PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2013Volume: 2013
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 31. prosince 2013Published: December 31st, 2013
Suchomelová, Věra. Péče o duchovní rozvoj ve stáří jako součást vzdělávání seniorů a studentů pomáhajících profesí . Paidagogos, [Aktualizováno: 2013-12-31], [Citováno: 2017-10-24], 2013, 2, #20. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2013/2/article.php?id=20>

#20

Zpět na obsah / Back to content

Péče o duchovní rozvoj ve stáří jako součást vzdělávání seniorů a studentů pomáhajících profesí

Focus on the spritual dimension of old age in the education of the elderly and the care occupations

Věra Suchomelová

Abstrakt: V příspěvku se věnujeme jedné z opomíjených oblastí geragogiky v České republice, jakou je péče o duchovní rozvoj ve stáří. Hledáme odpověď na otázku, zda a proč je tato oblast nezbytnou součástí celoživotního vzdělávání nejen seniorů, ale i pracovníků profesí, které práci se seniory předpokládají. Argumentujeme závěry několika současných studií zabývajících se významem a specifiky spirituality a religiozity ve stáří s ohledem na možnosti vzdělávání. Reflektujeme realitu péče o duchovní potřeby v praxi i ve vzdělávání v českém prostředí a Rakousku. Jako příklad péče o duchovní rozvoj osobnosti v celoživotním vzdělání uvádíme dva typy vzdělávání nabízené Teologickou fakultou Jihočeské univerzity. Cyklus Univerzity třetího věku s názvem Péče o duchovní rozměr člověka, který je určený seniorům, a seminář Duchovní potřeby ve stáří pro studenty oboru Sociální a charitativní práce a Pedagogika volného času.

Klíčová slová: duchovní rozvoj, duchovní potřeby, spiritualita ve stáří, vzdělávání seniorů, vzdělávání pomáhajících profesí, Univerzita třetího věku

Abstract: In the paper we discuss one of the neglected areas of geragogy in the Czech Republic, such as focus on the spiritual development in old age. We are looking for whether and why this area is an essential part of the education of the elderly and thecare occupations. Czech environment reality we reflect in comparison with the practice in Austria. We are looking for the answer to the question of whether and why is the area of spiritual development necessary part of the education of these two groups. We present the conclusions of several recent studies dealing with the significance of spirituality and religiosity in old age, and mention some specifics of spirituality in old age in relation toeducational activities with regard to the lifelong development of personal spirituality we considerthe possibility of pedagogical activity in this area. As example we introduce two models of education offered at the University of the Third Age in the Faculty of Theology in Ceske Budejovice. The study program called Fokus on the spiritual dimension of life oriented on the elderly and the course Spiritual Needs in Old Age for student of the Social and charity caring and Leisure pedagogic.

Keywords: spiritual development, spiritual needs, spirituality in old age, education of the elderly, education of the care occupations, University of the Third Age




1. Úvod

„Ve škole stáří se musí učit a vyučovat, jak by starci mohli, dovedli a chtěli. Moudře využívat dosavadní práce, správně prožívat zbytek života, správně uzavřít celý život smrtelný a radostně vkročit v život věčný.“ (Komenský 1948, s. 239)

Současný trend aktivního stáří s sebou přináší podporu zejména fyzických, psychických a sociálních aktivit seniorů, což se odráží i ve skladbě vzdělávacích programů, ať už zaměřených na seniory, nebo na studenty oborů, kde lze budoucí práci se seniory očekávat. Vycházíme-li přitom z pohledu na člověka v jeho bio-psycho-socio-spirituální jednotě, nelze pominout ani rozvoj duchovní složky osobnosti. Osobní spiritualita může být cenným zdrojem na cestě směřování vlastního života, zachování naděje, sebeúcty a pocitu užitečnosti v životním období přinášejícím mnohé tělesné i duševní deficity. Vzdělávání seniorů by mělo zahrnovat nejen podněty ke zdravému životnímu stylu, rozšíření vědomostního spektra, otevření se novým zájmům a kontaktům, ale také pomáhat k rozvoji duchovní složky osobnosti. Na druhé straně, smysluplné doprovázení seniorů, ať už ve smyslu vzdělávání či sociální či zdravotní péče, vyžaduje komplexně vzdělané profesionály. Nabízí se tedy hned několik otázek: jaké je místo spirituality, neboli „duchovna“ ve vzdělávání seniorů a jak se téma duchovního rozměru stáří promítá do výuky studentů oborů, které práci se seniory předpokládají? Jsou budoucí profesionálové vedeni k tomu, aby období stáří viděli nejen z hlediska fyzických, psychických a sociálních omezení, ale i jako období s mnoha možnostmi a potřebami právě v duchovní oblasti života?

