PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2013Volume: 2013
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 31. prosince 2013Published: December 31st, 2013
Baštecká, Bohumila - Fischer, Ondřej. V JEDNOM DOMĚ: cizinci, hosté a domácí studují teologii. Paidagogos, [Aktualizováno: 2013-12-31], [Citováno: 2017-10-24], 2013, 2, #3. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2013/2/article.php?id=3>

#3

Zpět na obsah / Back to content

V JEDNOM DOMĚ: cizinci, hosté a domácí studují teologii

In One House: Foreigners, Guests and the Locals Study Theology

Bohumila Baštecká - Ondřej Fischer

Abstrakt: Nástup spirituality do pomáhajících profesí v 90. letech 20. století je součástí společenského pohybu, který dnes ústí do zdůrazňování kulturní kompetence a úcty k rozmanitosti. Díky tomu se spirituální uvědomění a vnímavost (jako příklad projevů kulturní kompetence) stávají jedním z požadovaných výstupů vzdělávacích programů v pomáhajících profesích. To platí dvojnásob u studijních oborů, které jsou nabízeny na půdě teologických fakult. Ukazuje se však, že znalostně (informativně) pojaté vzdělávání, kdy se člověk setkává s reáliemi spirituálního světa druhých, nezachycuje podstatu duchovní zakotvenosti ve víře a samo ji studentům nenabízí. Autoři příspěvku, motivováni rostoucími nároky právě na spirituální a kulturní kompetence v pomáhajících profesích, přicházejí s dalším pokusem o zdůvodnění naděje, že v dialogu při reflektované identitě jeho stran je možné učit víru a učit se věřit i na teologické fakultě, která je univerzitním prostorem otevřeným všem, tedy i těm, kteří zkušenost vlastní reflektované víry nemají.

Klíčová slova: teologie, víra, důvěra, spiritualita, identita

Abstract: In the nineties, spirituality has gradually entered helping professions. As a result of this move in the society we witness certain emphasis on cultural competencies and one’s respect to plurality and diversity. Therefore, sensitivity to spirituality and spiritual sensitivity, as examples of cultural competences, gradually become one of the expected outcomes of curricula in helping professions. This is even truer in study programmes offered by theological faculties for these target groups. Nevertheless, it seems that contents-oriented education, which deals with spiritual realities of others, does not sufficiently cover the essence of spiritual groundings in personal faith and cannot offer them to the students. Authors of the paper, inspired by growing demand for spiritual and cultural competencies in helping professions, come with further attempt to justify their hope, that it is possible to teach faith. Namely, that it is possible to teach students to believe also in Theological faculties that are university spaces open to everyone, regardless their experience with religious faith, – as long as it happens in exercising mutual dialogue on the proviso that identities of its parties are clearly expressed.

Keywords: Theology, belief, faith, spirituality, identity




Představení východisek 1

Bohumila Baštecká: jsem klinická psycholožka. Na Evangelické teologické fakultě UK působím především v mezioborovém poli psychosociální krizové spolupráce, které se zabývá neštěstími. Z hlediska spirituality jsem na ETF hostem - cizincem; do protestantského prostředí jsem sňatkem následovala svého muže, evangelického faráře Bohumila Bašteckého. Podobný obraz zná Bible jako příběh Rút. Nejsem členkou církve. Zastávám pozice menšiny podle toho, v jakém většinovém prostředí jsem (zda v prostředí věřících, či od víry se distancujících).

Ondřej Fischer: jsem etik a filosof. Na Evangelické teologické fakultě UK přednáším v navazujícím magisterském studiu „diakonika“ etiku povolání se zaměřením na etiku v pomáhajících profesích. Od roku 2001 působím též na VOŠ Jabok v Praze. S příhodností tématu spirituality jsem konfrontován při výuce úvodu do filosofie, antropologie a etiky studenty, kteří z větší části nemají osobní zkušenost s křesťanstvím.

Z našich úhlů pohledu skládáme dialog.

1. Zkušenost Bohumily Baštecké

Na Evangelickou teologickou fakultu UK v Praze jsem vstoupila před pěti lety vyzbrojena jako obvykle: jsem oddaná práci, překážky vnímám jako výzvu a věřím, že můžu mít na věci vliv. Houževnatě se ujímám pracovních závazků, a je mi jedno, zda jde o církev nebo třeba o Mitshubishi Motors. Těšila jsem se, že (se) začneme vzdělávat ve spiritualitě.

Při příchodu na ETF něco ale nefungovalo: jako bych se v Mitsubishi Motors natěšeně na druhé obracela a říkala Tak začneme propagovat ta naše auta, ne? Třeba v nich budeme sami jezdit!, a dostávalo se mi rozpačitých odpovědí: No, to je každého věc, čím jezdí nebo jestli vůbec jezdí. Volba auta je intimní záležitost, do toho nemůžeme vstupovat. Automobilek na světě je!

