| Ročník: 2013 | Volume: 2013 |
| Číslo: 2 | Issue: 2 |
| Vyšlo: 31. prosince 2013 | Published: December 31st, 2013 |
| Klimsza, Lucjan.
Problém náboženství z pohledu etiky hodnot.
Paidagogos, [Aktualizováno |
#12
Zpět na obsah / Back to content
Problém náboženství z pohledu etiky hodnot
The problem of religion from the Perspective of Ethics of Values
Abstrakt: Současný filozof Arno Anzenbacher navrhl tabulku hodnot. Tato tabulka vrcholí tzv. filozofickou vírou, kterou Anzenbacher chápe jako druh spirituality. Naproti tomu úplně přehlíží náboženskou praxi jako jednu z hodnot každodenní lidské praxe. Článek se zabývá otázkami, které souvisí jak se spiritualitou, tak také s religiozitou či náboženskými projevy. Autor článku si klade otázku, zda můžeme pohlížet na náboženství jako na jednu z hodnot, a pokud ano, jak tato hodnota koreluje s ostatními etickými hodnotami. Dále si autor klade otázku, je-li možné kromě hodin výuky náboženství přenést etickou problematiku hodnoty náboženství do výuky etiky. Jaké předpoklady by pak taková výuka o hodnotě náboženství musela splnit, aby se předmět, ve kterém se tato problematika objeví, tématicky neroztříštil?
Klíčová slová: etika, hodnoty, náboženství, pedagogika, spiritualita, víra
Abstract: The philosopher Arno Anzenbacher proposed the table of values. Philosophical faith is considered to be the most important and Anzenbacher understands it as a kind of spirituality. The problem seems to be his misunderstanding of religion as a part of everyday life. The article deals with spirituality, religion and religiosity as a part of practical human life. The author of the article suggests that religion is the value among other values. He poses the question whether it is possible to teach religion in ethics classes and what kind of conditions must be fulfilled in order to implement religious topics successfully.
Keywords: ethics, values, religion, pedagogy, spirituality faith
Úvod do problematiky
V roce 2010 vešlo v platnost nařízení tehdejší ministryně školství PhDr. Miroslavy Kopicové, 1 jež zavedlo nový doplňující vzdělávací obor etická výchova. Vizí tohoto nového oboru má být: „morálně vyzrálý člověk, který se vyznačuje empatií, kreativitou, zdravým sebevědomím, pozitivním hodnocením jiných a prosociálními formami chování.“ 2 Zároveň jsou uvedena základní témata etické výchovy. Jsou to:
- prosociální formy chování,
- pozitivní city,
- iniciativnost,
- vzory,
- etický rozměr osobnosti – ctnosti a hodnoty, lidské svědomí,
- smysl života.
Mezi základní témata etické výchovy tedy náleží také hodnoty. Na tomto konstatování by nebylo nic zvláštního, kdyby nebylo paradoxu, který lze shrnout asi takto: hodnoty se zde představují na úrovní jednotlivých hodnot. Jinými slovy, hodnota je hodnotou mezi hodnotami. Pokud chceme hovořit o sociálním chování člověka, o citech či o smyslu života, můžeme o těchto fenoménech hovořit z pozice etiky hodnot. Ale určitě mezi ně nemůžeme začlenit hodnoty. Tyto fenomény totiž již jsou hodnotami. Začlenění etiky hodnot mezi jiné hodnoty vytváří nesprávné mínění o etice, která má být slovy Windelbanda jediným cílem morálního snažení: „Etika je dobrem o sobě, ke kterému člověk má z pozic Kantovy filozofie směřovat kvůli ní samotné“ 3. Hodnotová etika není jedním z mnoha cílů etiky. Je jejím cílem. Tím směřujeme ke Kantovsky orientované etice.
Pro objasnění tohoto problému je potřeba definovat etiku jako jednu ze subdisciplín axiologie, do které patří takové nauky jako právě etika či estetika. Nabízí se zde hned několik otázek, které lze shrnout následovně:
- otázka systematického začlenění hodnot,
- otázka náboženství jako hodnoty mezi ostatními hodnotami lidské praxe.
V našem příspěvku se nebudeme zabývat metodologickou stránkou tohoto problému, nýbrž se budeme snažit popsat dva poslední jmenované problémy a také se budeme snažit hledat jejich řešení.
Problém systematického rozdělení hodnot
Vlastimil Hála ve své knize Možnosti hodnotové etiky píše, že se hodnotová etika dostala na okraj zájmů filozofie. Ačkoli se dnes skutečně s etikou hodnot setkáváme velice málo, přesto existuje řada zajímavých publikací, ve kterých se etika hodnot objevuje. Jako nejzajímavější se zde objevuje slovutný Úvod do filozofie Arno Anzenbachera, na který dnes chceme odkázat. V něm se totiž setkáváme s poměrně zdařilým rozdělením hodnot lidské praxe. Arno Anzenbacher nejdříve nachází tří základní roviny smyslu 4 :
- svoboda na základě přírody,
- svoboda na základě lidství,
- svoboda na základě milosti.