2. Místo spirituality a religiozity v geragogice

Vymezení geragogiky vychází z poznatku, že člověk se vyvíjí po celý život a tento vývoj trvá až do jeho konce. Až do své smrti tedy více či méně aktivně a vědomě utváří cestu směřování vlastního života (Ruhland 2008, Mülpacher 2009, Komenský 1948) Senioři v současné západní společnosti jsou více než kdy v minulosti postaveni před otázku, jak s poměrně dlouhým obdobím života ve stáří naloží, jak se vyrovnají s prodlužující se dobou opotřebení organismu, úbytkem schopností a ztrátou svých blízkých, jak naplní smysluplně svůj čas, kam budou směřovat svůj život, jak si uchovají sebeúctu a pocit užitečnosti i v době maximální závislosti na druhých lidech. V době omezených fyzických, finančních či sociálních možností starý člověk disponuje zdroji a vývojovým potenciálem ležícími zejména v duchovně - duševní oblasti. Pomoc při odkrývání těchto zdrojů lze považovat za jeden ze stěžejních úkolů geragogiky (Ruhland 2008).

Scherlein (2001, s. 348-368) řadí mezi atributy dobrého a procítěného stáří pozitivní přijetí stavu, ve kterém se člověk nachází, dobré zdraví, spokojenost, harmonii mezi fyzickou, duševní a duchovní složkou osobnosti člověka, vyrovnanost, smíření se sebou, Bohem, lidmi a světem. K pojetí dobrého stáří tedy patří i osobní spiritualita či religiozita. Jedna z mnoha definic spirituality vidí ve spiritualitě jedinečnou existenciální dimenze lidskosti, vyjádřenou touhou po životním naplnění a zakoušení smyslu a přesahující život a smrt (Steinmann 2008, s. 66). Přestože religiozita a spiritualita zdaleka nejsou totožné pojmy, lze je také chápat jako dva vzájemně provázané koncepty. Pargament vnímá spiritualitu jako „hledání posvátna“ a religiozitu jako sociální, institucionální a kulturní kontext spirituality (Pargament, 2007, s. 35), Steinmann (2008, s. 65) hledá styčnou oblast obou pojmů v Allportově „zvnitřnělé víře“. Ruhland (2008) v tomto případě volí zdvojený termín spiritualita/religiozita. Oba pojmy se tedy mohou, ale také nemusejí vzájemně překrývat. Lze definovat různé formy nenáboženské spirituality, například humanistickou spiritualitu či ekospiritualitu.

V našem příspěvku se zaměřujeme zejména na aspekty religiózní spirituality, s ohledem na fakt, že nejreligióznější skupinu v populaci tvoří právě senioři nad sedmdesát let. Senioři mají obecně vyšší zájem o posvátno a nadpřirozeno, modlí se častěji než zbytek populace a považují Boha za důležitého pro jejich vlastní život (Vidovićová, Suchomelová, 2013). Současné proměny tradičních forem religiozity, kterým se v českém kontextu věnují například Lužný a Nešpor (2007) ovšem zasahují i do seniorské populace a lze očekávat, že se stárnutím poválečné generace vyrůstající v silné proti náboženské socializaci dojde k zásadní proměně obrazu seniorské spirituality a religiozity.