Ano, na teologické fakultě slyším, že víra je intimní věc a že k tomu musí člověk dospět sám ve své církvi; církví je!

V rámci Psychosociální krizové spolupráce učíme též první občanské pomoci, tedy i první pomoc duchovní: předpokládáme, že každý občan může druhému v situaci nouze pomoci i duchovně. Budou mít studenti ETF nějaký náskok před běžným občanem, nějakou výhodu svého vzdělání, ptala jsem se?

Škola patří k univerzitě a je otevřena všem bez rozdílu víry, říkají vyučující, jako by to byl argument (v Mitsubishi by museli manažeři vzdychat, že nelze vyrábět auta, když někteří zákazníci dávají přednost kolu). V Preambuli nově schváleného Statutu se přitom ETF hlásí k Ježíši Kristu. A navíc – říkala jsem si: Je-li teologie rozumovou reflexí víry, pak lze předpokládat, že víra je rozumu přístupna.

1.1 Souvislosti

Pojímám situaci ETF jako příklad, který odráží souvislosti, v nichž dnes chceme vzdělávat ve spiritualitě.

1.1.1 Nadvláda jednotného pojímání světa končí: může být užitečné se vždy znovu představit a říct, čemu věřím

Rozmanitost (zdrojů, kultur, názorů, hodnot) se dnes považuje za podmínku udržitelného růstu a vnímavost k ní se učí a cvičí podobně jako kulturní způsobilost: lidé zjišťují, že dialog může vyústit v nesouhlas a skutečnost bývá nejednoznačná.

Příkladem může být věda. Snad většina „vědeckých pravd“ našeho žitého světa se rozhoduje mimo oblast těchto pravd. „Uznáním hodnotových předpokladů, které leží v základech naší práce, převezmeme zodpovědnost za etické důsledky. Nemůžeme se skrývat pod pláštíkem vědecké objektivity.“ (Schwartz, 1998, s. 361)

Cesta ke spolužití různých hodnot a paradigmat se hledá. Globalizace ze světa neudělala „světovou vesnici“ se „světoobčany“; naopak - zvýraznila rozmanitost identit a přesvědčení.

Řada brazilských psychiatrických léčeben vznikla ve 20. století v rámci spiritistického hnutí, často tak, že duch zemřelého doporučil prostřednictvím média jedinci nebo skupině zbudování dobročinné nemocnice. Léčebny s tímto základem usilují o to, aby postupy konvenční západní medicíny byly nadále doplňovány spiritistickými a spirituálními terapiemi, především fluidoterapií, léčbou posedlosti, biblickými hodinami o Ježíšově učení, modlitbami a předáváním energie, duchovním doprovázením představiteli křesťanských církví. Ve výzkumu šesti léčeben na spiritistickém základě nebyl zaznamenán náboženský konflikt; doplňkové terapie jsou pacienty a jejich rodinami příznivě přijímány mj. proto, že si je mohou svobodně zvolit. (Lucchetti, Aguiar et al., 2012, s. 130 a dále)

Pro křesťanství jde jen zčásti o novou situaci. První křesťané byli malým ostrůvkem mezi jinověrci. Nový je požadavek partnerství v rozmanitosti při křesťanském misijním poslání 2: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matoušovo evangelium, 28: 19 – 20)

1.1.2 (Do pomáhajících profesí) nastupuje spiritualita: je třeba ji odlišovat od religiozity

Tento pohyb můžeme pozorovat snad všude kolem nás; od 90. let 20. stol. výrazně. Rada pro vzdělávání v sociální práci v roce 2008 požaduje, aby sociální pracovník rozuměl „biologickému, sociálnímu, kulturnímu, psychickému a spirituálnímu vývoji“ (Council on Social Work Education, 2012, s. 6).

Duchovní vnímavost - včetně odlišení pojmů náboženství/spiritualita 3 a jejich obsahů - bývá podřazována kulturní kompetenci - způsobilosti, což představuje kulturně vnímavé postoje, dovednosti a znalosti. Znamená to znát hodnoty odlišných kultur, uvědomovat si vlastní kulturní stereotypy a reflektovat jejich dopad na kontakt s klientem: kulturně vnímavý pomáhající pracovník by si měl uvědomovat svoje přesvědčení o vztahu mysli a těla, o jáství (ve smyslu self), o pomáhajícím chování a léčení, o podstatě mezilidských vztahů, o společenství, duševních onemocněních a jejich příčinách a o spiritualitě. (Viz Ting, 2012.)

Potíž je s dovednostmi, v nichž by se měly znalosti i postoje odrážet. Duchovní oblast představuje tresť hodnotově založené kulturní rozdílnosti. Nutně tudíž zpochybňuje západní představy o pracovníkově neutralitě i v situaci, kdy se opírá o výsledky vědy.

