Katecheze a výuka náboženství v katolické církvi po 2. vatikánském sněmu

Ludvík Dřímal

 

Úvod

Charakter vzájemného vztahu katecheze a výuky náboženství byl v dějinách vždy výrazně podmíněn jednotlivými epochami. Je známo, že v posledních třech staletích byla běžným prostředím katecheze škola.[1] Ve střední Evropě byla škola přednostním a prakticky výlučným místem katecheze dětí v době povinné školní docházky. Školní katechezi byla vlivem idejí osvícenství připisována úloha učit a vštěpovat náboženské vědomosti. Školní katecheze byla pojímána jako výuka náboženství.[2] Toto je na první pohled známý, avšak z hlediska celkových dějin katecheze církve nikoli bezvýznamný fakt.

Vzhledem k předchozím epochám se zde totiž jedná o změnu. Ještě v prvním období po tridentském sněmu byla katecheze záležitostí v prvé řadě prožívanou a do jisté míry i liturgicky slavenou - ať už v rodině nebo v životě farnosti. Člověk se narodil a od nejútlejšího dětství vyrůstal v něčem, co ve 20. století nazve Josef Colomb "catécuménat social" [3] - tedy celé okolní prostředí bylo křesťanské a svým formačním vlivem na jednotlivce fungovalo téměř jako jakási náhražka katechumenátu z prvních staletí. Samozřejmě, pravdy víry a liturgie, svátky, nebyly prožívány všude stejně hluboce, ale přece jenom byly především prožívány, a teprve, skoro bych řekl na druhém místě, i když souběžně, byla ta praxe doplňována podle potřeby určitým poučením, tedy teorií: tuto funkci plnil tzv. nedělní a sváteční katechismus. Vlivem osvícenství dochází k uzákonění povinné školní docházky - v našich zemích za vlády Marie Terezie. Církev vstupuje s katechezí do školy[4] a začíná se prosazovat něco jiného.

Pravdy víry a mravní normy se stávají školním učivem; navíc v důsledku školské reformy, (u nás prováděné Johannem I. von Felbigerem a Ferdinandem Kindermannem), dochází k hlubokým změnám v pojetí samotné školy, jejího účelu, role učitele a též ke změně učebních metod.[5] Alfred Läpple hovoří o tzv. Verschulung der Katechese (což bychom mohli volně přeložit jako zeškolštění katecheze, proměna katecheze ve školní předmět) a poukazuje na to, že takové změny sebou nesly své následky.[6]

Historie výuky náboženství se odvíjí zčásti spojena s historií laicizace školství. Když se vrátíme zpět na začátek, můžeme říci, že až do doby reformace nebyla náboženská výchova vyučovacím předmětem tak, jako je tomu dnes. Školství bylo totiž cele prodchnuto službou církvi po stránce obsahové i organizační, (počínaje nejstaršími církevními školami i ústavy při klášterech či katedrálách).[7]

Naproti tomu v posledních třech staletích měl kromě dědictví středověku rozhodující váhu proces "konfesionalizace", jímž prošla řada evropských národů v 16. a 17. století. Rozumíme jím následky faktu, že představitelé křesťanských církví byli takřka identifikováni s představiteli státní instituce a vytvořili jakýsi nerozlučný celek zákonů, tradic, etických norem a kulturního dědictví, který byl výrazně poznamenán konfesní příslušností. V tomto kontextu si výuka náboženství udržovala na dlouhou dobu a nezpochybnitelným způsobem svůj konfesijní a "katechetický" ráz. Představovala samozřejmou formu účinné přítomnosti církve ve škole a byla pokládána za hlavní nástroj nejen náboženské socializace, ale někde přímo za hlavní nástroj rozvoje kultury.

S ohledem na historický vývoj této koncepce lze formulovat některé konstanty, které vysvětlují její pevnost a stálost:

• výuka náboženství je chápána jako skutečná katecheze a jako prioritní nástroj náboženské socializace v prostředí odlišných konfesí;
• náboženství je neoddělitelně spjato s institucí určité konfese. V důsledku toho vládlo přesvědčení, že vše, co se týká oblasti náboženské, je vlastní a výlučnou doménou církví.
• náboženská příslušnost je považována za podstatnou součást vlastní kulturní identity jednotlivce. Jako taková představuje tedy hodnotu, kterou je nutno posilovat, rozvíjet mj. pečlivou snahou vyhýbat se jakémukoliv srovnávání s odlišnými pozicemi.

