PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2016Volume: 2016
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 17. ledna 2017Published: January 17th, 2017
Urbanovská, Eva. Vztah rodičů a dětí jako faktor ovlivňující vzdělávání dětí se zdravotním postižením . Paidagogos, [Aktualizováno: 2017-01-17], [Citováno: 2017-05-25], 2016, 2, #8. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2016/2/article.php?id=8>

#8

Zpět na obsah / Back to content

Vztah rodičů a dětí jako faktor ovlivňující vzdělávání dětí se zdravotním postižením

The relationship between parents and children as a factor affecting the education of children with disabilities

Eva  Urbanovská

Abstrakt: S cílem charakterizovat specifické faktory a případné odlišnosti ve výchově a vzdělávání žáků se zdravotním postižením byl vytvořen tří etapový výzkumný projekt „Deskripce vybraných faktorů výchovy a vzdělávání u osob se zdravotním postižením I. – III.“. Předložený projekt je druhou etapou ze tří - postupně se tým zaměřuje na žáky (2015), rodiče (2016) a pedagogy (2017). Příspěvek se zaměřuje na problematiku druhé etapy výzkumu, tedy na rodinu a pojetí rodičovství u žáků se zdravotním postižením. Jako cílová skupina byli vybráni žáci (9 – 15 let) základních škol pro žáky s různými typy zdravotního postižení. Výsledky by měly přispět nejen k rozšíření poznání této specifické skupiny a vztahů v rodině, ale také pomoci při hledání možností motivace a speciálněpedagogické intervence v její aktuální podobě.

Klíčová slova: Rodina, rodič, motivace, vzdělání, hodnotový systém, dítě se zdravotním postižením.

Abstract: In order to characterize the specific factors and possible differences in upbringing and education of students with disabilities was created three-stage research project „Description of selected factors of education for persons with disabilities I. - III.“. The present project is the second stage of the three - gradually, the team focuses on pupils (2015), parents (2016) and teachers (2017). This paper focuses on the issue of the second phase of research, namely the concept of family and parenting students with disabilities. As the target group were chosen pupils (age 9 -15 years) at schools for pupils with different types of disability. The results should contribute not only to knowledge of this specific group and family relationships, but also help in searching for opportunities of motivation and special education intervention in its current form.

Keywords: Family, parent, motivation, education, value system, child with disability.




Rodina a dítě se zdravotním postižením

V současné době se v souvislosti se zdravotním postižením dětí hovoří o efektivní míře speciálněpedagogické podpory s jasným cílem minimalizovat případná vývojová nebo funkční opoždění, případně jejich důsledky. Pomyslným pilířem, který není v této souvislosti nijak specificky definován, ale který by měl být pro odborníky a jejich snažení oporou a partnerem, je rodina. Rodina dítěte se zdravotním postižením je stále považována za jeden z nejdůležitějších segmentů ovlivňujících vývoj dítěte v kontextu rozvoje potřebných kompetencí směrem k integraci do společnosti v dospělosti. Rodina představuje se svými základními funkcemi základ, jehož kvalita se odráží v současném i budoucím životě dítěte a tedy i v jeho školní práci a úspěšnosti. Přitom samotná rodina, její podoba a fungování bývá právě přítomným zdravotním postižením a jeho širokospektrým dopadem ovlivněno a stabilita jednoho ze základních pilířů budoucí úspěšnosti dítěte může být více či méně oslabena. Stejskalová (in Dokoupilová, Hanáková, Kunhartová a kol., 2015) podotýká, že je zdravotním postižením determinována kvalita života rodiny jako celku. Je zřejmé, že situace rodiny s dítětem se zdravotním postižením, její psychická odolnost a stabilita jejích členů je multifaktoriálně podmíněna. Napříč veškerými oblastmi běžného každodenního života se proměňuje jeho kvalita ve všech jejích složkách. Jinými slovy – je-li v rodině člen se zdravotním postižením, je to jeden z významných indikátorů a determinant kvality života rodiny i jejích jednotlivých členů.

