PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2013Volume: 2013
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 31. prosince 2013Published: December 31st, 2013
Svobodová, Zuzana. Pojem PAIDEIA na cestě od Aischyla k Řehořovi z Nyssy . Paidagogos, [Aktualizováno: 2013-12-31], [Citováno: 2017-10-24], 2013, 2, #21. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2013/2/article.php?id=21>

#21

Zpět na obsah / Back to content

Pojem PAIDEIA na cestě od Aischyla k Řehořovi z Nyssy

The term PAIDEIA as used over the ages, from Aeschylus to Gregory of Nyssa

Zuzana Svobodová

Abstrakt: Autorka sleduje užívání řeckého pojmu PAIDEIA od Aischyla, přes Antisthéna, Platóna, Isokrata, Xenofóna, Septuagintu, Filóna Alexandrijského, novozákonní, apoštolské a apokryfní spisy, Klémenta Alexandrijského a Órigena, až k Řehořovi z Nyssy. V jednotlivých příkladech jsou zkoumány významové hodnoty pojmu a hledány proměny či návaznosti různých koncepcí.

Klíčová slová: Alexandrijská škola, Filón Alexandrijský, PAIDEIA, Platón, Septuaginta, výchova, vzdělávání

Abstract: Author tracks the use of the Greek term PAIDEIA from Aeschylus over to Antisthenes, Plato, Isokrates, Xenophon, the Septuagint, Philo of Alexandria, the New Testament, the Apostolic Fathers´ and apocryphal writings, Clement of Alexandria and Origen, to Gregory of Nyssa. In each of the examples, the study explores the semantic values of the term and searches for the transformation or linkeage of various concepts.

Keywords: School of Alexandria, Philo of Alexandria, PAIDEIA, Plato, Septuagint, education, training




Werner Jaeger ve svém monumentálním díle Paideia 1 dokládá, že původním obsahem termínu PAIDEIA byl proces výchovy jako takový, teprve později rozšířil svou významovou sféru o objektivní, obsahovou stránku, přesně jako se objektivizoval německý termín Bildung, nebo to samé označující latinský výraz cultura. 2

Údajně poprvé se výraz PAIDEIA objevuje v Aischylově díle Sedm proti Thebám (467 př. Kr.), zde nese podobný význam jako termín TROFÉ (živení, výživa, chování, vychovávání; TROFEION – výchovné, výživné; TROFEUS, TROFOS – vychovatel, pěstoun) 3 . V českém překladu zní ono místo:

„spět na pomoc, i dítkám, Zemi mateřské,
té milé pěstounce [TROFÓ]; tať vychovala si
vás děcka, na té její půdě hostinné
se batolící, podstupujíc všelikou
tu zkoušku vychování [PAIDEIAS], ve štítozbojné
teď občany své, byste věrně sloužili
jí v této vážné době. ...“ 4

Již od počátku je výraz PAIDEIA také v blízkosti výrazu ARETÉ 5 – tak tomu bylo již u Homéra v jeho Iliadě 6 i Odysseji. Aristotelés se znalostí Homéra hledá termín pro podstatu výchovy, pro zaměření úsilí, a nachází vzor ve starém termínu pro šlechtickou (vznešenou, noblesní) morálku 7, v ARETÉ v nejvyšším významu 8. Nejvíce se výchovou zabývá Aristotelés v díle Politika, rovněž v souvislosti s antickým ideálem vychovaného, vzdělaného a zralého muže – KALOKAGATHOS 9.

V 5. století př. Kr. nacházíme ještě výraz PAIDEIA v onom „nižším“ slova smyslu, tedy zhruba ve smyslu výživy, starosti (o dítě). Když Aristofanés v satiře Oblaka (418 př. Kr.) užívá spojení „stará paideia“ 10, má tím na mysli athénskou výchovu kolem první poloviny 5. st. př. Kr., která byla od poloviny 6. st. př. Kr. také již zvláštní – totiž typická svým nově již nevojenským charakterem 11, zatímco od 4. st. př. Kr. se hovoří o „nové paideii“ – protože zrozené z krize a pádu 12, proto upjaté k výšinám; jde nyní o vzdělanost ve smyslu úsilí o vznešenost, charakternost. Nová PAIDEIA vyjadřuje svou podstatu ve spojení „péče o duši“, což bude později nazváno Ciceronem cultura animi a philosophia 13, případně Ciceronem a Varonem humanitas 14, tedy úsilí o lidskost, kultura sama. Proto může Werner Jaeger napsat, že dějiny řecké paideie jsou dějinami řecké literatury či podstata řeckých dějin, průběh formování řeckého charakteru. 15 Ti, co participují na řecké paideii, nikoli nutně ti, kteří sdílejí řeckou národnost, jsou skutečnými Řeky, připomíná Isokratés 16.