S pokračujícím procesem prosazování idejí osvícenství a sekularizace především v 19. století se situace stala problematickou: ve společnosti sílil požadavek autonomie světských institucí, a zvláště školy, a to nezřídka v polemice s institucí církevní. Konkrétní vyústění napětí byla velmi odlišná - a to v úzké návaznosti na historické a kulturní faktory jednotlivých národů. Někde bylo možné zahájit korektní spolupráci mezi státem a církví. Jinde došlo k přelomu nebo k různým formám dohody, ať už více nebo méně uspokojivé.[8]

 

Přelom ve vývoji katecheze i výuky náboženství

 

Významný mezník a přelom v dalším vývoji jak katecheze, tak i výuky náboženství znamenalo učení 2. vat. sněmu. Přelom se začal projevovat jak v souvislosti s postupnou realizací obnoveného chápání církve samé, jejího poslání a jejího vztahu vůči světu,

tak také v souvislosti s rostoucí citlivostí vůči hodnotám novověké společnosti (např. náboženská svoboda, větší respekt vůči svědomí člověka, zřeknutí se jakékoliv formy výsad).[9] Je známo, že učení koncilu inspirovalo obnovu samotné identity katecheze; nejprve v rovině teorie, později a pozvolna i v praxi. Katecheze podle učení magisteria pokoncilní církve už není prosté "předávání víry" či pouhá výuka náboženských pravd, ale je systematickou formací. Tato formace je víc než výuka: jedná se o osvojování si křesťanského života v jeho celistvosti. [10] Proto je katecheze úzce vázána na společenství.[11] Papež Jan Pavel II. zdůraznil, že autentická katecheze je vnitřně a úzce spojena jednak s veškerou liturgickou a svátostnou činností církve, jednak též s odpovědnou činností církve a křesťanů ve světě.[12]

Kromě toho definuje papež Jan Pavel II. katechezi jako výchovu ve víře, která stojí ve službě evangelizace; katecheze je jednou z etap (a prvků) rozsáhlého procesu evangelizace.[13]

Je zřejmé, že touto výpovědí potvrzuje papež učení svého předchůdce Pavla VI. a odvolává se na jeho pojetí procesu evangelizace.[14] V něm katecheze už předpokládá faktickou první evangelizaci a dokonce určitou první konverzi, čili osobní svobodné rozhodnutí pro nový způsob života. V celkovém rámci evangelizace je pak katecheze ona "etapa výuky a zrání, v níž křesťan, poté co vírou přijal Ježíše Krista jako svého jediného Pána a přilnul k němu upřímným obrácením srdce, usiluje lépe poznat tohoto Krista, jemuž se oddal; chce hlouběji poznat jeho 'tajemství', chce vědět více o Božím království, které hlásá, chce se obeznámit s požadavky i přísliby obsaženými v jeho evangelijním poselství a posléze s cestami, které vytýčil každému, kdo jej chce následovat."[15]

Srovnáme-li toto učení magisteria s tehdejší tradiční praxí školní katecheze, snad nás tolik neudiví, že už zakrátko po koncilu se vůči ní vynořila a vyrostla kritika. Ta praxe byla obviňována z indoktrinace, ze znásilňování svědomí, z instrumentalizace školy ve prospěch určité náboženské konfese apod. Ozývaly se hlasy o neúnosnosti výuky náboženství, jestliže bude chápana jako forma suverénního působení církve ve škole, skoro jako implantace posvátného do jinak laické instituce.

Do souvislosti s tímto obratem v mentalitě je třeba položit počátek hledání tzv. edukačního základu identity výuky náboženství. O co se jedná? Vedle přesvědčení, že výuka náboženství má a bude mít ve škole své pevné místo vždy, zrálo pozvolna i přesvědčení o tom, že nemá-li toto místo ztratit, musí být definována ve vztahu k povaze, cílům a kritériím, které jsou vlastní samotné škole.[16]

Na přelomu 70. a 80. let se vzhledem k postupující sekularizaci zdálo, že prosadit seriózní a náležitou přítomnost náboženské výuky nebo formace uvnitř školy bude možné pouze v rámci samotné logiky školy jako vzdělávací a výchovné instituce. Týkalo se to jak škol státních, tak škol církevních. V obou typech škol navíc začalo přibývat nejen žáků věřících, ale i žáků pouze pokřtěných - bez autentické křesťanské výchovy v rodině.