Přirozenou asociací k pojmu rodina jsou slova jako bezpečí, jistota, sounáležitost, prostor pro seberealizaci, opora. Jedná se o prvotní sociální prostředí, do kterého se dítě dostává a je základní stavební jednotkou společnosti. Přes změny, které institut manželství a rodiny v současné době provází (přes stále vysokou sňatečnost stoupající počet nesezdaných párů a lidí žijících single, vysoké procento rozvodovosti, posun věkové hranice pro uzavírání manželství a zakládání rodiny nebo standard nižšího počtu dětí v rodině), doposud nebyla nalezena (a troufáme si tvrdit, že ani nebude) instituce, která by byla schopná rodinu jako takovou plnohodnotně nahradit ve všech jejích funkcích (Michalík, 2013). „Dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají – a je pro ně zcela nepodstatné, zdali tihle „jeho lidé“ na to mají či nemají potvrzení z porodnice. (Matějček, 1994, s.34)“ Hartl, Hartlová (2010) vnímají rodinu jako společenství vytvořené na základě manželství nebo pokrevních vztahů a zdůrazňují míru odpovědnosti a vzájemné pomoci, která se k tomuto soužití vztahuje. Linhart, Petrusek (1996, s.940) vymezují rodinu jako „obecně původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorců a zachování kontinuity kulturního vývoje.“ Také v pojetí Matějčkově se pod mateřským a otcovským chováním skrývá ona laskavost, láska, snaha a touha předat zkušenosti a vědění a zajistit pokračování rodu. Jinými slovy – naplnit základní funkce rodiny a saturovat potřeby dítěte.

To, nakolik je rodina schopna naplnit všechny základní funkce (tedy biologicko-reprodukční, ekonomickou a především emocionálně-socializační) a být tak pro dítě plnohodnotnou oporou, závisí do značné míry na vytvoření vzájemného vztahu mezi rodiči a dětmi, na kvalitě tohoto vztahu a na přístupu, který rodiče ke svému dítěti zaujmou. Mezi faktory, které by v tomto ohledu mohli hrát svoji roli, bychom pravděpodobně jmenovali charakter zdravotního postižení, tíži symptomatiky a funkční dopad, skutečnost, zda se jedná o vrozené nebo získané, zjevné nebo skryté postižení, oporu nejbližšího okolí rodiny, ale také příslušných odborníků, frustrační toleranci rodičů a další.

Podívejme se tedy, jakou odpověď nám na danou otázku nabídne výzkum Vágnerové, Strnadové, Krejčové (2009). V rámci tohoto šetření bylo otázkou hodnocení vlastního přístupu k dítěti z pohledu matky. S využitím Rohnerova dotazníku pro rodiče (PARQ-P) došlo ke srovnání přístupu matek dětí intaktních a se zdravotním postižením (mozková obrna a Downův syndrom).

Dotazník hodnotil 4 aspekty citového vztahu a přístupu k dítěti:

Výzkum nepoukázal na statisticky významné rozdíly v sebehodnocení matek v otázce přístupu k jejich dítěti. Rozhodujícím faktorem nebyl ani věk a vzdělání matky, počet dětí, ale také ne typ zdravotního postižení nebo jeho samotná přítomnost. Autorky se shodují, že významnějším faktorem v sebehodnocení by mohla být samotná osobnost matky, než diskutované dítě. Faktorem, u kterého lze jistou vazbu na přístup k dítěti pozorovat, je kumulace dalších náročných situací a tedy zvýšená zátěž matky. Zde se prokázala nepřímá úměra mezi zvýšenou zátěží a kladnou citovou vazbou a projevy vůči dítěti. Přičemž ale ona zvýšená zátěž neznamená rovnítko s typem zdravotního postižení. Faktor osobnosti matky se projeví i v tomto případě. Jak uvádí Vágnerová, Strnadová, Krejčová (2009), příliš zatížené matky bývají sebekritičtější a svůj vlastní postoj a emocionální vztah k dítěti hodnotí chladněji a odtažitěji. Shodují se tak i s dalšími výzkumy s podobným zaměřením (Sayre et al., 2001; Kim et al., 2003; Heller, Hsieh a Rowitz, 1997). Na přetíženost a vyčerpanost rodičů upozorňuje také Rentick et al. (2006) a to v souvislosti s minimem spánku, obavami do budoucna, náročnou komunikací s dítětem a z ní vyplývající nejistoty a obav z nepochopení potřeb dítěte a nemožnosti jejich saturace. Srovnání pohledu matek a otců přináší Heller, Hsieh a Rowitz (1997) a poukazuje tak (mimo finanční zajištění) na vyšší podíl zainteresovanosti matek.