Nicméně Isokratés, který ve svém programovém spise Proti sofistům 17 útočí proti těm, kteří dle jeho slov pouze předstírají, že hledají pravdu a toto hledání pravdy považují za nejdůležitější, ale ve skutečnosti se jedná – dle Isokrata – od počátku o lež. S velkou pravděpodobností je to útok proti následovníkům Sokrata 18, zejména proti Antisthenovi, který v té době měl v Athénách již výraznou pověst vychovatele zaměřeného v paideii pouze na to nejpodstatnější – hledání pravdy, podstaty, jména 19. Antisthenés byl dle některých ve starověku považován za nejvěrnějšího Sokratova žáka 20, Diogenes Laertios však také hovoří o situaci, kdy Antisthenés dal na odiv roztržené místo ve svém plášti a Sokratés, který to spatřil, prohlásil: „Vidím skrze plášť tvou ješitnost.“ 21 Antisthenés byl zároveň protivníkem Platónovým, zejména odmítal jeho teorii idejí 22. Zatímco Isokratés nazývá hledání kritéria pravdy lží, pro Antisthena bylo nanejvýš důležité najít filosofováním právě takové kritérium, získat EPISTÉMÉ (logicko-dialektickým zkoumáním 23), které by dále určovalo každou paideiu, jejíž cíl vidí v etickém jednání, ve zdatném – ctnostném životě (ARETÉ), nikoli metafyzicky jako Platón. 24 Dle Stobaia právě Antisthenés odpověděl na otázku, komu by svěřil výchovu svého syna slovy: „Pokud chce žít s bohy, ať se stane filosofem, pokud s lidmi, ať je řečníkem.“ 25

Již záhy se projevuje mnohovýznamovost toho, co je označováno jako PAIDEIA. V této mnohovýznamovosti je zvláště proslulý pohled na dvojí paideiu: jedna, kterou později Dión Chrysostomos popisuje jako výchovu božskou (DAIMONIOS, THEIA), která je velká, silná, snadná, a druhou lidskou (ANTHRÓPINÉ), která je malá, slabá, s mnoha riziky a dlouhá 26.

Jakým způsobem je svázána Platónova PAIDEIA se zbožností není třeba dlouze dokazovat. Pravá zbožnost je projevem skutečné paideie. Bůh je pedagogem celého světa. 27 Proto později mnozí křesťanští myslitelé mohou přijmout mnohé z Platóna bez větších korektur. Diogenés Laertios vykládá, že cílem člověka pro Platóna je připodobňovat se bohu 28. Podle Jaegerova zkoumání se v řecké paideii vždy odvozovaly normy chování člověka a společnosti od posvátných norem světa, kterým se říkalo FYSIS – přirozené či přírodní (natura) 29. Je to také základní a charakteristický projev celé řecké filosofie, že totiž vše společně dýchá (PANTA SYMPNEI), vše má společného ducha (PNEUMA, spiritus) či duši (PSYCHÉ, anima), který oživuje vše – myšlenka jednoho ducha prostupujícího celý organismus pochází z řecké medicíny 30 a odtud se dostala do stoické filosofie. 31

Jan Patočka hovoří při výkladu Platónovy úlohy v dějinách myšlení o Platónovo proměně mýtu v náboženství – totiž o proměně z pasivní fantazie (která neví, že je fantazií), která je podstatně praktická, ve skutečnost, která vyžaduje osobní aktivitu, osobní zaujetí, víru – a Patočka to nazývá prvním ryze morálním náboženstvím. 32 Tedy Platónova péče o duši, vymaňování ze sféry APEIRON (ze sféry oddávání se žádostem, které jsou schopny růst bez mezí, z principu mnohosti a neurčitosti 33), k vyššímu, vystupňovanému, koncentrovanému, určitému, zformovanému bytí, které se nerozplývá, ale je. To je podstata onoho asi nejslavnějšího Platónova příběhu o rozdílu mezi duší vzdělanou a nevzdělanou 34 – či vychovanou a nevychovanou, kde je ukázána podstata i struktura paideie. „PAIDEIA je především PERIAGÓGÉ, obrácení duše. ... PAIDEIA jako pohyb míří k zformování duše...“ 35. PAIDEIA je tedy pohybem k nalezení formy, směru, smyslu duše, proto lze hovořit o paideii jako o náboženství (Platón popisuje duši, která nahlíží podstatu bytí jako kroužení ve stopách bohů 36). Duše, která se nevěnuje paideii, nezůstává v klidu, ale je rovněž v pohybu – je-li duší, pak vždy pohybem – je to však aperatické ztrácení tvářnosti, jakési rozmazávání v neurčitém zdání, kdy se duše rozmělňuje v rozmanitých žádostech až po plytké kmitání v mnohosti. Proto je možné tento stav nazvat pasivní fantazií, která je opozitem k určitému religiu, náboženství či spiritualitě.