Školní koncepce výuky náboženství v řadě národů Evropy posléze dovedla jejich biskupské konference ke konsenzu o vhodnosti rozlišit výuku náboženství ve škole a katechezi křesťanského společenství.[17]

Tento postoj potvrdilo magisterium univerzální církve ve třech dokumentech. První z nich, vydaný v roce 1982, nese název Laik-katolík svědek víry ve škole a obsahuje vzhledem k našemu tématu pouze stručnou formulaci. Po tvrzení, že náboženské vzdělání je důležitým nástrojem k dosažení vhodné syntézy mezi vírou a kulturou, se v něm říká: "Proto má být výuka katolického náboženství, jež se liší od katecheze v pravém slova smyslu, realizována ve všech typech škol." (čl. 56)

O šest let později se setkáváme s tímto přesvědčením opět, a sice v dokumentu kongregace pro katolickou výchovu Náboženský rozměr výchovy v katolické škole. Zde už magisterium doplňuje i zdůvodnění pro rozlišení mezi výukou náboženství ve škole a katechezí ve společenství (čl. 68).

Konečně Všeobecné direktorium pro katechezi cituje hlavní formulace dokumentu Náboženský rozměr výchovy v katolické škole a dále je rozvíjí (čl. 73-76)

 

Katecheze a výuka náboženství ve škole

 

Škola je nejen místem kritického zprostředkování kultury, ale i prostředím formačním. Vzhledem k našemu tématu to platí zejména o škole, zřízené autoritou katolické církve.

Formační úkol takové školy je výslovně formulován už v dekretu Gravissimum educationis: vytvářet prostředí školního společenství, které je oživené evangelijním duchem svobody a lásky a pomáhat mladým lidem, aby rozvíjeli vlastní osobnost a zároveň rostli jako noví lidé, kterými se stali na křtu.[18] Přesto, že se jedná o úkol mimořádně náročný, Církev na něm stále trvá na základě přesvědčení, že pouze takto se evangelijní zásady stávají výchovnými normami, vnitřní motivací i konečným cílem katolické školy.

Je zřejmé, že tento formační úkol je nebo není realizován podle toho, čím je škola jako celek a jakým způsobem jako celek funguje.

Ráz a intenzita školního společenství, dále reálná situace víry žáků, učitelů i rodičů zpravidla neodpovídají plně požadavkům katecheze ve vlastním smyslu slova. Dnes nelze ve škole automaticky předpokládat víru u všech učitelů, natož žáků. Proto je vhodné, jak z pastoračních důvodů, tak také v souvislosti s podstatou autentické výchovy, aby se ve školách mezi katechezí a výukou náboženství rozlišovalo.

V čem konkrétně ono rozlišení spočívá? Rozlišení se týká

účastníků (žáci jako příslušníci různých konfesí nebo bez vyznání – a žáci věřící katolického vyznání)

účelu a cíle (výuka náboženství: vychovat k zodpovědnému přístupu k náboženství na základě solidního křesťansky orientovaného vzdělání s cílem pomoci mu ke konverzi či k obnově základní volby; katecheze: vychovávat ke zrání víry s cílem uvést věřícího až do důvěrného vztahu k Ježíši Kristu a skrze něho k Otci a Duchu svatém.)

Podívejme se nyní na tyto body zblízka:

účastníci.

Školní předmět Náboženská výchova musí být otevřen všem žákům. Mohou jej tedy navštěvovat jak žáci věřící, tak i nevěřící či bez vyznání.

Naproti tomu katecheze je určena těm, kdo jsou věřící ve vlastním smyslu slova neboli ti, kdo se již rozhodli a byť poprvé, ale svobodně přilnuli ke Kristu a jeho poselství.

Podívejme se však, jak je tomu v praxi.