Cílovou skupinu tvoří žáci základních škol zaměřených na speciální vzdělávání podle druhu zdravotního postižení. Jedná se o věkovou kategorii 9 – 15 let. Kontrolní skupinou budou žáci intaktní stejné věkové kategorie. Pro realizaci výzkumu je využito kvantitativního přístupu, přesněji řečeno dotazníku PARQ, upraveného pro administraci ve všech kohortách respondentů. Modifikována byla forma dotazníku či způsobu jeho administrace, vzhledem ke specifickým požadavkům nositelů jednotlivých druhů zdravotních postižení. Konstrukce nástroje byla rozšířena o údaje, které dle pojetí výzkumu mají významnou roli v hledání charakteristiky sledovaných jevů. Nejen věk a druh zdravotního postižení, ale také některé charakteristiky rodinné konstelace, budou podklady pro popisnou statistiku. Cílem výzkumu je popsat fungování rodiny a rodinného zázemí u dětí se zdravotním postižením tak, aby bylo možno charakterizovat jeho silné a slabé stránky a hledat místa k intervenci speciálněpedagogické nebo psychologické.

Dítě jako objekt výchovy v rodině

Výše jsme nastínili význam rodiny, její základní funkce a okolnosti, které mohou determinovat přístup k dítěti a tedy způsob vytváření emocionálních a sociálních vazeb v rodině. K teoretickému úvodu právě probíhajícího výzkumu patří také popis požadavků, které je třeba naplnit, aby výchova v rodině plnila svůj cíl. Lze předpokládat, že právě následující položky ovlivňují školní úspěšnost dítěte ve škole a obecně pojato, i jeho další životní dráhu. Jejich výčet nemusí být, stejně jako potřeby, příliš odlišný u dětí intaktních a se zdravotním postižením. Odlišná může být cesta k jejich naplnění, dosažení nebo saturaci (Fitznerová, 2010).

Bez ohledu na důležitost v pořadí je na místě požadavek na jasnou a srozumitelnou komunikaci, na funkční zdůraznění vyjadřovaných citů a pocitů. Nejvýstižnějším termínem pro tuto položku je transparentnost. Většina pocitů a citů je v běžném životě doprovázena slovy, výrazem v obličeji a rychlostí pohybů i řeči. V tomto komplexu pak je třeba na této skutečnosti postavit transparentnost v chování a vyjadřování pro všechny děti se zdravotním postižením, a to již od raného věku. Základy pro příští sebereflexi jsou kladeny zatím v podobě uvědomování si existence pocitů ostatních osob v okolí jako reakcí na určité specifické podněty. Tedy v těch případech, kdy reakce rodiče by pro zdravé dítě v kojeneckém věku byla dostatečně výrazná a srozumitelná, protože by byla doprovázena hlasem, řečí a jejich modulačními faktory, pak pro dítě s omezenou možností příjmu takto bohaté zprávy je třeba vše viditelně zdůraznit. Pro rodiče je v jejich běžném životě používání „afektovaných“ projevů spíše v oblasti mimo běžně používaný rejstřík. Jedná se o jeden z prvních speciálněpedagogických návodů rodičům dítěte se zdravotním postižením v raném věku, aby se snažili právě svoje city a pocity, kladné i záporné projevovat tak, aby byly evidentní i ve svých časových fázích – v počátcích, v proměnách i při odeznívání (Fitznerová, 2010).