V psychopatologické praxi se odhaduje, že „jeden ze šesti klientů nabízí témata, která se týkají náboženství nebo duchovnosti. Tato skutečnost spolu s hodnotově zatíženým a subjektivním diagnostickým procesem DSM představuje pro diagnostiky potenciální dilema“. (Allmon, 2013, s. 539) Zlepšení praxe spočívá v psychologově kulturní vnímavosti, ve změnách chystaných pro DSM-V a v dalším vzdělávání. (tamtéž)

Víra a zastávaná přesvědčení organizují lidský společenský život tisíce let a spolu s ním i pomáhající praxi. Co to znamená nyní, teprve zjišťujeme. „Vzdělávání v sociální práci je rozpolcené. Jak do vzdělávání zakomponovat náboženství, bereme-li na jedné straně v úvahu důležitost kulturně způsobilé praxe, a na druhé straně pravidlo nezatahovat do profese osobní hodnoty?“ (Dessel et al., 2011, s. 214)

1.1.3 Návrat důrazu na ctnosti a hodnoty: cíle (profesionálního) působení se mají hodnotově shodovat se způsobem jejich dosahování a s jejich nositelem

Zdůrazňovanou ctností profesionála bývá integrita. (Viz např. Lindsay et al., 2010.) Pojem se do češtiny překládá obtížně, většinou volíme „poctivost“, „čestnost“. Jde o hodnotovou shodu, o celistvost: člověk je „z jednoho kusu“; nevyznává něco jiného doma, a na veřejnosti, není tím, kdo „káže vodu, a pije víno“.

1.1.4 Návrat důrazu na patření 4: člověk hledá své „doma“

Člověk není „světovým občanem“, ač může být „světoobčanem“. Byl – jak by řekly evoluční přístupy – vytvarován pro příslušnost k přehledné skupině (dvou set) lidí.

Globalizace přinesla představu na sítích založeného sociálního kapitálu, což je pojem, který odráží důležitost „my“ více než psychologizující „sociální opora“. Lidé migrují, volá se po nově uchopeném nomádství. Zároveň sílí doufání v komunitu a přístupy k ní vztažené.

Lze říci, že se individualizovaný západní člověk ptá, kde je doma a kdo jsou „jeho“ lidé. Vztahuje se k místu a „svým“, jak byl vytvarován, a sdílí sociální sítě (které – ač se na místo nevážou - vytvářejí nosná „my“), jak mu to umožňují technologie. Náboženství přitom může být „silnější sociální pojítko než barva pleti, kulturní dědictví nebo gender“ (Cragun, Friedlander, 2012, s. 379).

1.1.5 Proměna autority: od „koho člověk poslouchá“ ke „komu člověk důvěřuje“

Současný svět se za dvacet let působení internetu proměnil na „síťový“ (network world, případně online world - viz Gonzalez-Herrero, Smith, 2010) s charakteristikami demokratického nadnárodního společenství, které je schopno se rychle zorganizovat k pomoci i zločinu.

Všeobecné vlastnictví informací mění obvyklý způsob mediálního i organizačního sdělování: z modelu „jeden vůči mnoha“ na síťovou představu „mnozí vůči mnohým“ (Gonzalez-Herrero, Smith, 2010, s. 100), tedy z představy o uplatnění moci k představě jejího sdílení, od důležitosti velitele k důležitosti týmu. Síť vytváří a vyžaduje uzlové body, informační svobodu a průhlednost, a rozhodování má podobu vynořujícího se procesu (blíže viz Baštecká, 2013). Průběžně se v síti vytváří (a udržuje) také pověst (reputace) 5 , která vyrůstá na tom, co se říká, traduje (ať mezi sousedy nebo na internetu). Souvisí s věrností hodnotám a zodpovědností vůči nim, s důvěryhodností. Dobrá pověst je považována za konkurenční výhodu.

1.2 Co z těchto souvislostí vyplývá pro výuku teologie (a spirituality) v pomáhajících profesích?

Křesťanská věrouka (podobně jako ostatní duchovní systémy) staví na vyváženém trojúhelníku vůdce – učení – společenství, na horizontále služby bližnímu a vertikále služby Bohu. 6

Výuka křesťanství by se proto měla odehrávat v souřadnicích, které křesťanství nabízí. Vzdělávání staví na způsobilostech a předpokládá jejich předávání v rámci profesní a lidské integrity (čili hodnotové shody) na úrovni procesu (vztahu) a výsledku ve světě, kde se proměnilo vnímání autority, věr a společenství a vynořily se hodnoty partnerství, (týmové) spolupráce, důvěry a důvěryhodnosti.

1. 2. 1 Učitelova autorita a integrita: afirmace vs. neutralita

Dessel et al. (2011) poukazují na oprávněnost nároku gay a lesbické menšiny na afirmativní přístupy, které skupinám s menšinovou LGBT 7 identitou fandí, nikoli je „tolerují“. Jak by vypadaly afirmativní přístupy křesťanské? I křesťanská menšina na ně má nárok. Co chce existence rozmanitých identit a hodnot od pomáhajícího pracovníka a tím i od jeho učitele? Je možné mluvit o učitelově neutralitě a studentově právu na uznání vlastních hodnot? Není etika nedělitelná? Lze pak učiteli důvěřovat?