Tyto tři roviny smyslu jsou základem vnímání hodnot vůbec. Ke každé z těchto rovin autor přiřazuje několik hodnot, které uvádíme v tabulce 5:
Je právě zásluhou Anzebacherovou, že nám předkládá velice elegantní teorii rozdělení hodnot. Toto rozdělení je elegantní v tom smyslu, že se snaží o holistické pojetí všech hodnot lidské praxe. Na rozdíl od fragmentovaného vyzvedávání pouze několika hodnot lidské praxe si Anzenbacher zaslouží naší pozornost, neboť se snaží jednoduchým, přehledným a elegantním způsobem pojmout veškeré hodnoty, lidské praxe.
Elegance této teorie spočívá v harmonickém vztahu mezi materiálními a také duchovními hodnotami. „Eudaimonia, …, znamená dokonalost, která zahrnuje dvě roviny smyslu, naplňuje se v morálním jednání a dovršuje se v seberealizaci celého člověka. Blaho je tedy celková harmonie lidského bytí … .“ 6 Nenacházíme zde akcentovanou ani jednu rovinu smyslu a ani jednu hodnotu na úkor druhé hodnoty. Tedy, lépe řečeno, veškeré hodnoty jsou tříděny systematicky vertikálním způsobem. To znamená, že ačkoli zde in expresis verbis není žádná hodnota upřednostněná před druhou, přesto zde jsou hodnoty, ke kterým má veškeré lidské úsilí směřovat. Tuto hodnotu přebírá Anzenbacher od Aristotela, neboť říká: „Když odezíráme od roviny víry, pak cíl lidské praxe leží nad samotnou praxí v poznávání pravdy a ve vytváření krásného bytí.“ 7 Zároveň však dodává, že taková hodnota je zjevně zpochybněna v momentě, kdy je v člověk zájmu seberealizace a nejvyššího dobra nucen vzdát se pro dosažení této intelektuálního dobra dobra jiného - biologického života. Příkladem je zde Sokratovo dilema z dialogu Kriton. Tuto aporii sporu morálního s mravním řeší Anzenbacher větou, ve které se odkazuje na křesťanskou víru. Ovšem za cenu dvou problémů, jež zde vyvstávají.
Kritika
Anzenbacher říká, že konečná blaženost člověka je v patření na Boha. Tuto rovinu smyslu nazývá vírou a hodnotou, kterou z této roviny smyslu abstrahuje, je láska, kterou zná křesťanství pod pojmem αγαπη. Problém, který se zde vytváří, je aristotelovský pohled na křesťanského Boha. Tento problém se ukáže jako skutečný ve chvíli, kdy se přesně vymezí pojem αγαπη. Hodnota lásky αγαπη, kterou křesťanství spojuje nikoli se Sokratovou heroickou postavou ve chvíli smrti, nýbrž s postavou Ježíše Nazaretského, jenž zjevně chápe svoji smrt jako kulticko-rituální oběť za všechny hříchy světa. Této oběti je Kristus schopen pouze tehdy, když vydává sebe sama ve jménu této lásky. Nelze tedy chápat křesťanskou lásku αγαπη jako pasivní patření na Boha, byť by tento pohled byl sebevíce blaženější. Αγαπη je totiž aktivní druh lásky, který se projevuje nikoli pasivním hleděním, ale aktivním činem ve prospěch člověka. Autor knihy Bůh a Zlo, Manfred Deselaers, definuje křesťanskou lásku hledění. Ovšem nikoli na Boha, ale do očí druhého člověka. Neboť v nich, v očích žádajícího člověka, které prosí němým křikem, v nich se právě nachází Bůh a žádá abychom jednali. 8
Druhým problémem je skutečnost hierarchického uspořádání hodnot. Vytváří se zde iluze, že pro člověka je daleko větší blažeností hledět na Boha než pečovat o biologický život. Hodnoty, které jsou uspořádaný hierarchickým způsobem, odkazují na pevně zakotvenou a danou strukturu, která je navždy daná a neoddiskutovatelná. Toto uspořádání hodnot nereflektuje aktuální situaci člověka a tázání na to, co je hodnotné. Tím také chápe etiku hodnot nikoli jako dialogickou odpověď, která dodejme budí další otázky. Naopak, hodnoty uložené hierarchickým způsobem nařizují. Stanovují, k jakým nejvyšším hodnotám musí člověk dojít pro svou osobní εουδαιμονια, která je již jednou pro vždy stanovena. Což taktéž v konečném důsledků s pojetím agapé vůbec nekoresponduje. Anzenbacher takto, ačkoli hovoří o křesťanské víře, zůstává v rovině víry filozofické. Tedy víry v nejvyšší rozumové dobro.