Předvídavost je schopnost, kterou člověk s běžným intelektovým vybavením a odpovídající pamětí, používá v běžném životě, aniž by ji potřeboval zvýraznit nebo zesíleně kontrolovat. Předvídavost považujeme za schopnost porozumět projevům dítěte a předvídat jeho reakce na určité podněty. Pokud požadavek předvídavosti bude uváděn jako doporučení pro rodiče dětí se zdravotním postižením, pak se bude jednat o schopnost předvídat z chování dítěte a využívat této schopnosti zejména pro odbourávání možných konfliktů, střetů nebo neúspěchů. V souvislosti s tím se hovoří o rutinách či stereotypech, při kterých dítě vykazuje určité vzorce chování, jejichž průběh se poměrně obtížně ovlivňuje. Pokud ale bude tento stereotyp rodičům znám a budou vědět, které podněty nebo situace jej předcházejí a fungují jako inhibitory, existuje možnost poměrně snadné regulace projevů chování, a tím snadnější přístup k pocitům a stavům, ve kterých je třeba dítě utvrzovat a předkládat mu je jako běžné, s prvními návody k reflektování jeho vlastních projevů. Patří sem i požadavek na zvýšenou citlivost rodičů vzhledem k chování dítěte. Tlumit citové výbuchy, zejména negativní, není jistě jednoduché u dětí, s nimiž je možná komunikace na úrovni přiměřené jejich věku. V případě výchovy dítěte se zdravotním postižením je však třeba reakcím prudkého charakteru – výbuchům vzteku – vhodné předcházet ještě v době, než k nim byl shledán ze strany dítěte důvod. Pozorováním dítěte a v některých případech i analýzou videozáznamu projevů chování se rodiče mohou připravit ve spolupráci s odborníkem na práci s dítětem tak, že dovedou snížit množství negativních podnětů na minimum (Fitznerová, 2010).

Motivace, motivované a demotivované dítě – současná velká témata školy a výchovy. Motivace je považována za důležitý nástroj, o který je možno se opřít při práci s dětmi se zdravotním postižením v rodině a následně také ve škole. K tomu, aby se motivace stala dítěti přístupnou a pochopitelnou, je třeba již v raném věku nastavit uchopitelnou formu pozitivní zpětné vazby. Speciálněpedagogická intervence se v tomto případě zaměřuje na práci s rodiči, které je třeba připravit tak, aby postupně byli schopni různé situace, v nichž může být dítě úspěšné, připravit a dokonce i postupovat tak, aby se opakovaly. Předpokládá se, že zpětná vazba bude ve zvýšené míře a z formálního hlediska tak, aby ji dítě umělo jako „pochvalu“ dekódovat. Pro tyto příležitosti se považuje za důležitou schopnost rodičů předjímat sled událostí a úspěšné kroky nebo celé činnosti hodnotit a pochvalou dítě přivádět k poznání, že samo existuje, jeho projevy jsou sledovány, přijímány a hodnoceny. V této počáteční fázi spíše formou hry, ale jako velmi důležitý vklad do příští školní práce (Fitznerová, 2010).

Potřeba pocitu bezpečí, klidu a jistoty ze strany dítěte je hlavním důvodem k vyslovení požadavku na bezpečné prostředí, respektive na pocit jistoty a bezpečí. V případě problematiky, související s rodinou a podmínkami pro rozvoj dítěte v rodině, se uvažuje o bezpečí z pohledu psychiky a psychického zdraví. Pocit jistoty a bezpečí by mělo dítě mít jako základní výbavu pro výstavbu všech prvků spojených s dalším psychickým vývojem. V raném věku se jedná o velmi významný pocit spojený s uvědoměním možnosti experimentovat, učit se a dělat chyby. Pocit bezpečí a jistoty souvisí s vědomím, že dítě nebude za neúspěch nebo nezdar káráno. Chyba musí být označena, pojmenována a napravena, ale aby mohl existovat úspěch a podařený experiment, musí na druhé straně existovat neúspěch, omyl a s nimi také jejich původce. Rodiče dětí se zdravotním postižením je třeba vést k poznání, že chyba nebo neúspěch jsou stejně důležité, ne-li důležitější než jejich opak. Bylo by možné konstatovat, že všechno, co znemožnilo dítěti zdravotní postižení, je třeba několikanásobně nahradit možnostmi pokusů a hledání, aby nepoznané mohlo být spatřeno, pojmenováno a zapamatováno. Tak je možno charakterizovat cestu, na jejímž konci se dítě nebojí reflektovat i svoje neúspěchy a pracovat s nimi jako s podněty pro další plánování a samostatný rozhodovací proces. Opět je třeba připomenout, že se jedná o položku, jejíž úspěšné založení je postaveno na funkční komunikaci a další využití dítětem je podstatným vkladem pro školní práci (Fitznerová, 2010).