Pomáhající profese a vzdělávání znamenají veřejnou službu a pracovníkova / učitelova důvěryhodná autorita nesená jeho osobní přesvědčivostí je mocné vehikulum klientovy / studentovy změny. Jak se s pracovníkovou identitou a hodnotami srovnává dojem, že víra je „intimní věc“, citlivý údaj, něco, na co druzí nemusí být zvědaví? Odcházím-li do práce, víru nechám doma, kde na mě počká. Vzniká pak dojem, že se spiritualitou lze „pracovat“. Spiritualita se však žije.

Zatímco pomáhající pracovníci váhají, zda a jak se dotýkat témat víry, klienti se domnívají, že by bylo třeba to dělat. Oceňují, když terapeuti chtějí pochopit, co pro klienty jejich víra znamená, a nevadí jim, když terapeut uzná, že mu v tomto směru chybí kvalifikace. (Cragun, Friedlander, 2012, s. 379)

1. 2. 2 Sdílení víry: spirituální vnímavost vs. duchovní zakotvenost

Spirituální vnímavost bývá podřazena kulturní způsobilosti. Může pak svádět k religionistickému pohledu, který vybavuje „turistu po cizích náboženstvích“ průvodcem, co jíst, co pít, čemu se vyhnout v té „jiné“ zemi.

Nic to nemluví o tom, kde je turista „doma“, čeho si on sám váží, pro co je ochoten žít, a někdy i zemřít. Rozdíl mezi turistou a domácím se podobá rozdílu mezi religionistickou otevřeností a duchovní zakotveností.

Peterson a Seligman (2004) přinesli v knize Character Strengths and Virtues (Charakterové síly a ctnosti) klasifikaci lidských sil a duševního zdraví jako protiklad psychopatologických klasifikačních systémů a posunuli pozitivní psychologii do oblasti filozofické a duchovní. 8 Cloninger (2005) na knize oceňuje, že se obrací proti kulturní relativizaci hodnot, neboť ukazuje, že určité rysy jsou všelidsky považovány za adaptivní a že zvolené ctnosti se blíží tradičním sedmi ctnostem křesťanským. „Ačkoli jsou Peterson a Seligman agnostici, nyní si ve vlastní faktorově analytické práci povšimli, že spirituální víra je základní charakterovou dimenzí. … Doufám, že čestnost (integrita) autorů a pokora jejich kritického myšlení poslouží jako inspirace pro jiné empiricky orientované humanisty, aby vyhodnotili příhodnost vlastních světových názorů; na tom, k jakým závěrům dojdou, tak úplně nezáleží.“

1. 2. 3 Společenství rozmanitých: čím kdo přispěje?

Křesťanský důraz na společenství nachází své novodobé vyjádření v očekáváních od týmů a týmového ducha, které zároveň odráží odklon od hierarchicky pojímané autority. Ve jménu hodnotného cíle se lidé sejdou a díky rozmanitosti osobních přínosů přispívají ke společnému dílu a jeho zdaru.

„Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ První Pavlův dopis Korintským, 12: 18 - 20

Křesťanská víra obsahuje (dvojí) přikázání lásky, službu bližnímu a společenství, kterou vyvažuje vertikála, vyjádřená nepřetržitelnou nití 9 , nadějí.

Její svobodná reflexe zaručovaná univerzitním prostorem, kritickým myšlením a historickým nadhledem může být výrazným příspěvkem ke spirituálnímu vzdělávání.

1. 2. 4 Mám sen (neboli vizi) 10

Z výše uvedeného je zřejmé, co máme s ohledem na spiritualitu učit, méně jasné je jak. Vizi ale mám: Rozmanití učitelé na ETF tvoří společenství mezi sebou i se studenty. Dá se jim věřit, protože představují otevřeně svoje přesvědčení a hodnoty a zastávají je v praxi. Na názory druhých jsou zvědaví. Spiritualita se učí v dialogu.

2. Zkušenost Ondřeje Fischera

Z pohledu Ondřeje Fischera je tento příspěvek výzvou k reflexi smysluplnosti výuky teologicko-filosofických předmětů v prostředí ETF UK a VOŠ JABOK. V obou případech jde o prostředí, která jsou prodchnuta teologií. Přitom jsou hostiteli rostoucího počtu sekulárně zaměřených studentů. Spolu s kolegy vyučujícími hledáme způsob, jak si uchovat tvář teologicko-filosofického pracoviště, které smysluplně přispěje k vzdělávání studentů pomáhajících profesí (srov. např. Milfait, in Fischer, Milfait, 2010, s. 146-173, nebo Fischer, Jandejsek, 2010, s.124-132). Pouze následně do této otázky vstupuje vztah ke spiritualitě a k víře jako k součástem, které tuto smysluplnost utvářejí.