Je-li výuka náboženství otevřena všem, a v kat. školách jde o předmět zpravidla povinný, je tedy navštěvován všemi žáky či studenty. A tak se stává, že jej navštěvují také žáci pouze pokřtění, ale nikoli věřící, nebo dokonce žáci bez vyznání.[19] Přestože tito studenti byli nábožensky socializováni (mají základní znalosti a dovednosti např. texty základních modliteb, umí jednotlivá náboženská gesta, se chovat v kostele), a dokonce prošli i určitou náboženskou výchovou, přinášejí si do třídy to, co slyší a vidí jako vzory myšlení a života svých současníků. Někteří nejen projevují vůči náboženskému vzdělání lhostejnost či apatii[20] ale vyhýbají se jakékoliv námaze, nejsou schopni oběti a stálosti… nepřinášejí si většinou již ze svých rodin žádné smysluplné životní vzory.[21]

Teprve díky trpělivému naslouchání a uctivému dialogu v atmosféře důvěry a srdečnosti poznává učitel náboženství, jaké mezery v náboženských znalostech, jaké předsudky, pochybnosti a někdy přímo skepsi tito žáci v sobě nosí, a jak velkou překážkou jsou tyto faktory pro skutečné přijetí víry.

Stručně vyjádřeno: takoví žáci či studenti potřebují první evangelizaci, v níž naším svědectvím beze slov bude naslouchání, bude bezpodmínečné, srdečné přijetí jich takových, jací jsou, a naším svědectvím prostřednictvím slova nebude monolog, ale spíše snaha odpovídat na jejich palčivé otázky. Samozřejmě že nestačí jen toto. Nicméně toto je důležité proto, aby mohli ti žáci či studenti dospět ke konverzi a ke skutečnému (byť prvotnímu) přijetí křesťanského poselství jako spásonosné skutečnosti.

Zde je první bod odlišnosti, protože katecheze toto živé přijetí evangelia jako spásné skutečnosti už předpokládá[22], neboli bez tohoto živého přijetí, bez toho přilnutí k poselství[23], nemá katecheze na čem stavět. Psychologie by řekla: Katecheze potřebuje člověka už motivovaného, a to vnitřně.

Člověk se přilnutím k poselství otevírá Boží milosti, daru víry, ten se stává zdrojem vnitřní motivace a umožňuje katechezi.

 

Druhým bodem, v němž se VN a katecheze liší, je účel.

Účelem výuky náboženství je zprostředkovat poznání obsahu křesťanské víry (identity křesťanství a toho, o co se my křesťané snažíme)[24] z hlediska budoucí svobodné, odpovědné a dospělé životní volby[25], jednak usilovat o vytvoření vhodné syntézy křesťanské víry a kultury žáků.[26] Výuka náboženství má formovat k zodpovědnému přístupu k náboženství na základě solidního křesťansky orientovaného vzdělání.

Věřícímu žákovi pomáhá, aby se pro svou víru uvědoměleji rozhodl, ať už je jakéhokoliv vyznání, a tím snižuje nebezpečí náboženské nezralosti nebo lhostejnosti. Žákovi, který hledá a táže se, se nabízí možnost seznámit se s odpověďmi církve na své otázky a přemýšlet o nich.

Žákovi, který se považuje za nevěřícího, který ale výuku náboženství neodmítá, je dána příležitost přemýšlet o své dosavadní osobní pozici, díky seriózní konfrontaci s pozicí jinou ji přezkoumat a (v ideálním případě) změnit směrem k pozici věřícího.[27]

Účel výuky náboženství ve škole lze souhrnně situovat kolem tří pojmů: informace, formace a výchova ke korektnímu soužití příslušníků různých náboženských vyznání:[28]

Informace: znamená umožnit žákům či studentům seriózní a přehledně uspořádané znalosti o křesťanském náboženství, jeho podstatě a projevech, o jeho historicky konkrétních formách v našem národě. Tento cíl je značně aktuální; stačí připomenout úžasné proporce neznalosti a předsudků vůči náboženství, které vyrostly za vlády jedné ideologie.

Všimněme si dobře, nejedná se o proces vyzrávání ve víře, nejde o prohloubení víry. Jde o náboženskou informaci, a to není málo. Už samo poskytnutí informace solidní, ucelené a srozumitelné je z hlediska výchovného nezanedbatelná věc. Navíc – toto seznámení není

z pozice vyučujícího neutrální, ale má být první evangelizací[29] a pokusem o syntézu mezi lidským věděním a náboženskými znalostmi, mezi křesťanskou vírou a kulturou.