Zařazení spirituality do vzdělávání seniorů a studentů pomáhajících profesí lze podpořit převážně pozitivními závěry mnoha zahraničních psychologických a sociologických studií, sledujících vztah spirituality či religiozity k některým složkám kvality života ve stáří. Spiritualita, případně religiozita je podle nich důležitým zdrojem životního smyslu, podpory, zachování si aspoň částečné kontroly nad životem či pozitivního sebehodnocení v mezních a zátěžových situacích), umožňuje smysluplně integrovat bolestné životní zkušenosti do vlastního životního příběhu a kognitivně je přehodnotit (Koenig, McCullough, Carson 2012; Suchomelová 2012, Říčan 2006; Atchley 2009; Ruhland 2009; Sýkorová 2007). Spirituální praktiky, například modlitby či meditace, redukují napětí a stres (Fuchs 2000, s. 338 -243) a pro staršího člověka mohou být podpůrným rituálem navozujícím pocit spojení s vlastními kořeny, rodinou, s dětstvím. Studie vycházející z české reality jsou poněkud opatrnější, nicméně ukazují, že religiózní lidé sice nejsou šťastnější než nereligiózní, pociťují však větší důvěru v druhé lidi a ve společenské instituce, a také vykazují podstatně větší toleranci k příslušníkům ostatních náboženství a sociálních skupin (Tichý a Vávra 2012, s. 82, 108).

Víra v osobního Boha tedy není „receptem na štěstí“, může ale představovat výrazný potenciál pro zmírňování životního trápení (Vidovićová, Suchomelová 2013, Suchomelová 2012), což lze opět považovat za argument pro zařazení tématu spirituality a religiozity ve stáří do vzdělávacích programů jak seniorů, tak studentů, kteří s nimi mohou potenciálně pracovat.

3. Specifika spirituality ve stáří ve vztahu ke vzdělávání

Člověk naplňuje své lidství po celou dobu existence svého života, ve stáří ovšem dochází k určité radikalizaci dosavadního života i jeho potřeb (Kern 2009, s. 58). Do vzdělávání seniorů nebo budoucích pracovníků pomáhajících profesí tak patří i znalost a akceptace spirituálního vývoje a možných specifik osobní spirituality, se stárnutím a stářím souvisejících.

Původní Fowlerův (1991) model spirituálního vývoje definuje lineární cestu postupného „zduchovnění“ pouze na základě zvyšujícího se věku. Stáří jako transcendentní samo o sobě vidí také Tornstam, tvůrce pojmu „gerotranscendence“. Období stáří podle něj přináší stírání hranic mezi minulostí, současností a budoucností, případně silný pocit sounáležitosti s universem. Staří lidé prožívají redefinici vztahu k sobě, k druhým a pokles zájmu o materiálno a povrchní vztahy, kompenzovaný zvýšenou potřebou osamělého tichého rozjímání. Torstamův model přiznávající význam i přirozené pasivitě a kontemplaci ve stáří přináší protiváhu k současnému dominantnímu modelu aktivního stáří, vedoucímu někdy k aktivizaci „za každou cenu“ (Tornstam 1996, s. 37-50).

Současné výsledky výzkumů z oblasti vývojové psychologie i spirituality popř. religiozity ukazují spíše na nelineární vývoj osobní spirituality, ovlivněný historií konkrétního člověka ve vztahu k sociální síti a životnímu prostředí. Některé typické rysy nábožensky spirituálního vývoje ve vyšším věku charakterizoval na základě své rozsáhlé kvalitativní studie Fürst a kolegové (2003, s. 84): s pokračujícím věkem slábne církevně-společenské jednání, zvyšuje se partnerský vztah k Bohu oproti paternalistickému. Zhruba polovina dotázaných se po úspěšném zdolání kritické životní události cítila zvlášť posílena ve svém duchovním postoji a krizi vnímala jako důležitou pro kvalitu svého duchovního života. Vedle těchto mezních situací bývají dalším spouštěčem změn v duchovní oblasti osobní setkání s určitými lidmi, což dává velký prostor tvůrcům studijních programů zaměřených na seniory a obecně všem, kteří se seniory pracují nebo o ně pečují.