2.1 Východiskem je nevyjasněnost

Přitom sama spiritualita ve vztahu k teologii, víře, náboženství a zvláště ke křesťanství trpí, zdá se, chronickou nevyjasněností. Jestli lze něco označit za skutečný vzdělávací cíl, o který v rámci výuky na teologické fakultě v posledku usilujeme, pak je to, alespoň v kurzech zaměřených na pomáhající profese, právě určitý posun ve „spiritualitě“ studenta. Přitom se nejedná jen o ambice teologických fakult. Jde o jeden ze všeobecných vzdělávacích cílů, pomineme-li znalostní stránku studia. Jde o posun v tom, jak student nebo studentka vnímá sebe sama a jak se to promítne v jeho nebo v jejím postoji k životu, k jeho smyslu i k životní motivaci v kontextu duchovních hodnot. Tedy, jakýkoliv krok rozvíjející subjektivitu a její uvědomění v dobrém, stimulujícím a doceňujícím hodnotovém rámci je možno chápat jako krok k spiritualitě. Jak vystoupit z tohoto kruhu nejasného východiska i cíle našeho působení na teologické fakultě?

2.2 Možné řešení - přiznání nesnází v uchopení spirituality

Klíčem k řešení této nevyjasněnosti, tedy i k odpovědi na otázku, jak zacházet se spiritualitou i vzhledem k různosti studentů na teologických fakultách, je si tuto nevyjasněnost uvědomit a vzít ji vážně. Hned ze dvou důvodů.

Minimálně si tím mohu přestat myslet, že někteří mají na tento úkol patent a vědí si s ním rady, jsou zde doma (ve víře, spiritualitě, či ve skutečném prostoru fakulty), zatímco jiným nezbývá než se pasovat do role hosta či cizince, odsouzeného do bezradnosti. Nebo naopak, tváří tvář této nejasnosti ve spiritualitě se mohu cítit jako host v prostředí druhých. To má svůj dopad i na to, jak k nim následně přistupuji.

Po této „dekonstrukci“ spirituality jako fenoménu, s nímž máme co do činění v rámci našeho působení na teologických fakultách ve vztahu ke studentům, bude přirovnání s prostředím v Mitsubishi Motors problematické. Na rozdíl od japonského výrobce pracujeme s něčím, co si utváří, doslova „vyrábí“, sám příjemce. Nenabízíme hotový výrobek, možná nedodáváme ani stavebnici, ze které si mohu místo auta postavit letadlo. Bohužel, ani při dálnovýchodním pracovním nasazení nevyčteme přesné rysy spirituality z výkresu nebo počítačového programu, jako tomu je v případě posledního typu Mitsubishi. I když spiritualitu pojmeme jako projev konkrétní teologické reflexe, kterou bychom sice mohli nabídnout veřejnosti podobně, jako nabízíme náš studijní program na přehlídce vysokoškolského vzdělávání, či dokonce jak je Ježíš nabízen v Disneylandu (srov. např. Lyon, 2002, s. 25), jako náš artikl ji nabízet nechceme. Jistě ne s tím, aby to bylo právě naše auto, které jako nejlepší zaplaví svět.

2.3 Spiritualita a výuka teologie

Naším úkolem proto není „dodat“ konkrétní spiritualitu anebo víru, která již rozvoj nějaké spirituality u druhého umožňuje a zpětně ji u sebe předpokládá. Spíše je naším cílem připravit podmínky pro porozumění těmto „artiklům“. Ne ve smyslu, že by jejich získání u studenta je naším prvotním cílem. Spíše, nám jde o konceptuální i osobní připravenost pro porozumění víře, pro její reflexi a případný rozvoj v určitou, nikoliv však předem danou spiritualitu. S jejich pomocí lze otevírat studentce či studentu cestu k hlubšímu duchovnímu naplnění a zároveň k větší kulturní a hodnotové citlivosti. V této zaměřenosti na člověka naráží spiritualita na těžkosti podobné těžkostem při studiu teologie.

2. 3. 1 Teologie a víra obsahová

Jednu z takových těžkostí přibližuje diskuse o tom, nakolik je třeba, aby ve studiu teologie šlo o autentickou zkušenost konkrétního člověka s Bohem, či zda lze teologii studovat bez ní. To je ostatně otázka, která se nějak dotýká i ostatních a nehumanitních oborů. Mnohdy studenty učíme, aniž bychom u nich předpokládali, že mají s předmětem výuky osobní zkušenost. Učíme je něco na způsob „virtuální reality“. 12 Učíme je možné, intelektem uchopené koncepty, které pro ně budou pouhými předměty víry (beliefs, credere), aniž by samy o sobě vyžadovaly osobní akt „věření“. 13 Učíme je tak ale vždy v dobré víře, že až přijde na skutečnou realitu, student bude mít ponětí o tom, s čím se setkává a jak má reagovat, a že bude z naučených a porozuměných pojmů těžit. V tomto smyslu jde o výuku zkušenosti teologie, kdy se teologie učí jako předmět našeho vědění, resp. věření (fides quae creditur). Učí se např. jako fenomén, jako obsah našeho vědění, který je v dobré víře 14 hodný naší pozornosti.