PAIDEIA jako zásadní, vědomá a orientovaná péče o duši zakládá nové pojetí úkolu občana. Také Jaeger připomíná, že pro Platóna je PAIDEIA řešením všech jinak neřešitelných otázek. Vládce v jeho Ústavě je největší výsledek jeho výchovy a jeho úkolem je být největším vychovatelem. 37 Skutečným milujícím je ten, který se nejvíc stará o výchovu duše (PSYCHÉS PAIDEUSIS). 38 U Platóna má též pramen termín „obrácení“ – zde ve smyslu obrácení se k světlu pravého Bytí. 39 Hovoří-li v této souvislosti Platón o bohu, pak je zde velký rozdíl od tradičních olympských bohů, proto byl pro jeho následovníky filosofický systém helénistické doby způsobem „spirituálního úkrytu“ 40. Bůh je Platónovi pedagogem světa, bůh je mírou všeho (oproti Protagorovu mínění, že člověk je měrou jsoucnosti všech věcí). Cílem pravé výchovy je skutečná spravedlnost. Pravá výchova odpovídá procesu stavby státu. 41 Proto může hovořit Henri Irene Marrou ve svém díle Histoire de l´education dans l´antiquité o civilizaci PAIDEIA, kterou vidí mezi civilizací POLIS a THEÓPOLIS. Rovněž si všímá, že již v helénistické řečtině označuje termín PAIDEIA kromě samotného výchovně-vzdělávacího procesu také výsledek tohoto procesu. 42 Ve stejné době, jako působí Platon či Isokratés, kteří povyšují výraz PAIDEIA k „neslýchaně duchovnímu významu“ 43, v jiných kruzích dochází k trivializaci tohoto termínu – užívá jej například Xenofón v díle O hospodaření 44, případně ve slovesném tvaru ve spise O jezdectví 45.

Když Alexandr Veliký dává podnět ke vzniku kosmopolitního města nesoucí jeho jméno – Alexandrii, jsou mezi občany tohoto města přítomni již diasporní Židé, jimž byla přiznána stejná práva jako Helénům, a to jako odměna za spojenectví 46. A přestože byla Židům vyhrazena oddělená čtvrť na severovýchodě města – „aby mohli vésti čistý život, stýkajíce se méně s cizinci“, již za Filóna Alexandrijského byly židovské synagógy ve všech částech města a dvě z pěti částí města (jedna z nich nesla název Delta) byly nazývány „židovské“, protože v nich žila většina Židů. 47 Židé v Alexandrii hovořili řecky a někdy od 3. st. př. Kr. začínají užívat řecký překlad Zákona (Tóry) – Pentateuch, na nějž pak navazují překlady dalších knih Starého zákona, takže postupně do 1. st. př. Kr. vzniká řecký soubor židovských spisů zvaný Septuaginta. V tomto textu se nachází též pojem PAIDEIA. Na většině míst je užití pojmu ve významu „kárání“, „trestání“, „učení“, „poučování“, je zde však také užití termínu PAIDEIA ve výsostném smyslu – „Hospodinova PAIDEIA“ – a ta má fundamentální roli ve vztahu člověka a jeho možnosti žít ze spojení a ve spojení s Bohem.

U Filóna Alexandrijského, který adresuje své spisy vzdělaným helénizovaným židům, shrnuje pojem paideia duchovní obsah židovské tradice. 48 Můžeme tak u něho číst například: „světlo duše je PAIDEIA“ 49, užívá též výraz „ENKYKLIOS PAIDEIA“ 50 (všeobecné vzdělání). Helénizovaní židé tak prostřednictvím výrazu PAIDEIA přistupují jednak k řecké kultuře a vzdělanosti, jednak k vlastní tradici božího zjevování.

Pozdějšímu křesťanskému přijetí vysoké hodnoty paideie napomohl také septuagintní text (první křesťané užívali Starý zákon v septuagintním podání), zejména hovoří-li o paideii ve výsostném smyslu, i když jde o užití významného termínu v řeckém myšlení, nejde zde o helénskou paideiu ve smyslu projevu řecké filosofie, ale o pouhé užití jazyka Helénů a v tomto širokém smyslu tedy plodu helénské kultury. 51

I když mnozí křesťané v patristické době budou vnímat přejímání podstaty řecké kultury jako „oslepení helénskou paideiou“ 52, v samotném textu Nového zákona se s výrazem PAIDEIA setkáme pouze šestkrát 53, z toho čtyřikrát v listu Židům. Je možné pro to uvést několik důvodů – nejčastějším by asi byl poukaz na Pavlovo odmítnutí moudrosti světa 54 a cesty k objevení duše vnitřním myšlenkovým nazíráním, ale nejpodstatnější změnou v křesťanském pohledu na duši je odmítnutí podstaty duše v nazírání na pravdu ve prospěch pojetí duše, která je vystavena pravdě vlastního osudu, pravdě spojené s věčnou odpovědností. Toto otevření se propastnosti božství i lidství způsobuje takové prohloubení duše, že křesťanství se Janu Patočkovi jeví jako dosud největší a nepřekonatelný, ale též do konce nedomyšlený vzmach, který člověka uschopňuje v boji proti úpadku. 55 Je to drama, v němž se rozhoduje život duše, kde duše má možnost volit a skrze toto přijetí odpovědnosti tváří v tvář smrti, v úzkosti i naději skrze volbu (snad) dospět ke smyslu, tedy ke své příčině.