Přes všechny pozitivní stránky duchovního života ve stáří je jak pro seniory, tak pro pracovníky pomáhajících profesí důležitá znalost některých rizik, které s nějak „pokřivenou“ spiritualitou či spirituální bolestí ve stáří mohou souviset. Náboženská spiritualita jako rizikový faktor může působit u lidí se skrupulózním svědomím, ale i v důsledku nevhodně uchopených religiózních praktik, např. modliteb formulovaných zásadně jako žádosti (Grün 2009, s. 116). Negativní obrazy osobního Boha, získané během života, vedou ve stáří k vytrvalému soustředění se na vlastní viny a selhání a neschopnosti odpouštět sobě i jiným (Frielingssdorf 2010, 111-116). Zvýraznění negativních složek osobnosti ve stáří se může projevit v prožívání víry i ve fundamentalistickém prezentování víry navenek, což často jen maskuje pocit závisti pramenící z negativní životní bilance, z neschopnosti vyrovnat se se způsobem života mladších lidí a najít nedostatek vlastních podnětů k uspokojujícímu způsobu života. (Říčan 2006, s. 358; Suchomelová 2013).

Znalost a akceptace těchto specifik, potřeb a možností spirituálního rozvoje má zásadní význam pro doprovázení na cestě k dobrému zralému stáří a tedy pro veškerou sociální, pastorační, volnočasovou i poradenskou oblast péče o seniory.

4. Péče o duchovní potřeby v praxi a ve vzdělávání pomáhajících profesí u nás a v Rakousku

Problematika duchovních potřeb či duchovního rozvoje ve stáří rozhodně není v centru vzdělávacích programů jak budoucích pomáhajících profesionálů, tak samotných seniorů. Úroveň péče o duchovní potřeby seniorů pobývajících v zařízení sociální nebo zdravotní péče v České republice je přímo alarmující. Na většině míst tato péče není zajištěna vůbec, někde oficiálně působí pastorační asistenti nebo nemocniční kaplani, ale děje se tak ve velmi omezené míře v návaznosti na vůli a finanční možnosti vedoucích pracovníků nebo zřizovatelů. Neoficiálně se pak rozhovoru a aktivnímu naslouchání starým lidem věnuje ten, kdo projeví osobní zájem a ochotu vyšetřit si čas nad rámec svých běžných povinností zdravotního nebo ošetřujícího personálu.

V České republice, na rozdíl například od Rakouska nebo Německa, chybí v domovech pro seniory a nemocnicích stálý kvalifikovaný pracovník nebo vyškolený dobrovolník, kteří by měli péči o duchovní potřeby v popisu práce. Pracovní náplní rakouských či německých profesionálních nebo dobrovolných „SeelsorgerIn“ jsou zejména každodenní rozhovory s lidmi a monitoring jejich duchovních potřeb, což je podmíněno úzkou spoluprací s ostatním personálem. Pokud „SeelsorgerIn“ zjistí problémy nad rámec své kompetence, upozorní psychologa nebo duchovního. 1 Tito „AltenseelsorgerIn“ (v domovech seniorů) a „KrankenseelsorgerIn“(v nemocnicích) za sebou mají odpovídající kvalitní vzdělání zahrnující teorii a zejména praxi pod odborným vedením, zaměřenou na typ zařízení, ve kterém působí, časté supervize, následující kontinuální vzdělání, a v neposlední řadě i jistotu pevného místa v týmu personálu i ostatních „SeelsorgerInnen“ v diecézi. Vzhledem k systému péče v České republice zřejmě nelze v brzké době očekávat profesionální „pečovatele o ducha“ v našich sociálních či nemocničních zařízení. Jakousi morální povinnost zájmu o tyto potřeby a zároveň možnost intervence tak mají prakticky všichni, kdo se seniory pracují. Zařazení tématu duchovního rozměru stárnutí a stáří do výuky budoucích profesionálů tak má bezesporu své opodstatnění.