2. 3. 2 Teologie a víra osobní

V souvislosti s popisem obsahově zaměřené výuky jako „virtuální reality“ hrají klíčovou roli výrazy „setkání“ a „reakce na ně“, neboť teprve ty nás přibližují do oblasti společenství a jednání, v nichž se odehrává reflexe lidské zkušenosti s Bohem. Výrazům „setkání“ a „reakce“ v teologii odpovídají výrazy „víra“ a „náboženství“. Samotný pojem „víra“ v sobě obnáší hodnoty, postoje a především vztah, který je výrazem osobního setkání. Uplatnění těchto hodnot ve společnosti se pak děje skrze praxi (jednání) v konkrétním „náboženství“. I tyto dva výrazy by mohly zůstat během výuky v oné virtuální realitě a mohly by být přednášeny studentům jako pouhá možná abstrakta. Ovšem ony jsou studentům předávány v „dobré víře“, že by mohlo někdy dojít na skutečnou realitu – tedy na víru ve smyslu oné „faith“, která je výsledkem osobního setkání s tím, kdo ji v člověku inspiruje. Skrze ni je také bráno vážně to, co je věřeno (fides qua creditur). Díky tomuto osobnímu setkání se to, co je věřeno, stává nejen věcí intelektu, ale i vůle a jednání. V tomto smyslu výuka na teologické fakultě sice nepředpokládá, že by studenti měli prokazovat příslušnost k nějakému náboženství. Ani nemusí mít zkušenost s vlastní náboženskou praxí. Přitom všem však nejsou probíraná témata zbavována svých původních určení. Když na teologické fakultě učíme většinu studentů jako „cizinců ve víře“ onu virtuální realitu, činíme tak v „dobré víře“, že sama znalost „víry“, a z ní vyvěrající možnost spirituality, přispívá k růstu jejich znalostí a kompetencí. Avšak učíme je i v dobré víře, že se mohou setkat se skutečností, která si bude žádat reakci; tentokrát skutečnou osobní reakci, která se bude moci stát zkušeností víry jako výsledku osobního setkání ve smyslu subjektivně reflektované personální víry. Tou může být náboženská víra, nebo prostě ona „dobrá“ víra. Nějaká taková zkušenost se na straně přednášejícího předpokládá v zájmu integrity mluveného a žitého. Nejen proto, aby měl k této zkušenosti autenticky co říci, ale i aby o tom, o čem z povahy věci mluvit nemůže, raději co říci neměl. Například těžko může co říci o tom, jak by nejlépe mělo vypadat mé vlastní osobní setkání sama se sebou, nebo jak se asi uskutečnilo setkání uzdraveného s Ježíšem, když se jako jeden z deseti vrátil, aby Ježíši za své uzdravení poděkoval. (Evangelium podle Lukáše 11, 17-19)

Jinými slovy, oproti navržené analogii s Mitsubishi Motors ve vztahu mezi pracovníkem a produktem (spiritualita, auto) je zásadní rozdíl. Na teologické fakultě, v oblasti spirituality, je mezi učitelem (co by výrobcem) a spiritualitou (co by artiklem) ve hře další neznámý činitel, například už sám člověk - tvor neznámý. Tento neznámý činitel však v posledku významně ovlivní výsledný efekt kýženého artiklu - spirituality studenta. Proto se domnívám, že nemůže být na teologické fakultě prostým cílem „prodat“ konkrétní spiritualitu, jako je v Mitsubishi Motors cílem prodat svá auta.

3. Možná cesta ke vzdělávání a spiritualitě

Zdálo by se, že je cesta spiritualitě na teologické fakultě zavřená, když spiritualita jako projev určité víry je natolik odlišná od produktu Mitsubishi Motors a když z řad posluchačů je zájem o spiritualitu a víru spíše milým překvapením než předpokladem studia.

Pro porozumění procesu subjektivního uchopení svého já, v kontextu hodnot inspirovaných osobním setkání ve víře, ať již náboženské a křesťanské, nebo i oné dobré víře nenáboženské, sice lze čerpat ze záznamů lidské zkušenosti s vírou, nadějí a láskou (srov. např. Noble, 2004), či např. ze zkušenosti se svobodou (srov. např. Jaspers, 1994). Jenže každý z těchto zdrojů dědí omezení daná interpretací zkušenosti jejich autorů, ať již formulované v explicitním vztahu k Bohu, či „pouze“ těžící z hlouběji reflektované lidské zkušenosti s hledáním smyslu a cest vedoucích k plně lidskému naplnění.