Transcendentní hodnoty
V této rovině se setkáváme s hodnotami, které, jak sám název naznačuje, mají transcendentní smysl. Přesahují jak samotné biologické, hédonistické, tak i morální a mravní hodnoty ve dvou rozměrech. První je, pokud to tak můžeme říci pomocí alegorie, vertikální a druhý horizontální. Ten vertikální rozměr se projevuje v tázání člověka po smyslu, kterým by bylo možné ospravedlnit všechny ostatní hodnoty lidské praxe tváří tvář konečnosti lidského života. Druhý, horizontální rozměr nacházíme v tázání po ospravedlnění všech konfliktů mezi jednotlivými hodnotami lidské praxe. V rámci tohoto rozdělení budeme hovořit o filozofické víře jako o snaze vyřešit konflikt mezi jednotlivými hodnotami. V tázání po smyslu a tázání po ospravedlnění myšlení, mluvení a jednání člověka ve světě přírody i kultury nacházíme náboženskou odpověď na tyto problémy. V naších úvahách se takto dostáváme k hodnotám, které dávají celostní smysl dílčím hodnotám a zároveň je ospravedlňují jako hodnoty lidské.
Tyto hodnoty budeme tedy nazývat:
- hodnotami filozofické víry,
- hodnotami náboženskými.
Hodnoty filozofické víry
Zkušenost tázání po smyslu prodělala filozofie již na samém svém začátku v nauce Pythagora ze Samu, Prodika z Kenosu a hlavně pak ve filozofii vrcholného antického období. Je tedy patrné, že filozofie na odpovědi týkající se smyslu ne vždy rezignovala, byť za cenu mysticko-náboženské odpovědi. Zároveň se antická filozofie snažila distancovat od lidové zbožnosti či náboženských kultů, které odkazovaly k mýtům. Nerezignovala ani na otázky týkající smyslu v díle Xenofana. Z tohoto pohledu se setkáváme s filozofií jako s věčnou tazatelkou po smyslu existence světa i člověka. Tento smysl, jak ukázal Sokrates, nachází člověk ve spravedlivosti. Filozofie se ptá, co je to spravedlivost a jaké jsou podmínky spravedlivého a dobrého života. Sokrates jde tak daleko, že je ochoten pro naplnění spravedlnosti obětovat i ty hodnoty, které bylo zvykem považovat za condicio sine qua non hodnot dalších. Je schopen uznat biologický život za základní hodnotu, která umožňuje existenci hodnot ostatních. Zároveň však tento biologický život odmítá uznat za nejvyšší hodnotu všech ostatních hodnot.
Sokrates ukazuje, že existuje hodnota, pro kterou je hodné umřít, tou hodnotou je spravedlnost. Jinými slovy, pokud život postrádá spravedlnost, pak tím zároveň postrádá jakýkoli smysl. Pokud je život hodnotou (a vitální či biologický život se jeví jako hodnota základní), pak smrt tuto hodnotu anihiluje. Avšak život bez této hodnoty ztrácí veškerý význam. Jedná se totiž o hodnotu, jejíž úlohou je vtisknout smysl životu na rovině morální. Tedy oduševněnému životu. Zároveň však vytváří napětí mezi hodnotami. Toto napětí nelze jednoduše smazat a říci, že neexistuje. Ricoeur říká, že oběť, a tedy i Sokratova oběť, ukazuje, že existují hodnoty mimo samotnou existenci člověka. „Na rozdíl od sebevraždy, která je čistou negací a destrukcí, oběť je cele afirmací – afirmací hodnoty a bytí – avšak mimo můj život. Řekneme tedy: můj život se mi jeví jako hodnota jen tehdy, když je zároveň ohrožen a přesahován, ohrožen smrtí a přesahován jinými hodnotami. Oběť shromažďuje v jedné jedinečné situaci tuto hrozbu i tuto transcendenci. Proto můžeme říci, že život sám je shromážděn smrtí a jinými hodnotami. Právě ve světle oběti jsme mohli říci, že život definuje nikoli jednu jednoduchou hodnotu, nýbrž jednu jednoduchou úroveň hodnot. Nyní je tedy důležité pochopit hodnoty vitální úrovně v kontrastu k ostatním hodnotám jiných rovin. Díky tomu pak v celém rozsahu uchopíme změť afektivity a různorodost motivů, které živí vůli.“ 9
Současně zde dochází k dichotomii, kterou filozofie nedokáže vyřešit. Nejvyšší hodnoty jako dobro a spravedlnost jsou postavené proti biologickým hodnotám. Existuje zde další aporie, která zároveň vyvstává se Sokratovou smrtí. Naše běžná zkušenost nám totiž říká, že člověk si ani asketickým životem nezajistí spravedlnost, neboť v průběhu života se mnoho hodnot dostává do konfliktu s hodnotami jinými. A odpověď není jednoznačná.