Vývoj dítěte, je-li limitován přítomností zdravotního postižení, vyžaduje jasná pravidla, vztahující se k chování dítěte, k jeho projevům, k provádění činností samostatně, nebo s dopomocí. Pravidla je třeba vymezit jasně, avšak citlivě, s ohledem na druh a míru zdravotního postižení a samozřejmě k věku dítěte. Dodržení nebo porušení pravidel – s obojím je nutno počítat – by mělo být jasně označeno. Reflexi a následně sebereflexi přesně daná pravidla usnadňují a tím i zpřístupní orientaci v neznámé oblasti, ať se jedná o skutečný fyzický prostor nebo pomyslnou oblast poznání. Dítě tak má možnost kontrolovat prostředí, předpokládat a ovlivňovat do jisté míry dění, které se v něm odehrává. Rodina by měla být prostředím, kde se pravidla stanovují, vysvětlují a dodržují. Schopnost zvnitřnění se s pravidly je jedním z předpokladů pro další institucionální výchovu a vzdělávání (Fitznerová, 2010).

Pro výchovu a vzdělávání má významný vklad proces rozhodování a řešení problémů. Předpokládá se, že zpočátku se zodpovědnosti za rozhodování a verbalizaci ujme některý z rodičů proto, aby se stal nositelem vzorce chování. Ukázalo se, že sama skutečnost, kdy se matka v případě problému velmi „demonstrativně“ zastavila a stejným způsobem „přemýšlela“ o problému, měla na dítě vliv a později se pravděpodobně i díky této přípravě dítě snadnějším způsobem zhostilo vlastního procesu reflexe skutečnosti, hledání řešení a nakonec rozhodnutí. Je jisté, že tento úsek je pouze jedním z dílů tvořících celek sebereflexe a případného rozhodování. Při dlouhodobém experimentu se ale ukázalo, že je možné spolupracující a motivovanou matku připravit na velmi efektivní výchovu vlastního dítěte (Fitznerová, 2010).

Přesycení dítěte podněty je problém, který se vyskytuje na druhé straně spektra přístupů začínajícího rodičovskou apatií a pasivitou. Příliš mnoho podnětů a informací nedává nezralému dítěti možnost výběru a příjmu informací tak, aby se staly použitelnými. Pro dítě se zdravotním postižením a jeho zdravý psychický vývoj by se mělo jednat o stimulaci, která bude z hlediska funkce a efektivity respektovat jeho potřeby, limity a možnosti. Jedná se především o míru či počet podnětů, které by měly působit pozitivním směrem. Míra je jednoznačně individuální a také načasování je třeba velmi citlivě řídit ve vztahu k věku, míře postižení, pozornosti a momentálnímu stavu dítěte (Fitznerová, 2010).

Stimulace se úzce pojí s motivací, a to je velmi citlivá oblast, kde je možno získat nesmírně cenný vklad pro další výchovnou práci, ale na druhé straně i mnoho ztratit. S tím velmi úzce souvisí stav, kdy se jedná se o přesycení, zahlcení dítěte podněty a informacemi, což se v konečném důsledku projeví velmi negativně – sníženou pozorností, zmenšeným zájmem, zvýšenou únavou. K tomuto jevu může snadno dojít zejména při nesprávném načasování vysílání stimulujících podnětů, kdy se jich dítěti dostává stále více a více a zpravidla je to odrazem stavu psychiky dospělého člověka, který není dostatečně trpělivý, citlivý vůči individuálním potřebám dítěte. Obdobný následek lze očekávat při stavu stimulační karence. Dítě může následně upadat do nezájmu a jako častý následný projev jsou zaznamenávány autostimulační mechanismy, které z pohledu nepoučené osoby mohou být lehce zaměněny s projevy sebepoškozování.