V apokryfním spise Skutků apoštola Filipa, je popisováno vystoupení apoštola Filipa v Athénách (před stejným publikem a se stejnými otázkami, jako líčí kanonické Skutky apoštolů apoštola Pavla), který pronáší: „Přišel jsem do Athén, abych Vám odhalil paideiu Krista.“ 56 Je-li zde křesťanství nazváno paideiou Krista, pak je tím zdůrazněn záměr ukázat křesťanství v kontinuitě s klasickou řeckou paideiou (a řecká PAIDEIA se autorovi tohoto apokryfního spisu stala nástrojem).

V kanonickém listu Efezským, vzniklým někdy po roce 75, nacházíme spojení „PAIDEIA KAI NOUTHESIA KYRIOU“ (6,4). V Prvním listu Klementa Římského do Korintu, jehož sepsání je datováno asi do roku 96, se užívá termínu PAIDEIA často (zejména v 56. oddílu) ve významu pokárání, potrestání, ale je zde také výraz „PAIDEIA TOU THEOU“ (62,3), v němž je PAIDEIA již ve výsostném smyslu.

Teprve Klement Alexandrijský a Órigenes se považují za zakladatele křesťanské filosofie. Oba navazují na výsostné pojetí paideie u Platóna. V boji s pronikajícím učením gnostiků prosadili pojetí křesťanství jako pravé gnóze. Křesťanští platonikové byli přesvědčeni, že svým vědečtějším přístupem, v němž se prosazoval náhled a exoterický přístup s důrazem na pojem ALÉTHEIA oproti více mýtickému přístupu, kde bylo centrem zdání – DOXA – a esoterický přístup, mohou podobně jako Platón čelit různým mystifikacím. Klement Alexandrijský věnuje Řekům nejdříve své dílo PROTREPTIKOS PROS HELLÉNAS (Pobídka Řekům), aby záhy ve spise PAIDAGÓGOS mířil přímo na centrum řecké kultury, na helénskou paideiu, neboť jako pravý PAIDAGÓGOS je označen Kristus. Nejde přitom o odmítnutí předchozí velké tradice řecké, ale o přesvědčení, že v Kristu nachází veškerá PAIDEIA své nejvyšší vystupňování. Nyní již křesťanství aspiruje na uskutečnění celé křesťanské civilizace, jíž všechny velké předchozí kultury byly propaideiou, ale pravá PAIDEIA je křesťanské náboženství – křesťanství v jeho teologické formě, jako křesťanská gnóze, což také implikuje, že křesťanství je božskou paideiou. U Órigena měl pojem PAIDEIA vždy anagogický (pozvedávající, vzdělávající, vznešený, sváteční) charakter, 57 tedy ve smyslu THEIA PAIDEIA. Křesťanství se nyní stalo oproti řecké ideji jednotné kultury v helénské paideii novou paideiou, která má pramen v samotném božském Logu, Slovu, které tvoří svět. Křesťanská PAIDEIA se oproti jiným koncepcím paideie s lidskými učiteli liší především v pojetí Ježíše jako vtěleného božího Slova – Logu. 58

Pozdější doba postaví před křesťanskou paideiu úkol ukázat formativní sílu své duševní práce – zejména v intelektuálním a uměleckém prostoru. Teprve kapadočtí Otcové – Basil z Cesareje, Řehoř Naziánský a Řehoř Nysský – vytvořili novou kulturu, k čemuž využili jak rétorské umění, tak filosofii. 59

V díle Život Mojžíšův se Řehoř z Nyssy soustředí na vyprávění Mojžíšova života jako příkladu ctnostného života 60, nebo také duchovního života 61, skrze něž Řehoř odpovídá na otázku, v čem spočívá dokonalý život – a podává tak výklad křesťanské spirituality na příkladu muže, kterého již Filón Alexandrijský ukazuje jako vzor dokonalosti a velikosti. Právě v Životě Mojžíšově se můžeme setkat s Řehořovou myšlenkou o nekonečnu jako míře ctnosti. Dokonalou ctností je pouze Bůh sám. Člověk je povolán k hledání dobra: „Lidská dokonalost je patrně v touze mít stále plnější dobro“ 62. Každý člověk je dle Řehoře povolán k tomu, aby si vybral obraz, kterému se bude připodobňovat (přestože z hlediska biblického příběhu o stvoření je člověk stvořen k obrazu božímu). V tomto smyslu je každý sám sobě otcem. Moudří rodiče (tedy pravdivé nahlížení obrazu, „prozíravé myšlenky“ 63) „vybaví samozřejmě novorozené dítě na cestu do proudu světa košem spleteným z rozmanitých prutů, tj. výchovou (PAIDEUSIS 64) v rozmanitých disciplínách.“ 65 Tímto způsobem Řehoř alegoricky vykládá biblický příběh o uložení malého Mojžíše do košíku a puštění košíku s dítětem po Nilu 66. I ve spise O dokonalosti je varování před zastavením se na cestě vychovávání k ctnosti: „Neboť pravá dokonalost je v tom, nikdy se nezastavit v růstu ke stále většímu a nikdy dokonalost neomezovat jakoukoli hranicí.“ 67 K pojetí paideie zde Řehoř z Nyssy přispívá především důrazem na nekonečný proces výchovy – zrání jako cesty ke ctnosti, dokonalosti – a zároveň se zde také ozývá Platónova představa výchovy jako pohybu k dokonalosti, k nejvyšší ctnosti, k dobru. Je-li však ctnost nekonečná, pak je nekončící i tato cesta paideie a její smysl spočívá v hledání, v PERIAGÓGÉ, obrácení, v pohybu duše samém.