Zdá se, že uvědomění si osobní a intimní povahy spirituality a víry, jakkoliv zpracovávaných do objektivizujících kánonů, nás vyučující vede zpět k nám samým. Vyzbrojeni více či méně omezenou databází znalostí můžeme propojit naši otevřenost pro vzájemná setkání s pedagogickou a etickou citlivostí v učícím se dialogu se studenty i kolegy. Tím můžeme dopomoci k tomu, aby víra a spiritualita nezůstaly v oblasti artiklu vědění, ale v lůně učící se vzájemnosti se jim umožnil rozvoj způsobem, vycházejícím autenticky z konkrétního člověka – studenta.

Jestliže klíčem k víře je setkání, pak i na teologických fakultách. Ne nutně na rovině osobní víry v Boha, ale na rovině dobré lidské víry. V dialogu je prostor pro setkání jedinečných partnerů, který utváří a rozvíjí subjektivitu promítající se do spirituality. Nabízí ve společném uvažování hledat ty klíčové rysy člověka, které jednou napomohou k upřesnění duchovního směřování zúčastněných. Především však v porozumění člověku v jeho křehkosti a nevyjasněnosti (Jinek, Fischer, 2013, s. 203-205).

V tomto smyslu jde o kvalitu žádanou pomáhajícími profesemi, která je více než jednou ze čtyř dimenzí pohledu na člověka.

My sami – jako autoři příspěvku - jsme zkusili jít touto cestou a okusili jsme, jak je těžká. Jak si často nerozumíme, mnohdy ani nesdílíme - v důsledku odlišných životních a profesionálních zkušeností - základní významy pojmů, jak se vždy znovu vracíme na začátek a vyjasňujeme výchozí postoje. Přesto věříme, že otevřenost k mezilidskému a mezioborovému dialogu lze pěstovat a rozvíjet. Podmínkou je zvědavost na druhého. Prostá nehodnotící zvídavost, koho to vlastně potkávám a co je pro něj důležité.

Poznámky

1. Text vznikal na základě diskuse vyvolané přednáškou proslovenou na konferenci Dvacet let dialogu teologie a sociální práce, Jabok, Praha, 11. dubna 2013.

2. „Misie“ „mise“ a „poslání“ je totéž: „Posílám tě. Jdi a služ věci.“ (Viz důraz na „poslání“/„mission“ v současném managementu.)

3. angl. Religion/Spirituality; v literatuře zkracováno na R/S

4. „Belonging“ (patření) vymezuje občanství jako „dojem, že jsem doma“ a mám svobodu práv a povinností. Viz např. Carolissen (2012), s. 633.

5. Reputation management – řízení pověsti organizace – se zabývá mj. spolehlivostí, důvěryhodností a vědomím odpovědnosti organizace. Viz např. Svoboda (2009), s. 55.

6. Křesťanství se přitom opírá se o zvěst (kérygma), společenství (koinonia), službu (diakonia). V aplikaci na společenství církve lze říci, že je upevňováno předáváním učení (zvěsti) v podobě liturgie, svědectvím víry vyjadřovaném též činy (martyria) a službou – diakonií. „Stejně tak církev slaví a tvoří společenství, zvěstuje a slouží – nezaměnitelně a neoddělitelně.“ Šimr in Baštecká et al. (2012), s. 5

7. Zkratka pro lesby, gaye, bisexuály a transgendery (dříve transsexuály) vyjadřuje, že nejde tolik o odlišnou sexuální orientaci jako o jinak (oproti většině) vystavěnou pohlavní identitu. Začala se utvářet od 80. let 20. století a postupně se rozrůstá o „další barvy duhy“ – další odlišné pohlavní identity. V tomto roce (2013) Německo uznalo za oficiální identitu „třetí pohlaví“ (kromě muž – žena).

8. Jde o vývoj podobný, jako když se před čtyřiceti lety z psychologů - humanistů stávali psychologové transpersonální.

9. „Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ Kazatel, 4: 12

10. Vzhledem ke světové (ekologické) situaci je snazší mít vizi pro ETF než pro Mitsubishi Motors.

11. Srov. např. první kapitolu Rahnerových (2004) Základů křesťanské víry, v níž poukazuje na racionalitu víry jako podmínku její komunikace.

12. V určitém smyslu je zde podobnost s popisem virtualizace při studiu J. Derridy (2001), s 905.

13. Více k vztahu mezi vírou ve smyslu obsahu a vírou ve smyslu vztahu viz např. heslo Beliefs in Doyle (2003), s. 222-224.

14. Jde o projev základní víry „v něco“ ve smyslu J. Zvěřiny. Srov. Zvěřina (2003), s. 49.

Literatura

[1] ALLMON, Allison L. Religion and the DSM: From Pathology to Possibilities. Journal of Religion § Health. 2013, 52. 538–549 s. 

[2] BAŠTECKÁ, Bohumila Krizové řízení v pojmech sítě. Pro konferenci o krizovém řízení. Univerzita Tomáše Bati, Uherské Hradiště, 12. – 13. září 2013. 