Formace: znamená umožnit seriózní konfrontaci s problémy smyslu života spolu s etickými důsledky. Umožnit proces rozvoje svobodných a zrajících rozhodnutí na náboženském poli. Upozorňovat na existenci otázek, které člověk v životě nemůže dost dobře ignorovat. Aktuálnost takových otázek zůstává i přes námitku žáků, kteří ujišťují, že tyto otázky nevnímají jako problém či mají už vytvořený postoj odlišný od odpovědi náboženské. To samozřejmě respektujeme. Nicméně je známo, že zdaleka ne všichni žáci nebo studenti se takovými otázkami zabývají do hloubky.

Škola, protože je pluralitní, je takřka ideálním místem pro výchovu k respektování druhých, k překonávání předsudků, které v minulosti vedly k náboženským srážkám a dokonce válkám, a i dodnes vedou k nenávisti a násilí (severní Irsko, některé oblasti Balkánu), či alespoň k různým projevům nesnášenlivosti, fundamentalismu apod. Nezbytnost učit se chápat se navzájem, žít v pokoji se všemi náboženskými pozicemi nebude zpochybňovat žádný slušný člověk. Škola má v tomto ohledu významný úkol, jímž je výchova k ryzímu občanství, právě i v této složité společnosti, pluralitní i z hlediska náboženského.

Naproti tomu v katechezi se jedná o proces zrání ve víře. Katecheze vychází z téhož poselství, které už ovšem bylo přijato(!), a je zaměřena na podporu zrání v oblasti duchovní, liturgické, svátostné a v oblasti apoštolátu, přičemž toto zrání se uskutečňuje především v místním církevním společenství. Účelem katecheze je doprovázet člověka na jeho cestě ve víře vstříc ke zralosti.[30]

Konečně rozlišení podle cíle:

Cílem výuky náboženství je přivést člověka k svobodnému a odpovědnému postoji vůči víře a náboženství, a posléze k prvotní či obnovené konverzi.

Konečným cílem katecheze je uvést člověka až do důvěrného vztahu k Ježíši Kristu a skrze Něho k Otci v Duchu svatém.

Obě tyto služby církve spolu úzce souvisejí; už proto, že vycházejí z jednoho a téhož základu, jímž je Písmo a Tradice. Zatímco však výuka náboženství pojednává např. o Bibli, o svaté zemi, o církvi a jejích dějinách či struktuře, o židovském i křesťanském slavení velikonoc, v katechezi se jedná o výchovu vztahu k živému Kristu, který je cestou k Otci. Jeho oslovuji v modlitbě, slavím a přijímám v liturgii, podle jehož příkladu se učím žít pravdivě a zodpovědně vůči sobě samému i vůči bližním, milovat i nepřátele, znovu a znovu odpouštět.[31]

Závěr

K rozlišení a principu komplementarity katecheze a výuky náboženství dovedly univerzální církev hluboké změny během posledních asi 50 let. Magisterium jistě nemělo v úmyslu "přidávat někomu práci", nýbrž projevuje větší respekt i citlivost vůči současnému člověku: větší respekt vůči tempu mladého člověka na cestě k víře a potom ve víře; projevuje ohleduplnost a podporu všem, kdo v této oblasti apoštolátu pracují.

V zemích, kde se o tento krok pokusili, alespoň v oblasti přípravy k prvnímu slavení svátostí smíření a eucharistie, se ukazuje jeden blahodárný účinek, totiž úleva na straně katechetů. Dosud totiž nezřídka spočívalo na jejich bedrech celé to břemeno náboženské výchovy svěřených dětí a nemálo z těchto, zvláště žen, zakoušelo malomyslnost, výčitky svědomí nebo zklamání až frustraci vzhledem ke své údajné neschopnosti nebo dokonce selhání. Vždyť se jim u mnoha dětí sice podařilo přivést je ke svátostem, ale nikoliv celá křesťanská iniciace: nepodařilo se je získat či nadchnout k tomu, aby po prvním svatém přijímání pokračovaly ve svátostné praxi i nadále a hlavně rády. Tím není zpochybněn ani jiný fakt, že totiž žádný rok nechybí ani takoví prvokomunikanti, byť v daleko menším počtu, kteří se stávají apoštoly svých vrstevníků nebo ve své rodině.