Příkladem může být jednosemestrální seminář nazvaný Duchovní potřeby ve stáří, určený studentům oboru Sociální a charitativní práce na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. Velký zájem o tento předmět projevují zejména studenti kombinovaného studia, kteří již se seniory pracují, a absolventi vyšší odborné školy, kteří práci se seniory poznali v rámci praxe. Cílem je ukázat stáří jako vývojové období se specifickými úkoly a možnostmi zejména v duchovní oblasti života, vysvětlit a diskutovat základní duchovní potřeby, které ve stáří nabývají na významu, a zdůraznit stěžejní potřebu smyslu a nalezení životních souvislostí s odkazem na V. Frankla a A. Antonovského, vybavit studenty věcnými znalostmi z oblasti současné praxe duchovní péče o staré lidi v ústavní a nemocniční péči a podpořit aktivní zájem o tuto, ve společnosti okrajovou, problematiku. Součástí výuky je i projekce vynikajícího filmu Petra Škrlanta Hledání moudrosti stáří s následnou diskuzí.

Závěrečné eseje prvních absolventů tohoto předmětu ukazují ochotu a schopnost mladých studentů vidět stáří nejen jako období mnoha deficitů a ztrát, ale i v jeho bohatství duchovního potenciálu. Eseje zároveň ukazují na to, jak velkou neznámou pojem „duchovní potřeby“ pro většinu studentů je, pokud se neomezuje na výslovně religiózní a navenek projevovanou „potřebu modlení“.

5. „Péče o duchovní rozměr člověka“ jako studijní program U3V 2

Příkladem vzdělávacího programu seniorů zaměřeného na oblast duchovního rozvoje může být kurz celoživotního vzdělávání Péče o duchovní rozměr člověka, který jako tříletý program Univerzity třetího věku nabízí Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Účastníky jsou čerstvě penzionovaní lidé až po seniory velmi vysokého věku, nezávisle na dosaženém vzdělání. První semestr je zaměřený na vybraná témata z oblasti psychologie, vztahující se ke každodennímu životu seniorů. Přednášky se věnují nejen psychologickému pohledu na období stárnutí a stáří, ale také otázce odkazu budoucím generacím – tedy tomu, jaké pedagogické úkoly s sebou stáří přináší. Velký zájem studentů tradičně vzbuzuje přednáška na téma Franklovy logoterapie jako ukázky duchovního přístupu k psychickému prožívání. Podle ohlasů můžeme usuzovat, že zejména tato přednáška patří k těm, které mnozí studenti vztahují k vlastnímu životu a prožívání. Celý druhý ročník se zaměřuje na bohatství biblických příběhů. Slovy garantky oboru, „ústředním pojmem je zde slovo vztah: člověka k člověku, člověka k Bohu, Boha k člověku. Přednášky nabízejí podněty k zamyšlení nejen věřícím studentům, ale především těm, kteří se za nábožensky věřící nepovažují. Ti mohou ocenit jednak literární hodnotu textů, jednak hloubku jejich pohledu na život“ (Muchová 2013). V neposlední řadě mohou přednášky s biblickou tematikou umožnit porozumění židovské a křesťanské kultuře a „otevřít dialog o tom, co je v prožívání smysluplnosti lidského života pro lidi různých pohledů na svět společné a co specifické. Zvláštní důležitost je zde věnována otázkám dobra a zla, utrpení a bolesti tváří v tvář lidské touze po štěstí“ (Muchová 2013) Závěr studia nabízí setkání s krásou v přírodě i v umělecké tvorbě. Jedna z prakticky zaměřených přednášek je například zaměřena na vztah spirituální zkušenosti a výtvarného umění a učí studenty dívat se na výtvarná díla novým způsobem: „Kam bych na obraze umístil sám sebe? Co bych na obraze změnil a proč?“. Šestý semestr je věnovaný tzv. „filozofii pro život“, která „učí studenty filozoficky promýšlet události a situace běžného lidského života až do hloubek, v nichž si klade základní otázky týkající se člověka: Kdo jsem, odkud přicházím, co mám dělat, v co mohu doufat.“ (Muchová 2013). Studijní program je koncipován tak, aby podporoval studenty v přemýšlení o světě a životě a poskytl jim bohatý materiál k dalšímu duchovnímu a duševnímu rozvoji.