Pojem PAIDEIA tak na cestě od Aischyla k Řehořovi z Nyssy získal široké sémantické pole, v němž pro praxi výchovy a vzdělávání, která by chtěla těžit z tohoto pojmu, je snad nejdůležitější odkaz na orientovanost k podstatě života – ať již je ta nazývána dle různých koncepcí obecně ctnost, či konkrétněji dobro, nebo Bůh – v každém případě je tak PAIDEIA spojena s tím, co pro daný systém představuje nejvyšší hodnotu. Druhou podstatnou charakteristikou paideie je dynamičnost, průběhovost, proměnlivost či bytostná neuzavřenost.

Poznámky

1. JAEGER, Werner. Paideia: Die Formung des Griechischen Menschen 1-3. 3. vyd. Berlín: Walter de Gruyter, 1959. V následujícím textu též užíváme obsahově navazující Wernerovo dílo: JAEGER, Werner. Early Christianity and Greek paideia. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 1985. c1961, 154 p. ISBN 06-742-2052-8. V celém textu vyznačuji kurzívou názvy děl, dále termíny latinské či německé. Kapitálkami vyznačuji termíny řecké, pokud nejsou použity s českou koncovkou. Biblické odkazy uvádím ve zkratkách dle českého ekumenického překladu.

2. Jaeger. Paideia I, s. 384.

3. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0085.tlg004.perseus-grc1:1

4. Aischylos. Sedm proti Thebám. V. 17–23.

5. Termín ARETÉ je odvozen od ARESKÓ – líbit se; za pozornost zde stojí blízkost s nrav /nraviťsa – líbit se – původ pro v češtině užívaný termín mrav.

6. Homér. Ilias 443, 784, 315-322, cituje Cicero De or. III,57 – cituje v. 443. Viz Cicero M. Tullius . M. Tulli Ciceronis Rhetorica. A. S. Wilkins. 1902. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/texts/urn:cts:latinLit:phi0474.phi037.perseus-lat1

7. Aristotelés. Etika Nik. 1104b: Aristotle's Ethica Nicomachea. Ed. J. Bywater, Oxford, Clarendon Press. 1894. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0086.tlg010.perseus-grc1:1104b

8. Jaeger. Early Christianity, s. 47nn. Srov. též Milko. Úvod, s. 68: „PAIDEIA a filosofie se často stýkají, vždyť výchova má směřovat k ARETÉ, což je tradiční filosofické téma. Filosofie také alegorickou interpretací umožňuje akceptovat pro paideiu klasické texty, které by byly v pozdější době nepřijatelné.“

9. Aristotelés v Politice například: 1293b 39n. Ve známém tvaru KALOKAGATHIA například v Etice Nikomachově 1249a.

10. Aristofanés. Oblaka 961. Aristophanes. Aristophanes Comoediae. Ed. F.W. Hall and W.M. Geldart, vol. 2. F.W. Hall and W.M. Geldart. Oxford. Clarendon Press, Oxford. 1907. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0019.tlg003.perseus-grc1:961

11. Athéňané totiž opustili zvyk pochodovat ozbrojení v ulicích města, neznamená to však, že již nebojovali. Srov. Smetana, Radek. Paideia jako kultura. Řecká a hebrejská tradice – rozdílné kultury? Bakalářská práce. Ineditní text. Vedoucí práce Zuzana Svobodová. Teologická fakulta Jihočeské univerzity. České Budějovice, 2009.

12. Roku 404 př. Kř. podléhají Athény v boji řeckých států – po téměř třicetiletém boji končí tzv. peloponéská válka – Thúkydidés píše o tomto konfliktu jako o válce mezi Peloponésany a Athéňany.

13. Cicero. Tuskulské hovory. 2,13.

14. „...´humanitatem´ appellaverunt id propemodum, quod Graeci paideian vocant, nos ´eruditionem institutionemque in bohas artes´ dicimus. Quas qui sinceriter percupiunt adpetuntque, hi sunt vel maxime humanissimi. Huius enim scientiae cura et disciplina ex universis animantibus uni homini data est idcircoque ´humanitas´ appellata est. Sic igitur eo verbo veteres esse usos, et cumprimis M. Varronem Marcumque Tulllium, omnes ferme libri declarant.“ Aulus Gellius. Noctes Atticae XIII, 17, 1. The Attic Nights of Aulus Gellius. With An English Translation. John C. Rolfe. Cambridge. Cambridge, Mass., Harvard University Press; London, William Heinemann, Ltd. 1927. Viz http://data.perseus.org/citations/urn:cts:latinLit:phi1254.phi001.perseus-lat1:13.17 – sr. Marrou, s. 152.

