměny, citově otepleny, aby pohnuly jejich vůlí a projevily se dnes a zítra životem.“ – viz KUBÍČEK, V. Katechetika, 3. zdok. vyd., s. 124.
[86] Do Svatého učení převzal a upravil 86 z původních 300 vět rakouského katechismu, ve Vybraném učivu středního katechismu „pamětné učivo“ shrnul do 235 stručných otázek a odpovědí a v Katechismu katolického náboženství do 237 vět. Poučky formuloval jednoduchými větami, aby si je děti rychle a dobře pamatovaly.
[87] Zařazením „článečků“ se Kubíčkova Katolická prvouka liší od práce katechetů F. Bláhy, F. Jedličky a J. Volfa Učebnice katolického náboženství z roku 1916 a také od všech dřívějších zahraničních učebnic; představuje tak nový a zcela originální pokus, jak pracovat s katechismem. – srov. KOŠÁK, František. Katolická prvouka. O nové knize uvažuje Frant. Košák. Věstník katechetický, 1918, č. 2, s. 21.
[88] KUBÍČEK, V. Duchovní správa školních dětí. Věstník Jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 1927, č. 7-8, příloha: Universitní extense z pastorálky na Cyrillo-Methodějské fakultě bohovědné v Olomouci, dne 19. a 20. dubna 1927, s. 6.
[89] Srov. REBAN, K. Liturgické zdroje výchovné a činná škola. Vychovatelské listy, 1934, č. 9, s. 293-320; BUREŠ, K. Liturgické hnutí. Vychovatelské listy, 1935, č. 5, s. 182.
[90] Více liturgiky. Vychovatelské listy, 1935, č. 8, s. 262-263.
Autorka
Mgr. Marta Hošťálková, Th.D.
Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Katedra křesťanské výchovy
Univerzitní 22
771 01 Olomouc
email: hostalkova.marta@seznam.cz