Nedílnou a velmi oblíbenou součástí studijního cyklu jsou kolokvia. Sdílení zkušeností, možnost mluvit a být vyslyšen a oceněn, utřídit si vlastní životní příběh či jeho epizodu jsou jedním s nejvýznamnějších faktorů podílejících se na uspokojení a posílení sebehodnocení studentů tohoto programu. Studium tak umožňuje - mimo jiné - i naplňování některých duchovních potřeb posluchačů.

6. Diskuze

Přetrvávající malý společenský zájem o problematiku duchovního rozvoje a duchovních potřeb ve stáří a nedostatečné vzdělávání v této oblasti profesionální péče lze označit za příslovečné spojité nádoby. Nezbytnost zařazení tématu péče o duchovní rozvoj ve stáří do vzdělávání seniorů i pracovníků, kteří se seniory pracují nebo budou pracovat, lze podpořit závažnými argumenty. Stejně jako je člověk ve své celistvosti bio-psycho-socio-spirituální jednotkou, kdy se jednotlivé složky vzájemně prolínají a ovlivňují, ani duchovní rozměr života nebo duchovní potřeby nelze oddělit od fyzických, psychických a sociálních. S odkazem na literaturu lze konstatovat, že duchovní složka osobnosti člověka se odráží ve všech atributech dobrého stáří, jak je vidí např. Grün (2009, s. 7-8), tedy smíření se sebou, s Bohem, s lidmi a světem, pocit spokojenosti, vyrovnanosti a subjektivně dobrého zdraví. V souladu s Tornstamovým pojetím gerotranscendence nelze pominout ani potřebu kontemplace a význam zdánlivé pasivity, který bývá v době všeobecného důrazu na aktivitu a aktivní prožívání stáří podceňován.

Dalším argumentem pro zvýšení vzdělanosti v tomto směru je i stávající špatná praxe v oblasti péče o duchovní potřeby seniorů v nemocničních a sociálních zařízeních. Duchovní potřeby jsou často nevyřčeny a nerozpoznány, spirituální bolest může být zaměněna za depresi či agresi (Svatošová 2013, s. 37). Senioři tak zůstávají se svými otázkami a potřebami většinou sami. Zatímco duchovní podpora praktikujících příslušníků křesťanských církví či židovské obce, např. v době hospitalizace, může být do jisté míry zajištěna návštěvami duchovních nebo spoluvěřících, většina „nezařazených“ pacientů možnost duchovního rozhovoru v případě potřeby (často nevyřčené) běžně nemá. Potenciál k naplnění duchovních potřeb ve stáří leží zejména ve vlastní duši, úloha pečujících či jinak doprovázejících pracovníků, přátel či rodinných příslušníků je však nezpochybnitelná, a to zejména v případě obtíží ležících ve spirituální oblasti. Osobní spiritualita, případně religiozita, rozhodně není jediným zdrojem životní síly a energie, stejně tak neposkytuje automatickou úlevu či odpověď na všechny otázky. Přesto může plnit funkci jakéhosi „nárazníku“, životní jistoty a svébytného vnitřního prostoru v době snížené autonomie, ubývajících fyzických, psychických a sociálních schopností. I ve stáří lze víru najít, ztratit či přebudovat na nových základech v rámci kognitivní a emoční přestavby vlastní identity (Kruse 1992, s. 331 – 335, Aschley 2009).

Zařazení tématu duchovního rozvoje a duchovních potřeb do vzdělávání budoucích či stávajících profesionálů vede k lepšímu pochopení potřeb klientů a kontextu sociální a poradenské péče a proto by mělo být jeho nezbytnou součástí. Prohlubování znalostí z oblasti péče o duchovní rozvoj, navozování otázek a diskusních témat bezesporu přispívá také k vlastnímu duchovnímu rozvoji budoucích pomáhajících profesionálů (Opatrný 2009, s. 85-92).