15. Jaeger. Paideia I, s. IX-XXIX, zejm. s. XVIII.

16. Isocrates. Panegyricus 50: Isocrates. Isocrates with an English Translation in three volumes, by George Norlin, Ph.D., LL.D. Cambridge, MA, Harvard University Press; London, William Heinemann Ltd. 1980. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0010.tlg011.perseus-grc1:50

17. KATA TÓN SOFISTÓN; Orat. 13.

18. Tak např. Cepko dle Brancacciho a Giannantoniho, naopak Jaeger označuje sofisty Protagoru a Gorgia za ty, na které míří Isokratova kritika.

19. Jedno z nejrozsáhlejších jeho děl neslo název „PERI PAIDEIAS É PERI ONOMATÓN“ – DL VI 15-18.

20. Srov. Kalaš, A. Suvák, V. Antisthenés. Bratislava: Kalligram, 2010. Dle Cepko, s. 542, 544.

21. DL VI 8-9.

22. „Koně vidím, ale koňovitost nevidím!“ – Srov. DL VI 7-8 (kritizoval Platónovu vypínavost).

23. Srov. Cepko, s. 543.

24. Antisthenés vidí smysl filosofie či paideie v úsilí o zdatnost, přičemž propojuje etiku a logiku – to zdůrazňuje zejména Cepko z Antisthenova programu „EPISKEPSIS TÓN ONOMATÓN“ – tedy ona úzká vazba mezi paideiou a (logickým) zkoumáním jazyka – známá z Epiktétova Dissertatio, kde cituje z Antisthena (pravděpodobně z nedochovaného díla O výchově): „ARCHÉ PAIDEUSEÓS HÉ TÓN ONOMATÓN EPISKEPSIS“ (Epiktétos, Dissertatio I, 17,12): Epicteti Dissertationes ab Arriano digestae. Epictetus. Heinrich Schenkl. editor. Leipzig. B. G. Teubner. 1916. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0557.tlg001.perseus-grc1:1.17

25. STOB. II 31, 76: Srov. u V A 173 u Giannantoniho: Socratis et Socraticorum Reliquiae. Collegit, disposuit, apparatibus notisque instruxit G. Giannantoni, pp. 2090,quattro volumi, Bibliopolis 1991. Dostupné na WWW: http://ancientsource.daphnet.org/texts/Socratics/V-A,173

26. D. Chr. Orat. 4.29: Dionis Prusaensis quem vocant Chrysostomum quae exstant omnia, Vols I and II. Dio Chrysostom. J. de Arnim. Weidmann. Berlin. 1893. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0612.tlg001.perseus-grc1:4.29

27. Platón. Leg. 897b: „... THEON ORTHÓS THEOIS, ORTHA KAI EUDAIMONA PAIDAGÓGEI PANTA ...“ Plato. Platonis Opera. Ed. John Burnet. Oxford University Press. 1903. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0059.tlg034.perseus-grc1:10.897b

28. DL III, 1, 78.

29. Jaeger.Early Christianity, s. 18.

30. Hippokratés. Peri trophés 23. Dle Jaeger. Early Christianity, s. 116, pozn. č. 14.

31. Jaeger. Early Christianity, s. 22.

32. Patočka. Péče II, s. 257.

33. Patočka.Péče II, s. 259.

34. Platón. Resp. 514-520. Platón popisuje ústy Sókratovými rozdíl mezi duší vzdělanou (PAIDEIAS) a nevzdělanou (APAIDEUSIAS). „TÉN HÉMETERAN FYSIN PAIDEIAS TE PERI KAI APAIDEUSIAS“ Viz Plato. Platonis Opera. Ed. John Burnet. Oxford University Press. 1903. Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0059.tlg030.perseus-grc1:7.514a

35. Patočka. Péče II, s. 374n.

36. Platon. Faidros 246a.

37. Jaeger. Paideia II, s. 312.

38. Jaeger. Paideia III, s. 431, pozn. č. 21.

39. Jaeger. Early Christianity, s. 10, s. 111 – pozn. č. 25.

40. Jaeger. Early Christianity, s. 10.

41. Jaeger. Paideia II, s. 316.

42. Marrou, s. 152.

43. Jaeger. Paideia III, s. 427, pozn. č. 82.

44. Xenofón. Oikonomikós 13,9 – zde výchova k poslušnosti, podobná ochočování divokých zvířat. Xenophon. Xenophontis opera omnia, vol. 2, 2nd ed. Oxford, Clarendon Press. 1921 (repr. 1971). Dostupné na WWW: http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0032.tlg003.perseus-grc1:13.9

45. Xenofón. Peri ippikés 5,1 – Xenofón zde hovoří o výcviku jezdců, v díle jsou praktické rady k nákupu a ošetřování koně.