Rodiče by měli postupně zvládnout pozorování svého dítěte jako techniku vedoucí k lepšímu poznání a následně uspokojení potřeb dítěte, a to koneckonců nejen v oblasti komunikace a výchovy ke komunikativnosti. Stimulace je další požadavek, jehož obtížnost při uplatňování spočívá v tom, že jej nelze měřit, ani určit jednotný postup či metodu. Jedná se o velmi citlivou a individuální podmínku, která, pokud je splněna, velmi dobře napomáhá k naplnění cíle.

Uvedený výčet položek, které přímo ovlivňují výchovu i vzdělávání dítěte se zdravotním postižením je nastaven tak, že počítá s funkční rodinou a efektivní rodinnou péčí. Z výše uvedeného plyne, že výchovné přístupy, pojetí osobnosti dítěte a forma komunikace patří mezi rozhodující parametry zdravého vývoje dítěte.

Výzkum je proto zaměřen na popis vztahů mezi rodičem a dítětem se zdravotním postižením a hledání mechanismu dopadu kvality těchto vztahů na hodnocení rodičovského chování jako podpůrného směrem k dětem. Cílem je tedy popsat fungování rodiny a rodinného zázemí u dětí se zdravotním postižením tak, aby bylo možno charakterizovat jeho silné a slabé stránky a hledat místa k intervenci speciálněpedagogické nebo psychologické. Protože, jak podotýká Biddulph (1997), šťastné dítě má vyrovnané, spokojené, odpočaté a šťastné rodiče.

Příspěvek vznikl za podpory grantu IGA_PdF_2016_022

Literatura

[1] BIDDULPH, S. Proč jsou šťastné děti šťastné. Praha: Portál, 1997. ISBN 978-80-7367-864-7. 

[2] DOKOUPILOVÁ, I. - HANÁKOVÁ, A. - KUNHARTOVÁ, M. a kol. Speciálněpedagogická intervence u dětí v raném věku. Olomouc: Univerzita Palackého, 2015. ISBN 978-80-244-4432-1. 

[3] FITZNEROVÁ, I. Máme dítě s handicapem. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-663-6. 

[4] HARTL, J. - HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-686-5. 

[5] HELLER, T. - HSIEH, K. - ROWITZ, L. Maternal and paternal caregiving of persons with mental retardation Gross the lifespan. Family relations. 1997, 46, 4. S. 407-415. 

[6] KIM, H. W. et al. The role of coping in maintaining the psychological well-being of mothers of adults with intellectual disability and mental illness. Journal of Intellectual Disability Research. 2003, 47, 4/5. S. 313-327. 

[7] LINHART, J. - PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-310-5. 

[8] MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 1994. ISBN 80-7178-853-8. 

[9] MICHALÍK, J. Rodina pečující o člena se zdravotním postižením – kvalita života. Olomouc: UP, 2013. ISBN 978-80-244-3643-2. 

[10] RENTICK, I. C. et al. Parents of children with cerebral palsy: a review of factors related to the process of adaptation. Child Care, Health and Development. 2006, 33, 2. S. 161-169. 

[11] SAYRE, J. M. et al. Mothers` representations of relationships with their children: Relations with mother characteristics and feeding sensitivity. Journal of Pediatric Psychology. 2001, 26, 6. S. 375-384. 

[12] VÁGNEROVÁ, M. - STRNADOVÁ, I. - KREJČOVÁ, L. Náročné mateřství. Být matkou postiženého dítěte. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1616-2. 

Kontaktní informace / Contact information

Mgr. Eva  Urbanovská, Ph.D.

Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého Olomouc

Žižkovo nám. 5

771 40  Olomouc

Česká republika

e.urbanovska@upol.cz

Zpět na obsah / Back to content