7. Závěr

V našem příspěvku jsme se věnovali aktuální otázce zařazení tématu spirituality a religiozity do vzdělávání seniorů a studentů pomáhajících profesí. Na základě výsledků současných zahraničních i tuzemských studií jsme poukázali na nezbytnost zařazení tématu péče o duchovního rozvoj a duchovní potřeby do vzdělávání jak samotných seniorů, tak pečujících či doprovázejících profesionálů. S ohledem na celoživotní duchovní vývoj jsme se věnovali také některým specifikům spirituality starších lidí, zmínili jsme rizika a těžkosti, které osobní spiritualitu mohou provázet a jejichž řešení se neobejde bez intervence a pomoci druhých. Vzdělání a následná praxe spolu úzce souvisejí, proto jsme se věnovali také oblasti profesionální péče o duchovní potřeby seniorů v nemocnicích a sociálních zařízeních. V protikladu k tristní situaci v České republice jsme ukázali systém péče o duchovní potřeby seniorů v Rakousku. Abychom náš příspěvek neuzavřeli konstatováním trestuhodného přehlížení spirituální složky osobnosti člověka v systému sociální a zdravotní péče, uvedli jsme dva příklady dobré praxe z oblasti vzdělávání seniorů i budoucích profesionálů: studijní program Univerzity třetího věku, nazvaný „Péče o duchovní rozměr člověka“, a výběrový předmět „Duchovní potřeby ve stáří“, určený studentům oborů Sociální a charitativní práce a Pedagog volného času Teologické fakulty v Českých Budějovicích.

Náš příspěvek jsme otevřeli citátem Jana Amose Komenského. Závěrečný prostor ponecháme jedné z účastnic zmíněného programu U3V. Domníváme se, že nepotřebuje další komentář: „…a to jsem se do toho tak zabrala, že mě to na ty tři roky opravdu postavilo na nohy. Děti se mi smály, ty chodíš do školy a já jsem se těšila na ten pátek hrozně, co zase uslyším. To jsem si to psala, pak jsem si to doma přepisovala, abych si to uvědomila všechno, hezky jsem si to zesumírovala. A to mně jako pomohlo, no… (paní B., 86 let)

Poznámky

1. Tuto zkušenost získala autorka v rámci studijního pobytu v Linci a v Pasově a rozhovorech se SeelsorgerInnen. Název této pracovní pozice je do češtiny prakticky nepřeložitelný, což do určité míry také vypovídá o rozdílném přístupu v oblasti péče o duši u nás a v německy mluvících oblastech.

2. Autorka se podílí na výuce a organizačním zajištění tohoto studijního programu

Literatura

[1] ATCHLEY, Robert C. Spirituality and Aging. The Johns Hopkins University Pre., Baltimore, 2009. S. 10-080-1891119-1. 

[2] FOWLER, James. Stufen des Glauber. Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus Gerd Mohn, 1991. ISBN 3-579-01750-0. 

[3] FRANKL, Viktor Emanuel. Vůle ke smyslu. 2.vyd. Brno: Cesta, 1997. ISBN 80-85139-63-2. 

[4] FUCHS, Brigitte. Religiosität und psychische Gesundheit im Alter. P. Bäuerle et al. Klinische Psychotherapie mit älteren Menschen. Bern: Verlag Hans Huber , 2000. S. 235-243. ISBN . 

[5] FÜRST, Walter. - WITTRAM, Andreas. „Selbst die Senioren sind nicht mehr die alten...“. Münster: Lit. Verlag, 2003. ISBN 3-8258-7037-5. 

[6] GRÜN, Anselm. Umění stárnout. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. ISBN 978-80-7195-316-6. 

[7] KERN, Udo. Der Mensch bleibt Mensch. Antropologische Grunddaten des altern Menschen. In Kumle M. - Klie T. Aging- Anti-aging Pro-Aging. Stuttgart: W. Kohlhammer GmbH, 2009. S. 56-102. 