46. Řecky „SYMMACHÍA“. Srov. Flavius Josefus, Bell. Jud. II, 8,7; Contra Apion. II, 4. Dle Kovář, F. Filosofické myšlení hellénistického židovstva, s. 28, pozn. č. 5.

47. Filón, in Flaccum 55; Flavius Josefus, Bell. Jud. II, 18,8. Dle Kovář, s. 28-29.

48. Srov. Milko. Úvod, s. 64. Týž. Órigenés učitel, s. 158.

49. Legis allegor. III,58 – FÓS DE PSYCHÉS ESTI PAIDEIA. Legum allegoriae je komentářem ke knize Genesis užívajícím v 19 traktátech alegorickou metodu.

50. Například v Phil. iub. lib. de cherub. §2.

51. Srov. Kovář, s. 39, srov. též Kovářova polemika na s. 61 (a pozn. č. 2).

52. Epiphanius. Ancoratus und Panarion II. Wd. K. Holl. Leipzig 1922 (GCS XXXI), s. 523, 14-18 – hovoří přímo o Órigenově oslepení helénskou paideiou: „ÓRÍGENES, APO TÉS PROEIRÉMENÉS HELLÉNIKÉS PAIDEÍAS TYFLÓTHEÍS...“

53. Na rozdíl například od jiného výrazu pro obsah i proces učení – DIDACHÉ: učení, nauka; poučování, vyučování –, který je v Novém zákoně celkem třicetkrát.

54. Srov. 1K 1,20.

55. Srov. Patočka. Péče III, s. 107n.

56. Srov. Jaeger. Early Christianity, s. 12. Acta Philippi c. 8 (3).

57. Chadwick, H. Early Christian Thought and the Classical Tradition, s. 75n.

58. Srov. Jaeger. Early Christianity, s. 66.

59. Srov. Jaeger. Early Christianity, s. 75, 77, 78.

60. Tomu odpovídá také název díla podle hlavních rukopisů: O ctnosti neboli výklad života Mojžíšova.

61. Tohoto tématu si všímá především H. J. Sieben, který spatřuje ve výstavbě druhé části Řehořovy knihy „promyšlený plán duchovního života“ – viz Karfíková, s. 201, pozn. č. 34.

62. Vita Moysis I / GNO VII/1,5,2nn, dle Karfíková, s. 200.

63. Tak Karfíková, s. 202.

64. Vita Moysis II / GNO VII/1,35,15., dle Karfíková, s. 202, pozn. č. 26.

65. Karfíková, s. 202.

66. Srov. Ex 2,3.

67. GNO VIII/1,214,4nn, dle Karfíková, s. 200, pozn. č. 18.

Literatura

[1] AESCHYLUS. Seven Against Thebes.  [online] By Herbert Weir Smyth: Aeschylus, with an English translation by Herbert Weir Smyth, in two volumes. 1. Cambridge. Cambridge, Mass., Harvard University Press; London, William Heinemann, Ltd. 1926.. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0085.tlg004.perseus-grc1:1>.

[2] AISCHYLOS. Sedm proti Thébám.  [online] Přel. F. Loukotka. Praha, 1896. Digitalizovaný dokument.. Dostupné na www: <http://olympos.cz/Antika/OidipodeiaFL.pdf>.

[3] ALEXANDRIJSKÝ, Klémens. Pobídka Řekům. Praha: Herrman a synové, 2001. 

[4] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 3. nezměn. vyd. Praha: Rezek, 2009. 291 s. ISBN 978-80-86027-29-6. 

[5] ARISTOTLE'S ETHICA NICOMACHEA.  [online] Ed. J. Bywater. Oxford: Clarendon Press, 1894. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:greekLit:tlg0086.tlg010.perseus-grc1>.

[6] ARISTOTELÉS. Politika. 3. vyd. Ed. KŘÍŽ, Antonín, Praha: Rezek, 2009. 323 s. ISBN 978-80-86027-30-2. 

[7] ARISTOTLE'S POLITICA.  [online] Ed. W. D. Ross, Oxford: Clarendon Press, 1957. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:greekLit:tlg0086.tlg035.perseus-grc1>.

[8] CEPKO, J. Antisthenés a Paideia: K sókratovskému modelu výchovy. Filozofia. 2011, 66, 6. S. 535-544. ISSN 0046-385 X. 

[9] CICERO, Marcus Tullius. - CATO CENSORIUS, Marcus Porcius. - LAELIUS, Gaius. Tuskulské hovory. Praha: Svoboda, Antická knihovna; sv. 32, 1976. 433 s. 

[10] CICERO, Marcus Tullius. M. Tulli Ciceronis Rhetorica.  [online] A. S. Wilkins, 1902. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:latinLit:phi0474.phi037.perseus-lat1>.