Pedagogicko-didaktické pojetí výuky náboženství ve škole a rozlišení této výuky od katecheze může přivádět k obavě, že se tím ztrácí tradiční a velmi důležitá možnost pastorační aktivity církve ve škole. Může dokonce zpochybnit dostatečnost působení církve ve škole v pozici učitelů náboženství. Jinak řečeno: není to málo? není to degradace, devalvace, úpadek či ústup od poslání získávat učedníky, které bylo církvi uloženo?

Myslím, že obavy lze alespoň částečně rozptýlit, jestliže si uvědomíme prospěch plynoucí z přijetí jak odlišnosti, tak také principu komplementarity obou forem služby slova.

Výuka náboženství ve státní škole, pokud není chápána a uskutečňována jako katecheze církve, se jeví vedení státních škol přijatelněji, je méně diskriminována či má alespoň větší šanci, že nebude vytlačována na samý okraj ve srovnání s ostatními předměty. Pro katechezi spočívá prospěch v tom, že tento krok podporuje rozvoj katecheze ve farnosti, která je jejím přirozeným a podle magisteria přímo výsadním místem.

Pokud se týká komplementarity obou: rozlišení mezi výukou náboženství a katechezí neznamená výlučnost, protiklad nebo konkurenci:

Spíš naopak: Ukazuje se, že člověk v sekularizované společnosti potřebuje ke zrání víry projít všemi etapami evangelizace, přičemž výuka náboženství a katecheze, každá svým způsobem, odrážejí specifičnost jednotlivých etap. Čím více se vzhledem k situaci a podmínkám dnešní školy vynořuje potřeba diferenciace výuky náboženství a katecheze, tím více se mají navzájem doplňovat a každá ve své oblasti přispívat k integrálnímu rozvoji člověka.

 

Literatura

ALBERICH, E. L’insegnamento della religione tra catechesi e approccio culturale. Orientamenti Pedagogici, 1986, roč. 33, č. 6.

ALBERICH, E. La catechesi oggi. Leumann (TO): Elle Di Ci, 2001.

AMBROS, P. Církev, kultura, společnost, misie. 2. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP, 2002.

BITTER, G. Religionsunterricht und Gemeindekatechese-Gemeinsamkeiten und Unterschiede. Lebendige Katechese, 2002, roč. 24, č. 2.

BRAIDO, P. Lineamenti di storia della catechesi e dei catechismi. Dal "tempo delle riforme" all’età degli imperialismi (1450-1870). Leumann (TO): Elle Di Ci, 1991.

Catechesi tradendae, apoštolská exhorta Jana Pavla II. z 16. října 1979. In AAS LXXI (1979), s. 1277-1340; EnchVat 6, 1764-1939, s. 1174-1291.

COLOMB, J. Le service de l'Evangile. 1. svazek. Paris- Tournai-Rome-New York: Desclée, 1968.

CONGREGAZIONE PER L' EDUCAZIONE CATTOLICA, Dimensione religiosa dell’educazione nella scuola cattolica.

CONGREGAZIONE PER L' EDUCAZIONE CATTOLICA. La dimensione religiosa dell’educazione nella scuola cattolica.

Directorium catechisticum generale, dokument Kongregace pro klérus z 11. dubna 1971. In EnchVat 4, 453-654, s. 224-399.

Dokumenty II. vatikánského koncilu. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995.

Evangelii nuntiandi, apoštolská exhorta Pavla VI. z 8. prosince 1975. In AAS LXVIII (1976), s. 5-76; EnchVat 5, 1588-1716, s. 1008-1125.

KONGREGACE PRO KATOL. VÝCHOVU. Katolická škola na prahu třetího tisíciletí. Praha: Sekretariát ČBK, 1998.

KORHERR, E. J. Exemplarische Beiträge zur Gemeindekatechese. Graz: Karl-Franzens-Universität, 1995.

KOŠÁK, F. Dějiny české katechetiky. I. svazek, Olomouc: nákladem Matice Cyrilometodějské, 1922.

LA ROSA, L. La formazione cristiana nel Medioevo. Leumann (TO): Elle Di Ci, 1998.

LÄPPLE, A. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel, 1981.

PAUL, E. Geschichte der christlichen Erziehung. 2. svazek, Freiburg: Herder, 1995.

SINODO NAZIONALE DELLE DIOCESI DELLA GERMANIA FEDERALE. Scuola e insegnamento della religione. Leumann (TO): Elle Di Ci, 1977.