Dále - veškerá snaha o smysluplný život ztrácí jakékoli opodstatnění tehdy, když do celé rovnice vložíme konečnost lidského života. Smrt uvádí veškerý život a práci člověka do roviny absolutní absence smyslu.
Hodnoty náboženské
Vzniká tedy potřeba usmíření dichotomického napětí mezi hodnotami biologickými a hodnotami filozofické spravedlnosti. Odpovědí je hodnota náboženské víry. V ní je náboženství chápáno jako potřeba usmíření hodnotových dilemat. Náboženské hodnoty se realizují pomocí kultu a vyúsťují ve víru v transcendentní skutečnost. Filozofická víra jako hodnota činí Sokratovou smrt smysluplnou pouze ve vztahu k hodnotám filozofické víry. Nemůže však dát konečnou odpověď na otázku smyslu ve vztahu ke smrti. Filozofická víra tedy nemá dostatek možností k tomu, aby dala odpověď na otázku akceptace života tváří tvář smrti.
Takovou odpověď dává pouze náboženství. Ovšem i ono je zároveň otázkou a pouze otázkou může zůstat, pokud ho vnímáme pouze jako hledání identity zde a nyní. Pelikán to nazývá tradicionalismem, tedy pěstováním náboženství pro náboženství samo z pouhé tradicionalistické víry.
Pravé náboženství podle Paula Tillicha 10 , to je akceptace akceptace navzdory neakceptovatelnosti. Tedy akceptace časného smrtelného života navzdory jeho neakceptovatelnosti. Toto akceptování vědomí vlastní pomíjívosti rozšířené o plodný a tvořivý život je možné pouze s náboženskou odpovědí. Pouze tato hodnota pak ospravedlňuje pomíjivý biologický život jako hodnotu a vtiskuje smysl všem hodnotám ostatním dle smyslu Ježíšových slov:Co by pomohlo člověku, i kdyby získal celý svět, ale duši své by uškodil.
Závěr
Oddělovat etiku od hodnot a hovořit o hodnotách mezi takovými fenomény, jako jsou smysl života, vzory či iniciativnost, je zcela neadekvátní. Etika hodnot totiž klade otázky o smyslu života, posuzuje vzory či hledá odpovědi na další témata etické výchovy. Neboť to vše jsou dílčí hodnoty lidské praxe. Etické hodnoty jsou takto nezastupitelnou součásti kurikula ve vzdělávání etiky. Aby byl tento výčet hodnot úplný, je důležité si stanovit teoretickou základnu hodnot, bez které není možné systematicky uchopit problém axiologie. Takto uchopená problematika hodnot nám dále ukáže, že zde absentuje téma náboženství, bez kterého není možné hovořit o hodnotách holistickým způsobem. Tou hodnotou je náboženství nikoli nutně chápané konfesním způsobem, ale náboženství jako schopnost kreativně a tvořivě klást otázky a hledat odpovědi o smyslu konečného lidského života.
Poznámky
1. Nařízení ministryně školství, č.j. 6991/2010-22.
2. MOTYČKA, P. Etická výchova do systému základního vzdělávání ČR. s. 6.
3. Porovnej: WINDELBAND, W. Preludia. In.: HRUŠOVSKÝ, I. ZIGO, M. Antologia z diel filozofov. s. 514.
4. ANZEBNBACHER, A. Úvod do filozofie. s. 245.
5. Ibid. s. 249.
6. Ibid. s. 248.
7. Ibid. s. 250.
8. DESELAERS, M. Bóg a Zło. s. 381n.
9. RICOEUR, P. Filozofie vůle. sv. I. s. 134.
10. Porovnej: TILLICH, P.J. The Courage to Be.
Literatúra
[1] ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha: SPN, 1990. ISBN 80-0426038-1.
[2] DESELAERS, M. Bóg a Zło. Kraków: Wydawnictwo WAM, 1999. ISBN 83-7097-461-9.
[3] MOTYČKA, P. Etická výchova do systému základního vzdělávání ČR. DesignKam, 2010.
[4] RICOUER, P. Filozofie vůle. Fenomenologie svobody. sv. I.. Praha: OIKOYMENH, 2001. ISBN 80-7298-033-5.
[5] TILLICH, P. J. The Courage to Be. Yale University Press, 1952.
[6] WINDELBAND, W. Preludia. In HRUŠOVSKÝ, I. - ZIGO, M. Antológia z diel filozofv. Pozitivismus, Voluntarismus, Novokantovstvo. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1967.
Zpět na obsah / Back to content