[11] CICERO M. Tullius. Tusculanae Disputationes.  [online] M. Pohlenz. Leipzig. Teubner, 1918. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:latinLit:phi0474.phi049.perseus-lat1>.

[12] GELLIUS, Aulus. Noctes Atticae. In  The Attic Nights of Aulus Gellius.  [online] With An English Translation. John C. Rolfe. Cambridge, Mass., Harvard University Press; London, William Heinemann, Ltd. 1927. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:latinLit:phi1254.phi001.perseus-lat1>.

[13] HOMÉROS. Ilias. Praha: Academia, sv. 27., 2010. 582 s. ISBN 978-80-200-1839-7. 

[14] CHADWICK, By Henry. Early Christian thought and the classical tradition: studies in Justin, Clement, and Origen. [Repr.]. Oxford [Oxfordshire]: Clarendon Press, 1984. ISBN 978-019-8266-730. 

[15] JAEGER, Werner. Early Christianity and Greek paideia. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 1985, c1961. 154 s. ISBN 06-742-2052-8. 

[16] JAEGER, Werner. Paideia: Die Formung des Griechischen Menschen 1-3. 3. vyd. Berlín: Walter de Gruyter, 1959. 

[17] KARFÍKOVÁ, Lenka. Řehoř z Nyssy: Boží a lidská nekonečnost. Praha: Oikoymenh, 1999. 315 s. ISBN 80-860-0595-X. 

[18] KOVÁŘ, František. Filosofické myšlení hellenistického židovstva. V Kladně: nákladem J. Šnajdra, Knihy východní, kn. 8., 1922. 248 s. ISBN . 

[19] KRATOCHVÍL, Zdeněk Prolínání světů: středoplatónská filosofie v náboženských proudech pozdní antiky. Praha: Herrmann a synové, 1991. 125 s. 

[20] LAERTIOS, Diogenés Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 2.vyd. Překlad Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901-9163-0. 

[21] MARROU, Henri-Irénée. Histoire de l'éducation dans l'Antiquité. Nachdr. d. 6. Aufl. 1964. Paris: Éd. du Seuil, 1981. ISBN 20-200-6014-0. 

[22] MILKO, Pavel. Órigenés učitel. Červený Kostelec: Pavel Mervart, Práce Slovanského ústavu AV ČR: dědictví křesťanského Východu, sv. 24., 2008. 205 s. ISBN 978-808-6420-301. 

[23] MILKO, Pavel. Úvod do byzantské filosofie: se studií Michala Řoutila Na východ od Antiochie : řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.-8. století : syrská tradice. Červený Kostelec: Pavel Mervart, Pro Oriente: dědictví křesťanského Východu, sv. 9., 2009. 265 s. ISBN 978-808-7378-137. 

[24] PATOČKA, Jan. Péče o duši III.. Editor Ivan Chvatík, Pavel Kouba. Praha: Oikoymenh, 2002. 842 s. ISBN 80-729-8054-8. 

[25] PATOČKA, Jan. Péče o duši. [soubor statí a přednášek o postavení člověka ve světě a v dějinách] I. 1. vyd. Editor Ivan Chvatík, Pavel Kouba. Praha: Oikoymenh, 1999. 398 s. ISBN 80-860-0591-7. 

[26] PLATO. Platonis Opera.  [online], [Citováno ] Ed. John Burnet. Oxford University Press, 1903. Dostupné na www: <http://data.perseus.org/texts/urn:cts:greekLit:tlg0059.tlg030.perseus-grc1; http://data.perseus.org/texts/urn:cts:greekLit:tlg0059.tlg034.perseus-grc1>.

[27] PLATÓN. Ústava. 3. opr. vyd. Překlad František Novotný, Emanuel Peroutka. Praha: OIKOYMENH, Knihovna antické tradice, 2001. 359 s. ISBN 80-729-8024-6. 

[28] Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, podle ekumenického vydání z roku 1985. 2. katolické vyd. Praha: Zvon, 1991. 283 s. ISBN 80-711-3009-5. 

[29] SMETANA, Radek. Paideia jako kultura. Řecká a hebrejská tradice – rozdílné kultury?. Bakalářská práce. Ineditní text. Vedoucí práce Zuzana Svobodová. Teologická fakulta Jihočeské univerzity. České Budějovice, 2009. 

[30] Spisy apoštolských otců. Dotisk 1. vyd. Překlad Ladislav Varcl, Dan Drápal, Jan Sokol. Praha: Kalich, 1986. 366 s. 

[31] The Greek New Testament. 3rd ed. (corr.). Editor Kurt Aland. Stuttgart: United Bible Societies, c1983, lxii. 926 s. ISBN 34-380-5110-9. 

Kontaktní informace / Contact informations

PhDr. Bc. Zuzana Svobodová, Ph.D.

Katedra pedagogiky, Teologická fakulta Jihočeské univerzity

Kněžská 8

370 01 České Budějovice

Česká republika

svobodz@tf.jcu.cz

Zpět na obsah / Back to content