[3] BAŠTECKÁ, Bohumila - BENEŠ, Ladislav - HAŠKA, Petr a kol. Společenství: diakonie žitá, poskytovaná, vyučovaná. Český překlad příspěvku určeného pro konferenci Hidden Europe: The Challenge to Diaconia and Christian Social Practice, kterou hostila Evangelická teologická fakulta UK. Praha, 26. - 29. září 2012. 

[4] CAROLISSEN, Ronelle „Belonging“ as a Theoretical Framework for the Study of Psychology and Globalization. Journal of Social Issues. 2012, 68/3. 630–642 s. 

[5] CLONINGER, C. Robert  Recenze knihy Petersona a Seligmana. American Journal of Psychiatry. 2005, 162/4. S. 820-821. 

[6] CORETH, Emmerich Co je člověk?. Praha: Zvon, 1996. 

[7] Council on Social Work Education. Educational Policy and Accreditation Standards.  [online], [Citováno 2013-11-11] 2012. Dostupné na www: <http://www.cswe.org>.

[8] CRAGUN, Carrie L. - FRIEDLANDER, Myrna L. Experiences of Christian Clients in Secular Psychotherapy: A Mixed-Methods Investigation. Journal of Counseling Psychology. 2012, 59/3. 379–391 s. 

[9] DERRIDA, Jacques Budoucnost profese. Filosofický časopis. 2001, 49/6. S. 899-928. 

[10] DESSEL, Adrienne - BOLEN, Rebecca - SHEPARDSON, Christine Can religious expression and sexual orientation affirmation coexist in social work? A critique of Hodge’s theoretical, theological, and conceptual frameworks. Journal of Social Work Education. 2011, 47/2. 213–234 s. 

[11] DOYLE, Dennis New Catholic Encyclopedia. Vol. 2. 2nd ed. Detroit: Gale, 2003. 

[12] FISCHER, Ondřej - JANDEJSEK, Petr Teologicko-filosofické vzdělávání jako cesta ke spojení teorie a praxe v sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca. 2010, 4. S. 124-132. 

[13] GONZALEZ-HERRERO, Alfonso - SMITH, Suzanne Crisis Communications. Management 2.0: Organizational Principles to Manage Crisis in an Online World. Organization Development Journal. 2010, 28/1. S. 97-105. 

[14] CHAN, Simon Spirituality. In Dyrness, William A. (eds.) Global dictionary of theology: a a resource for the global Church. Nottingham: Inter-varsity christian fellowship, 2008. ISBN 13: 978-0-8308-2454-0. 

[15] JASPERS, Karl Filosofická víra. Praha: Oikúmené ISE, 1994. ISBN 80-85241-77-3. 

[16] JINEK, Jakub - FISCHER, Ondřej Filosofické základy sociální práce. In MATOUŠEK, Oldřich (Ed.) Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0366-7. 

[17] LINDSAY, Geoff - KOENE, Casper - OEVREEIDE, Haldor - LANG, Fredi Etika pro evropské psychology. Praha: Hogrefe – Testcentrum, 2010. ISBN 978-80-86471-37-2. 

[18] LUCCHETTI, Giancarlo - AGUIAR, Paolo Rogério D. C. - BRAGHETTA, Casaletti Camilla a kol Spiritist Psychiatric Hospitals in Brazil: Integration of Conventional Psychiatric Treatment and Spiritual Complementary Therapy. Culture, Medicine, and Psychiatry. 2012, 36. 124–135 s. 

[19] LYON, David Ježíš v Disneylandu. Náboženství v postmoderní době. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0941-6. 

[20] MILFAIT, René Společné etické základy pastorační a sociální práce. In FISCHER, Ondřej - MILFAIT, René a kol Etika pro sociální práci. Praha: JABOK, 2010. ISBN 978-80-904137-8-8. 

[21] NOBLE, Ivana Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2004. ISBN 80-7325-053-5. 

[22] PETROSILLO, Piero Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. ISBN 80-7192-365-6. 

[23] RAHNER, Karl Základy křesťanské víry: uvedení do pojmu křesťanství. 2. české upravené vyd. Svitavy: Trinitas, 2004. ISBN 80-86036-99-5. 

[24] SCHWARTZ, Sharon The role of values in the nature/nurture debate about psychiatric disorders. Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology. 1998, 33. 356–362 s. 

[25] SVOBODA, Václav Public relations moderně a účinně. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2866-7 . 

[26] TING, Rachel Sing Kiat The Worldviews of Healing Traditions in the East and West: Implications for Psychology of Religion. Pastoral Psychology. 2012, 61. 759–782 s. 

[27] ZVĚŘINA, Josef Teologie agapé. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-432-5. 

Kontaktní informace / Contact informations

PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D.

Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Černá 9

115 55 Praha 1

Česká republika

bastecka@etf.cuni.cz

Mgr. Ing. Ondřej Fischer

Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Černá 9

115 55 Praha

Česká republika

fischer@jabok.cz

Zpět na obsah / Back to content