[8] KOENIG D. Harold. - MAC CULLOUGH E. Michael. - CARSON B. David. Handbook of Religion and Health. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19-533595-8. 

[9] KOMENSKÝ, Jan Amos. Vševýchova: Pampaedia. Praha: Státní nakladatelství, 1948. 

[10] KRUSE, Andreas. Alter in Lebenslauf. In Baltes, P.B. - Mittelstrass, J. Zukunft des Alterns und gesellschaftliche Entwicklung. NewYork: de Gruyter, 1992. 331 – 335 s. ISBN 3-11-013248-6. 

[11] LAUDÁTOVÁ, Marie. - VIDO, Roman. „Současná česká religiozita v generační perspektivě“... Sociální studia. 2010, 10, 7. S. 37-61. ISSN 1212 -365. 

[12] LUŽNÝ Dušan. - NEŠPOR Zdeněk R. a kol. Náboženství v menšině. Religiozita a spiritualita v současné české společnosti. Praha: Malvern, 2008. ISBN 978-80-86702-53-7. 

[13] MUCHOVÁ, Ludmila. Péče o duchovní rozměr člověka. Dosud nepublikovaný text, v tisku. 2013. 

[14] MÜLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2009. ISBN 8021050292. 

[15] OPATRNÝ, M. „K čemu může být sociálnímu pracovníkovi dobrá jeho víra?“. Sociální práce/Sociálna práca. 2008, 8, 4. 85–92 s. 

[16] RUHLAND, Renate. Spiritualität im Alter: Eine theoretische Grundlegung. Magdeburg: Klotz, 2009. ISBN 139783880745469. 

[17] RUHLAND, Renate. Spiritualität im Altersbildung. Magdeburg: Klotz, 2008. ISBN 10-978–3880745987. 

[18] ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2.vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7. 

[19] SCHERLEIN, Rainer. Älterwerden lernen. Pastoral in der dritten Lebensphase. Mainz: Grünewald Verlag, 2001. ISBN 978-3-7867-2318-9. 

[20] SUCHOMELOVÁ, Věra. -  Spiritualita ve vzdělávání seniorů. Andragogika : čtvrtletník pro rozvoj a vzdělávání dospělých. 2012, 4. 17 s. ISSN 1211-6378. 

[21] SUCHOMELOVÁ, Věra. Duchovní potřeby ve stáří. Štěpánková. H. (ed). Stárnutí – Ageing. Recenzovaný sborník mezioborové konference 3. Lékařské fakulty KU v Praze, 26. – 27. 10. 2012.  [online], [Citováno 20.10.2012] Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2012. 146 – 154 s. Dostupné na www: <http://www.pcp.lf3.cuni.cz/pcpout/dokumenty/sbornik_starnuti_2012.pd>.

[22] SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovním potřebami nemocných?. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-4107-. 

[23] STEINMAN, Ralph. Spiritualität – die vierte Dimension der Gesundheit. Berlin: Dr. W. Hopf, 2008. ISBN 976-3-8258-1345-1. 

[24] SÝKOROVÁ, Dana. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-86429625. 

[25] TICHÝ, Roman. - VÁVRA, Martin. Náboženství z jiného úhlu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. ISBN 978-80-7325-275-5. 

[26] TORNSTAM, Lars. „Gerotranscendence – a theory about maturing into old age.“. Journal of Aging and Identity. 1996,  1. 37–50 s. 

[27] VIDOVIĆOVÁ, Lucie. - SUCHOMELOVÁ, Věra. Otázka příspěvku religiozity/spirituality ke kvalitě života českých seniorů. Kontakt. 2013, 6, 4. S.  445-455. 

Kontaktní informace / Contact informations

Mgr. Věra Suchomelová

Katedra pedagogiky, Teologická fakulta Jihočeské univerzity

Kněžská 8

370 01 České Budějovice

Česká republika

suchomelova@tf.jcu.cz

Zpět na obsah / Back to content